Kterak ve středověku stavěli hrady, čím vytahovali těžké chrliče pod krovy katedrál a nebo jak nakládali břemena? Některé mechanismy byly překvapivě složité. Materiálem jejich soukolí bylo přitom tvrdé dřevo. Pohon ovšem obstarávala hospodářská zvířata, silní voli, osli, někde koníci. Nejčastějším a zřejmě I nejlevnějším motorem byli ovšem váleční zajatci či k takové úmorné a jednotvárné práci odsouzení vězni. Ti buď přímo otáčeli vrátkem nebo běhali jako veverky v dřevěném bubnu. Na obrázku je takový stavební jeřáb – stojí v polském Gdańsku. V přístavu na břehu Motlawy, jednom z přítoků ramene Visly před tím, než spojí své vody s Baltickým mořem, jím nakládali kupecké lodi bohaté Hansy a vztyčovali na nich stožáry. Pro zajímavost – je zapsáno, že vynikající pověst pro výrobu stěžňů měly v těch časech borovice od našich Třebechovic.
Gdaňský jeřáb (Źuraw) uzavírá ulici Širokou a dnes je součástí Ústředního námořního muzea. O návštěvníky muzeum nouzi nemá, protože ukazuje pravděpodobně největší středověký jeřáb na světě. Prohlídka trvá asi hodinu. Poprvé je jeřáb zmiňován latinsky roku 1367 a dnes, po rekonstrukci vynucené válečnými požáry, vypadá víceméně tak, jako v roce 1442 kdy jeho podobu inicioval starosta Heinrich Vorrath. Stroj dokázal zvednout na svou dobu neuvěřitelné dvakrát dvě tuny do výšky jedenácti a po přestavbě dokonce do sedmadvaceti metrů. Známá Jeřábová (někde uváděná jako Široká) brána představovala nejen zajímavé fortifikační zařízení chráněné lehkými děly, ale i jeden ze zázraků soudobé techniky: zdvihací mechanismus jeřábu poháněly až dva šlapací bubny s šestimetrovým průměrem. A neroztáčeli je, jak by mohlo z obecného povědomí o těchto zařízeních plynout, třeba zajatí piráti nebo nevolníci – šlapat v kole byla dobře placená a odpovědná práce vybraných přístavních dělníků…
Návštěva z časů, jež byly
Po druhé světové válce zůstaly z Velkého jeřábu sice jen zdi, ale všechny dřevěné části, které byly naštěstí dobře zdokumentované, bylo třeba podrobně rekonstruovat. Jistě si tady na své přišla brilantní tesařina. Poslední gdaňský jeřábmistr zemřel roku 1856 a jeho funkce už nebyla obsazena. Když jeřáb přestal sloužit v přístavním provozu, nastěhovali se sem lidé a obyčejný život, fungoval tu holič a šily se bačkory. K jeřábu se váže i legenda, že právě tady vyzrála mazaná měštka na čerta, který si přišel pro jejího muže, známého povaleče. S díky, že ji zbaví toho otrapy, věnovala mu úžasně vypadající obrovskou koblihu. Jenže v ní byly železné kramle, pepř, tabák a snad i střelný prach. Ostatně kam čert koblihu vyplivl vidíme dodnes – má podobu slunečních hodin ve stěně jeřábu. (Ten zachráněný člověk, jmenoval se Muchl, se prý napravil a do hospody pak chodil jen jednou týdně.) Pokud vás letní toulání do Polska zavede, stojí za to tento charakteristický malebný jeřáb v Trojměstí navštívit (více o sídelním útvaru Gdaňsk-Gdyně-Sopoty čtěte ZDE).
Středověky jeřáb císaře Karla
Pokud vás láká opravdová mistrovská ukázka tesařského umu a zároveň máte vztah k historii, nemusíte konec konců jezdit až tak daleko: středověký jeřáb už u nás byl k vidění v plném pracovním nasazení například na hradě Kost, kde se podílet na opravě krovu Velké věže. Vlastně nejde o nic překvapivého, protože dřevěné stroje poháněné lidskou chůzí znali už staří Římané. Víc než ke stavění je jejich Legie v podobě válečných strojů používali k boření. Tyto jeřáby ve středověku pomáhaly na všech význačnějších stavbách a v přístavech byly funkční někde ještě v minulém století. Ani na Kosti to nebyla obnovená premiéra: s takovým jeřábem se totiž stavěly úžasný roubený most na hradě Krakovci i opravovala střecha královského paláce na Točníku (tam nakonec jeden takový jeřáb zůstal jako součást expozice a o obdivovatele nemá nouzi – prostě protože „jeřáby táhnou“, jak tvrdil název kdysi populárního filmu – ovšem o putujících ptácích a tedy i s měkkým „i“).
Staré pro nové
V Praze byl středověký jeřáb na Hradě atrakcí v rámci výstavy Karel IV, císař z Boží milosti, ale také se podílel na opravě soch na Mostecké věži Karlova mostu. Vymysleli ho, na základě středověkého vyobrazení ve Václavově bibli (asi z roku 1390), vypočítali, a s podobně potrefenými šikovnými spolupracovníky, kteří bez výjimky ctili postupy práce s dobovými nástroji, postavili pánové tesařský mistr Růžička a statik Mlázovský. Pokud jste v rozpacích nad smyslem podobných kratochvílí a myslíte si, že to k ničemu není, jste docela vedle. Ukazuje se, že jen díky podobným hračkám dokázali naši předci stavět obdivuhodné stavby v často tak krkolomných podmínkách a stísněném prostoru, že by si s nimi současné složité stroje prostě neporadily, nebo by to stálo fůru peněz – třeba pronájem a práce současného speciálního jeřábu na Točníku by přišly na víc, než samotná oprava. Historické postupy a stroje pracující na bázi základní mechaniky to ale (a s náklady nižšími) umí. I energeticky jsou úsporné, protože děti prý hravě v kole jako na veverky „ušlapou“ tři sta kilo a zdvihnout půl tuny zatíží dospěláka asi jako procházka do kopečka. Takže hnáno ad absurdum je lidský pohon podobných monster vlastně i velmi ekologický.
Opakování ze základky
Ke slovu přichází znovu nakloněná rovina, kladka, páka a další věci, kterými nás trápili na základní škole a jejichž principy používáme denně, aniž bychom přemýšleli, kde se vzaly. Jeřábí unikát je ukázkou opravdového tesařského mistrovství, o němž jsme již v NH psali. Stavělo se důsledně replikami historických nástrojů, a to z dubového, smrkového a jedlového dřeva, i stromy se kácely ručně. Kladky jsou habrové, kovové spojovací prvky ručně ukuté a co třeba, bylo odlito z bronzu. Vzájemnou vazbu jednotlivých konstrukčních prvků tvoří historické tesařské spoje, například dnes už bezmála zapomenutý rybinový. Výsledek je úžasný: co se týče nosnosti a operativnosti předčily tyto klecové šlapací jeřáby všechna očekávání, povinné bezpečnostní prvky jako brzdy a všelijaké západky sice zřejmě neměly (to víte – středověk), ale zato celá divná konstrukce dokáže „šplhat“ po stěně tak, jak zeď roste.
(Několik dalších zahraničních toulek s NH vás zavede do Polska k Mazurským jezerům – například ZDE jsme si vypůjčili trochu čapkovský název. Cesta do Mazur stála také za to, ta krajina je, podobně jako Trojměstí, opravdu Něco!).