Ďumbier není jen nejvyšší vrchol Nízkých Tater, slovensky se tak jmenuje zázvor. Je to dost divné, protože v našich zeměpisných šířkách a délkách neroste, takže nejspíš se tak hora nazývá z jiného důvodu. Bylo by s podivem, kdyby se třeba Klínovec jmenoval Hřebíček, nebo jsme Milešovku nazývali Skořice. Zázvorovník lékařský (Zingiber origgicinalis) dorůstá výšky přes metr. Nepoužíváme jak někdo mylně soudí jeho kořen ani hlízy, ale rozčleněný oddenek.

O zázracích účincích zázvoru jehož cizokrajný rodokmen prozrazují i lidové názvy egyptský (nebo také mouřenínský) pepř, jsme již psali ZDE. Ve skutečnosti pochází z Indie. Někdy se na zapomenutém oddenku objeví puk, z něhož si můžeme rostlinku vypěstovat. Žlutopurpurový květ připomíná méně komplikované orchideje a ačkoliv se jedná v původní vlasti o trvalku, v pokojových podmínkách nám nejspíš dlouho nevydrží a radovat se z něj budeme spíše jako z určité kuriozity. Vyžaduje světlo a dost vláhy.

Zázvor a plíseň nohou

Víte, že společně s pepřem a kardamomem je zázvorová silice také významnou součástí především pánských parfémů? O lékařských účincích zázvoru pro detoxikaci jater a ledvin jsme v minulém textu již psali. Ale to nestačí: podle nejnovějších výzkumů prý dokáže rozhýbat i líné spermie, a my máme novou zkušenost s jeho překvapivě účinným použitím proti plísní nohou. Pokud pěstujete na zahrádce mátu, budou i náklady na léčbu přijatelné: vystačí vám asi pěticentimetrový oddenek zázvoru nastrouhat nahrubo, s hrstí máty spařit vroucí vodou (dobře, byť hodně intenzivně to voní), a ve vlahém roztoku nohy půl hodiny máčet. Po týdnu této kúry byste měli mít od plísně pokoj. A čerstvá šťáva ze zázvoru vetřená po mytí vlasů do kůže hlavy pomáhá někomu také proti lupům.

Tekutý zázvor

Trochu do apatyky a trochu do kuchyně patří další recepty: když na vás totiž něco leze a nebo se jen cítíte divně uondaní, zkuste si uvařit zázvorový elixír. Je to neobyčejně jednoduché – potřebovat budete dvě menší cibule, asi pěticentimetrový kousek zázvorového oddenku a pouhých pět minut, po kterou nakrájenou cibuli na kolečka a zázvor na plátky společně povaříte v půl litru vody. Můžete zkusit k tomu dát jeden hřebíček. Vývar sceďte do hrníčků, rozumně oslaďte medem a ochuťte citronovou šťávou. Popíjejte to po doušcích během dne. Můžete si vyrobit až trojnásobnou dávku a přechovávat ji následující dva dny v ledničce. Co se týče rozvařené cibule a zázvoru, lze je prosypat cukrem a zkusit proti kašli (což ovšem nebude až tak účinné, jako osvědčený sirup z cibule syrové). Zázvorová tinktura je skoro tak účinná jako česneková a pro ty, kteří jsou na česnek alergičtí, představuje dobrou alternativu. Výrobně je přitom podobná osvědčeným česnekovým šamanským kapkám (ZDE), jen nemusíme tak čarovat s hodinkami, protože při krájení zázvoru – samozřejmě nerez nebo keramickým nožem – na nějaké té vteřině sem nebo tam až tolik nesejde. Pokud máte plastové, skleněné nebo porcelánové struhátko, klidně můžete zkusit zázvor nastrouhat, i když vám nejspíš budou komplikovat život jeho vlákna, nikoliv nepodobná těm, co nás otravují při strouhání čerstvého křenu. Zázvorového oddenku nastrouháme sto padesát gramů a s lžičkou třtinového cukru necháme louhovat v půllitrové lahvi čtyřiceti procentní vodky. Zázvor je houževnatější než česnek, proto dáme výluhu před tím, než ho přefiltrujeme do tmavé lahve, až deset dní. I louhovat je lepší potmě (láhev máme v hluboké zásuvce komody a  dobré je s ní dvakrát denně razantně zatřepat). Tinktura se nepije po malých panácích samotná, ale je dobré přidat jí dvě lžičky do hrnku večerního čaje, po kterém se pak moc dobře spí. Bez vaření a bez alkoholu si lze proti nemocem připravit i „dětskou“ variantu sirupu podle našeho receptu, který najdete ZDE.

Zázvor umletý

V práškové podobě je zázvor charakteristickou součástí řady pekárenských výrobků. V naší kuchyni byl přes svůj exotický původ používán už velmi dávno. Tradiční zázvorové perníčky chutnají jinak než naše perníková klasika (ZDE), nebo holandské mikulášské perníčky (ZDE). Potřebovat na ně budeme tři sta osmdesát gramů mouky, sto padesát gramů medu, devadesát gramů hnědého cukru (může být méně). Dále třicet gramů másla , žloutek a dvě polévkové lžíce mletého zázvoru. K tomu přidáme po špetce skořice, utlučeného hřebíčku a kardamomu a lžičku jedlé sody, aby perník nebyl jako beton. Med, cukr a máslo mícháme na mírném ohni na pánvi dokud se vše dokonale nerozpustí. Dvě třetiny mouky se žloutkem a kořením dobře prohněteme s vychladlou směsí a se sodou a zbytkem mouky vypracujeme na centimetr silnou placku, z níž vykrájíme perníky. Finále nastoupí na pečící podložce a nebo vymazaném plechu při sto šedesáti stupních – pečeme asi deset minut. Zdobíme bílkovou polevou nebo čokoládou. Jako u většiny perníků chuti prospěje, necháme-li těsto před vykrajováním nějaký čas (klidně až do druhého dne) v chladu odpočívat.