Titulek zní jako pohádka a jedno přitom souvisí s druhým, protože z pelyňku se mimo jiné vyrábí kořalka o velmi rozporuplné pověsti – a té se právě tak poeticky přezdívá. Jmenuje se absinth. Pelyněk je bylina slušně řečeno nevzhledná, připomíná plevel, který bychom si do vázy nedali. Ne ve vzhledu však tkví její půvab, pro hořkost vstoupil pelyněk do Bible a důležité místo bude prý mít i u Posledního soudu.

Jan Theolog totiž v Apokalypse zjevuje, co viděl. Když byla rozlomena sedmá pečeť,  „…tu třetí anděl zatroubil, i spadla s nebe hvězda veliká, hořící jako pochodeň a padla na třetí díl řek a do studnic vod. Té hvězdy pak jméno bylo Pelyněk. I obrátil se třetí díl vod v pelyněk a mnoho lidí zemřelo od těch vod, neb byly zhořkly…“. (K tomu dodejme, že v Palestině rostou pelyňku hned čtyři druhy.)

Pelyněk pravý

Čili po latině Artemisia absinthium je vytrvalá, až 120 cm vysoká dřevnatějící bylina kvetoucí od července do zámrazu žlutě. Spodní část lodyhy dřevnatí, ale ta se nesbírá, sbírá se od června do srpna to, co je nad ní, váže se to do svazků a tak suší ve stínu nebo uměle při teplotě do čtyřiceti stupňů. Nejkvalitnější drogu ale představují sdrhnuté listy společně s květem. Voní intensivně kořeněně a chutná, brrr, odporně hořce. Silice obsahují chamazulény thujol a thujon (neurotoxickou drogu), kandiden, felandren, seskviterpenové laktony, flavonoidy, třísloviny, absinthin a anabsinthin a ještě po trošce dalších látek.

V kuchyni a v lékárničce

Jako koření nám poslouží čerstvé nebo sušené mladé listy. Charakteristickou chuť dodávají absintu, vermutu i nealkoholickému tonicu. Pár lístků zajímavě podtrhne tučné vařené či pečené vepřové. Navíc pokrm lépe strávíme. V zelené apatyce sloužil už od starověku. Jeho „příjmení“ – absinthium znamená v překladu „to, co se nedá pít“ a od stejného základu je odvozeno slovo abstinence. Nicméně nejčastěji je používaný nálev. Neměl by ale být silnější, než z jednoho gramu drogy, denně maximálně třikrát. Jinak nás mohou potkat otravy se stavy opojení a pak křečemi, ochrnutím i bezvědomím. A pozor: prý je při dlouhodobém užívání prokázané i konzumentovo zhloupnutí…

Nač se užívá

Pythagoras doporučoval listy pelyňku namočené ve víně k zmírnění porodních bolestí a Hippokratés při menstruaci a proti revmatu a dně. Ve středověku sloužil pelyněk jako projímadlo a ženy si jím natíraly bradavky, když odstavovaly děti. Náš starý dobrý známý Matthioli o něm píše, že je „příkré a nelibé vůně“, a že „horké vlhkosti stolicemi a močením vyhání, nejvíc pak z žil, skrze to krev čistí, žlutost těla a zbytečnou vodnatost odjímá. V octě vařený, a tím ústa vymejvati, smrad odhání. Bolení uší a jejich hnisavost a bolení zubův pouštěním páry pelyňku svařeného uzdravuje“ – parou z byliny vařené s vínem pak léčí hluchotu. Vinaři by asi učence hnali, protože ten doporučuje pelyněk nikoliv do hotového vína přidávat, ale již ho s hrozny kvasit! Podle Českého herbáře z roku 1899 se užívá i tinktura z kořene a lihu v množství pěti až deseti kapek. A údajně funguje pelyněk též proti vodníkům!

Blízký příbuzný

Tím je pelyněk černobýl (často jen černobýl – Artemisia vulgaris) velmi řečenému pelyňku podobný jak je ostatně i z Matthiolova herbáře patrné, jen květy má spíš hnědožluté nebo hnědočervené. Je v něm méně toxinů a „všecka bylina jest vonná, protož mnozí pro samu vůni koláče s ním pekou. Mast z něj ze sádla rozhání vole. Také na veřejích zavěšený čáry a kouzla zahání“.  Zjara a na podzim z černobýlu sbíráme i kořen. Nať se suší jako u pelyňku obecného a podává jako nálev – lžičku drogy spaříme čtvrtlitrem vody až třikrát denně. Pozoruhodné je jeho využití ve východní medicíně, kdy se černobýlovými doutníky prohřívají některé akupunkturní body. V kuchyni jako koření dává se umírněně na kachnu, husu a do rybí polévky.

Jarní pelyňková prevence

Do nebe nedávno přijatá abatyše Hildegarda (více o jejich léčitelských praktikách píšeme ZDE) popisuje arteriosklerózu jako řetězovou reakci, která začíná v ledvinách v okamžiku, kdy se škodlivé látky nemohou z těla vylučovat a usazují se v cévách a tkáních. A má na ní lék, respektive popisuje kúru, kterou lze vzniku arteriosklerózy předcházet. „Vezmeme litr přírodního bílého vína, nejlépe odrůdy ryzlink, a 150 g pravého včelího medu. Když se na jaře zazelená pelyněk, rozdrtíme jeho listy a vytlačíme šťávu přes plátno. Potom svaříme med ve víně a přidáme šťávu z pelyňku. Chuť pelyňku nemá překrývat chuť vína a medu. Z toho potom pijeme ráno nalačno dva doušky každý druhý den,“ doporučuje světice.

Smaragdová lihovina

O pelyňku kvašeném nebo alespoň vařeném s vínem jsme se už zmínili. V šestnáctém století se v Anglii obecné oblibě těšil „purl“ – pivo s alkoholovým výluhem ze sušených pelyňkových listů. A od něj chybělo už jen tři sta let k vzniku „Zelené víly“ – absintu. Jistý doktor ve Švýcarsku ho vyrobil jako „lék na všechno“. Správný absinth by měl obsahovat v přísně stanoveném poměru celkem sedmnáct bylin. Poté, co roku 1797 na něj vznikla první destilérka, fasovali francouzští legionáři absinth v koloniích proti malárii. Zvykli si na něj tak, že se ho dožadovali i po návratu do Francie. V šedesátých letech 19. století si získal takovou oblibu, že páté odpolední, kdy se začínalo nalévat, se říkalo „zelená hodinka“. Absinth si obzvláště oblíbila skupina bohémských existencí jakými byli malíři a básnící, ovšem poté, co choroby zahubily velké rozlohy vinohradů a cena červeného stoupla, stal se absinth pro všechny Francouze nápojem číslo jedna.

Zákaz

Silné vinařské lobby se nicméně brzy podařilo ve francouzském parlamentu postavit absinth jako nebezpečnou drogu mimo zákon. Něco na tom asi bylo, protože aby dosáhli úžasně zelené barvy pití, různí šejdíři přidávali jedovaté látky, které dokázaly zcela vyřídit pijákova játra. Špunt do láhve absintu definitivně zarazil jistý Lanfray, nádeník na švýcarské vinici, který roku 1905 postřílel svou rodinu a pak se sám střelil do hlavy poté, co ráno vyzunkl dvě skleničky absintu. Kdo chce psa bít, hůl si najde: Lanfrayův masakr vypukl po páté odpoledne a Lanfray si do té doby stačil nalít do hlavy ještě nejméně kafe s brandy, sedm sklenic vína a šest koňaku… ale argument pro zákaz – „šílenství pijáků absintu“ – byl zde a zelené pití nejprve skončilo ve Švýcarsku (kde se zákaz stal dokonce součástí ústavy), později i v Belgii, Brazílii, v USA a ve Francii.

V takový krásný společnosti…

Absinth může být jak klasický destilát, tak likér vzniklý z nálevu (byliny – pelyněk, anýz, fenykl, puškvorec a další se macerují v lihu a následně bez destilace výrobek zraje). Barva tradičního absintu je matně zakalená zelenožlutá. Naše norma povoluje 35 mg thujonu na litr lihoviny typu bitter. Likér bez označení bitter smí mít jen 10 mg thujonu. Nejznámějšími pijáky absintu z bohémských kruhů byli malíři van Gogh, Toulouse-Lautrec a Gaugin a básníci Wilde, Baudelaire a Poe. U nás se za první republiky pod názvem absinth vyráběl likér a skutečný destilát se dovážel ze Švýcar. Ten se v Praze pil v kavárně Slavia, o čemž ostatně svědčí i zde umístěný kultovní obraz Viktora Olivy nazvaný trefně Piják absintu.