Některé mají na nose bradavici z níž roste kozí chlup, ale jiné jsou nad očekávání půvabné. A umí prý úžasné věci: udělat mohou bouři s blesky a hromobitím, vichřici i kroupy. Plaší koně a kravám ve vemeni sráží mléko. Dovedou uřknout i nenarozený plod a vůbec přivolávat nemoci. Sbírají bylinky a na lásku vaří lektvary. Jsou prostě jiné, což lidi dráždí. V méně tolerantních dobách končily tak řečené „čarodějnice“ v očistném ohni. Byly to pomatené ženské, báby kořenářky, ctnostné i prostopášnice – ona se už na mučidlech k čemukoliv přiznala každá. Pak už jí jen čekala planoucí hranice.
Tag Archives: Dušičky
Adventní věnec na dvojí způsob
Některé zvyky máme tak hluboko pod kůží, že bychom přísahali na jejich tisíciletou neměnnost. Pravda je ovšem často jiná – kapr na štědrovečerním stole, nazdobený stromeček v pokoji ani adventní věnec nemají tradici tak dlouhou, jak by se mohlo zdát. A to navzdory tomu, že kapr patřil v klášterech spravujících rybníky k postní stravě, že už staří Germáni věšeli na oslavu slunovratu své zajatce za vlasy na jedli, a že jméno svatého Štěpána (první svátek vánoční, tedy ten připadající na 25.12.) řecky znamená věnec.
Flamendr Jéňa, Dušičky a tuřín
Otázky by mohly znít: proč vyřezáváme dušičkové dýně a kdo je a kde se vzal Jack-o‘-lantern? Tak pěkně seďte, milé děti, dlabejte dýni a poslouchejte halloweenskou pohádku. Začíná mezi Kelty na Zeleném ostrově čili v daleké irské zemi a některé její prvky jsou starší, než dva tisíce let.
Dušičky – až přijde tma a začnem se bát…
Odkud se vzalo světlo svíček, které na přelomu října a listopadu vytváří nad tichými nekropolemi – městy mrtvých – podivnou auru? Proč chodíme na hřbitovy právě v tyto dny? V našich zeměpisných šířkách se zádumčivou náladou souzní zpravidla i počasí, mlha a vůně tlejícího listí. Keltové věřili, že o svátku Samhain k zapáleným hranicím přilákají duše lidí, kteří během roku z tohoto světa odešli, ale stále čekají, až se jim otevřou brány Věčnosti. S tím souvisí jak trochu bláznivá halloweenská tradice svítících dýní, tak den po svátku Všech svatých i Památka zesnulých čili Dušičky.
Continue readingTis a dušičkové věnce
Pokud vás zajímá morbidní důvod, proč byl vysazován na hřbitovech od nepaměti tis, vězte, že k tomu naše předky vedla vynikající schopnost jeho hustých větví dobře zachycovat hnilobný dech zemřelých, který z hrobů stoupá po západu slunce. (Nejspíš jste si doposud mysleli, že je to mlha. Omyl.) Tis ale není jen a pouze hřbitovní dřevina. Nelze mu upřít vznešenost. Vždyť sídlo severských bohů Asgard je hned za duhovým mostem také obklopené tisovým lesem. Ale pozor – kdo pod tisem usne, zemře. Strom často s více kmeny a uvnitř vykotlaný tak, že nelze podle letokruhů dobře spočítat jeho věk, si pro jeho plody oblíbili traviči, kteří jimi odpravili keltského krále Catibula, a také vojáci, protože v jeho šťávě máčeli ostří mečů a hroty šípů.
Kašle jak starej Rychnovskej…
Tak to prostě je: spisovatel píše rukama nohama, lidé hltají jeho romány, povídky a dramata, v gramotné společnosti se o nich mluví a přečíst nebo vidět od něj všechno a dokázat o tom pohovořit je prostě „in“. Po čase ze slovutného autora zůstane jedna kniha nebo divadlo, často ani to ne, někdy přežije citát, možná věta – a ještě k tomu vytržená z kontextu. A nebo scéna či charakteristická postava. Třeba kašlající starej Rychnovskej…
Dušičky – tentokrát zpověď omývače hrobů
Střídání ročních dob, kolísání teplot, kyselé deště, prach a smog, sluneční záření, sníh a hlavně čas. Náhrobky porostou mechem, nápisy na kamenných deskách se stanou ledva čitelné, hřbitovní andělé přijdou o křídla… Je smutný pohled na hrob, a který se nikdo nestará. Stihne ho osud pohřbeného: byl a není. Přijde hrobník, zruší, co z hrobu zbylo, místo se znovu pronajme, bude-li ovšem zájemce. Blíží se vzpomínka na zemřelé, naše Dušičky…
Medard, Fabián, Valentýn a počasí
Svatí z kalendáře podle našich předků kompetenčně zasahovali i do počasí, jak o tom svědčí řada pranostik. Slovo pranostika vzniklo zkomolením slova prognostika, v daném smyslu tedy znamená předvídání počasí na základě dlouholetých opakovaných pozorování a zkušeností. Drni ohnutí nad brázdami neměli čas počasí zkoumat – museli ho respektovat, protože na něm byli životně závislí. A nápověda toho, jak se nejspíš bude vyvíjet, pro ně byla velmi důležitá.