Staří latiníci převzali od Řeků úsloví „z písku provaz plést“ jako popis činnosti marné, z níž věru nic nebude. Provaz se samozřejmě plete z gruntovanějších materiálů. Jako nejstarší provazy pravděpodobně složily tenké kořeny stromů a větvičky keřů, lýko zpod kůry a všelijaké kožené řemínky. Pokud měl být prostředek k vázání pevnější, už pračlověk jich vzal víc a tento svazek zkroutil. Tak se vyráběly dokonce provazy z kozí srsti i lidských vlasů. Do smyčky provazu z trávy bylo podle legend možné ulovit jednorožce.
Základní provaznickou surovinou u nás bylo konopí, jehož rosením bylo možné získat vlákna, vyznačující se odolností proti roztahování i hnilobě. Obecně se ale používala nařezaná, pročesaná a vytříděná rostlinná vlákna toho, co bylo na daném území po ruce: len, juta, sisál z listů agave, manila – druh vlákna z listu banánovité rostliny z Filipín, Sumatry či Jávy, bavlna, vlákna ze skořápek kokosových ořechů. Z živočišného světa se v provaznictví používaly například koňské žíně nebo velbloudí srst. Vlákna se spřádala po směru hodinových ručiček, tedy doprava. Tato příze na vřetenech se pak stáčí proti hodinám, tedy doleva, aby vznikl pramen. Z většího počtu pramenů – zpravidla tří či čtyř – se opět stáčením doprava vyrábějí lana. Prameny stáčené opačně (vpravo) a opačně stáčená lana (vlevo) se vyskytují opravdu jen vzácně. I do výroby provazů a lan se promítl nástup nových hmot. Lana ze syntetických materiálů mají při nižší hmotnosti výrazně vyšší únosnost, lépe vzdorují oděru i přírodním vlivům, plísním i zubům hlodavců. A také jsou lacinější.
Provaznický slovník
Jedním z nejstarších způsobů je ruční stáčení provazu z vláken na koleně. Nejjednodušším provaznickým strojem bylo dřevěné kolo. Poháněla ho obyčejná klika a jeho pohyb se přenášel šňůrou na vřeteno, od něhož se předl pramen. Když mistr použil více vřeten, mohl z více pramenů stáčet provaz. V druhé polovině devatenáctého století se objevila licnovačka. Na té se z příze kroutí pramen (licna) a pak ze tří až čtyř licen se stáčí provaz. Další provaznické mašinky se jmenovaly od místa původu či firmy, která se jejich výrobou zabývala – nymburačky, dresiny, muflery. Další stroj na stáčení pramenů do konečného provazu byl kšír. K provaznickému řemeslu neoddělitelně patří vůzky. Jsou to jednoduché stojany z prkna, v němž je tři až pět otvorů. Do nich se nastrčí předchůdci pozdějších háčků – obyčejné kličky, někdy zvané štěnce. Na zadní stranu desky (hlavy) se na tyto kličky nasunulo prkno s otvory. Tímto prknem se jako klikou otáčelo, čímž se štěnce uváděly do pohybu. Konec provazu byl na vozíku, v jehož horní části točil klikou druhý pracovník obráceným směrem. Předchůdcem vůzku byla lavice se zadlabaným prknem jako stojanem s otvory na štěnce. Krajově se názvy provaznických nástrojů lišily: někde běhounu (léře), tedy dřevěnému elipsovitému špalíku se žlábky, říkali vlk, jinde habarka. A špici na výrobu ok, často ze srnčích či jeleních parohů, se z němčiny říkalo mašnógl.
O provaznickém cechu
Protože víme, že původ příjmení často poukazuje na pracovní zařazení jejich nositelů, nepřekvapí nás, že třeba v pražském telefonním seznamu najdeme ženských i mužských podob i jmen od provaznického řemesla odvozených hodně přes stovku. V Praze je první záznam o cechu, který měl hájit provaznické zájmy, z roku 1446. Staroměstští i novoměstští provazníci zásobovali rybáře nevody a sítěmi, ptáčníkům prodávali tenata i dratve ševcům. Protože na venkově a v dalších městech je provazníků méně, ve společném cechu se sdružují s dalšími řemesly. Cech hájil zájmy členů navenek a dovnitř dbal na dodržování regulí. někdy společně nakupoval materiál, aby se dostalo i na chudší řemeslníky, urovnával spory mezi provazníky a krotil líné tovaryše, kteří neustále vyvolávali spory o „modré pondělky“, tedy volné dny. K složení mistrovské zkoušky bylo zapotřebí dosáhnout nejen jisté společenské úrovně, ale především předvést dílo o předepsaných parametrech. Majstrštykem mohla být například „lana formanská podle míry třicet šest loket, ani delší, ani kratší, čtyři postraňky chomoutní osm loket zdéli, též nic delší ani kratší,“ a tak dále, specifikováno přesně co do množství i kvality. Bylo též předepsáno, jak měl novopečený mistr po úspěšné zkoušce kolegy pohostit, kolik liber vosku dát cechu a jaké peníze vložit do společné pokladny. Za což byl svěřen do ochrany patronů cechu – svatému Postumovi, původně též provazníkovi, a Florianovi, vojákovi, který neměl s provaznictvím pranic společného.
Když provazníci táhli krajem a pozdější továrny
V osmnáctém a devatenáctém století se zpracovávaly u nás hlavně domácí materiály – len a konopí. Samostatnou dílnu měl na vsi málokdo, provazy se soukaly především v obytných místnostech, v létě přenesl provazník živnost na dvorek nebo pod přístřešek chránící pracovníka i dílo před nepřízní počasí. Větší zemědělci si ale provazy stáčeli sami. A poměrně početnou skupinu tvořili vandrovní provazníci, kteří vesnice obcházeli a provazy zhotovovali u zákazníka na dvoře. Veškeré pomůcky, především „kšír“, nosili na zádech, případně táhli za sebou na vozíku. Za vyrobené provazy jen zřídkakdy dostali zaplaceno penězi – častěji to bylo jídlo a rostlinný materiál, jehož zásoby jim umožňovaly pokračovat v práci i v zimě. První továrna na motouzy a provazy na našem území vznikla v Turnově roku 1872. V podstatě soustředila maloprovazníky pod jednu střechu. Skutečná výroba začala až poté, co se závod zmodernizoval – staré bůhví kde posbírané provaznické strojky vyházeli a v Anglii nakoupili výkonné mašiny. A ve velkém zahájily dovoz laciného ruského konopí a koudele. Provaznický závod Fotr & Boháček později rozšiřuje paletu o zpracovávání sisálu a manily. Provazy tvořily doplňkovou výrobu i v přádelnách textilek. Tak fungovala již roku 1842 firma Mouka v Tišnově, dále Stárek v Jaroměři, Hausmann v Liberci, Zollner a Lazar v Bruntále a řada dalších. Po druhé světové válce patří k velkým národní podniky Juta a Konopa. Později tradici provaznické výroby zachovávala výrobní družstva.
Z otce na syna
Z provaznictví se většinou nebohatlo, ale k živobytí stačilo. Zkušenosti předávala hlava rodu potomkům. A někdy se i zdařilo – třeba v Třeboni sídlil rod, v němž se řemeslo udrželo po tři staletí. Zdejší Thierové si na náměstí u radnice si postavili dům (jméno schwarzenberských provazníků se od prvního Jana Jiřího, jehož narození je připsáno k datu 1640, psalo různě: i Thur, Tier či Týr). K jejich povinnostem patřila přítomnost při výlovech rybníků, kdy přímo na hrázi fišmistrům večer u ohně spravovali potrhané sítě. Odchodem posledního z Thierů, bezdětné paní Eleonory, vymřel nejslovutnější jihočeský síťařský rod roku 1984. Ve východních Čechách byl znám přes dvě stě let rod Kolářských z Vysokého Mýta, o němž máme zápisy od roku 1774, v Českých Budějovicích působili Bízkovi, v Bystřici u Benešova Velešovi, rod Bartovských v Plzni, Jandíkové na Kladně. A cerhovičtí Matouškovi, kteří začali s provaznictvím po roce 1750 ve Zbirohu, to dotáhli k továrně, podobně jako rod Kolaříků v Příbrami.
Tip na výlet
Jihočeská Deštná u Jindřichova Hradce má originální muzeum. Provazník Jiří Klik (původně Glück) sem přišel ze Slezska v sedmdesátých letech osmnáctého století. A zůstal zde. Řemeslo si rodina předávala až ke Karlovi Klikovi, který se provazníkem vyučil za druhé světové války. Dlouhá léta byl předsedou Lidového družstva provazníků v Telči. Po odchodu do důchodu založil jediné provaznické muzeum u nás, kde zájemcům prakticky ukazuje, jak soukat vlákno, umotat pramen i splést provaz. Neúnavně soustřeďuje materiální památky, dokumenty i vzpomínky pamětníků. Stojí za to do Deštné zajet a o historii starodávného řemesla, které by mohlo jinak mohlo upadnout do zapomenutí, se dozvědět víc.