Ačkoliv Libeňský ostrov na mapě Prahy je, sama mapa ukáže, že z čistě geografického hlediska se o žádný ostrov nejedná. Území je to ovšem úžasné. Osídlené bylo zjevně už v pravěku, odehrál se tu jeden pozoruhodný pedagogický experiment, tvořil zde zajímavý sochař a místo samo se otisklo i do české literatury. Osobité společenství přírodní a lidské znovu povstalo po ničivé potopě roku 2002. Ubrání se ovšem tento zvláštní kout chystané potopě urbanizace?
Kníže básníků, ministr a tajný rada Goethe dobře věděl, proč měl Krušnohoří projeté cikcak kočárem a osobně prochozené: říci, že je to nezajímavý kraj může jen ten, kdo zde nikdy nebyl. Udělali jsme té krajině neskutečné jizvy a ona nám zato svítila elektřinou, hřála nás uhlím a zdobila kovy. Pro hledače cínu a později kovkopy i cínaře bylo Krušnohoří doslova zemí požehnanou. Začali sběrem v náplavech a později kopáním u výchozů žil na povrch. I když časem museli za rudou stále hlouběji pod zem, při spotřebě a ceně cínu se dolování víc než vyplatilo.