Lidi, zvyklé na to, že je z nebe může něčím trefit tak nanejvýš kroužící holub nebo vrabec, zachvátila panika. Z důstojně se nebeskými párami šinoucími aparáty – před válkou vždy vítanými s radostným úžasem, povykem a máváním – na ně najednou padaly bomby. Z otevřené paluby ve výšce přes kilometr se do čehokoliv  přitom dalo cíleně trefit spíš náhodou. Psychologický dopad bombardování vzducholoděmi nejen na rusko-pruské frontě byl ale drtivý. Vzducholodě přezdívané lidmi létající doutníky případně létající okurky, přestaly být –  jako ostatně cokoliv, co kdy vzali vojáci do rukou –  podivuhodné a romantické kratochvilné hračky. Vzducholodě nesou smrt.

V městských lesích východopolského města Bialystoku se nacházejí divné mechem a lišejníky porostlé betonové bloky. Při průzkumu se ukázalo, že jsou více než sto let staré a původně u nich kotvily vzducholodě. U města patřícího k carskému impériu totiž byla nejzápadnější základna vojenských vzducholodí. A toho, kdo má jako hobby historické pozoruhodnosti, zveme teď do světa těch zatracených parchantů z létajících strojů lehčích než vzduch na malou exkurzi.

Vzdušné flotily

Za Velké války mělo Rusko k dispozici vzducholodě Labuť, Merlin, Orel, Holub, Jestřáb, Čajka, Luňák, Sup, Poštolka, Sokol, Kondor, Buřňák, Albatros a neornitologickou Astru, celkem tedy čtrnáct na deseti základnách – od Bialystoku po Vladivostok. Co do počtu řiditelných létajících aparátů lehčích vzduchu tak byli druzí. Němci jich měli osmnáct, Italové deset, Angličani sedm a Francouzi pět.

A co Rakousko-Uhersko?

Rakousko-uherské mocnářství se ve statistice vůbec nevyskytuje, ale my víme, že mělo podle dostupných informací nejméně čtyři menší školní vzducholodi. První balonový prapor zřídilo roku 1893. Patřilo k pluku vídeňského pevnostního dělostřelectva. Později byl přejmenovaný na K.u K. Luftschifferabtailung čili Oddělení vzducholodí. Najdeme zde i kýženou „českou stopu“, kterou se nám podařilo například ponorkovou válku svázat s nepochybně vnitrozemskými Čechami. C.K. areonautickému oddílu totiž stál nějaký čas v čele Franze Adolf Friedrich svobodný pán von Berlepsch – rodák z Býchor od Kolína, jinak majitel patentu balonového pilota číslo 17 a velitel vzducholodi typu Parseval.

Vojenské využití balonů a vzducholodí

Vývojově starší balony sloužily především k mapování a jako pozorovací objekty, ale německé zepelíny uskutečnily i historicky první bombardování. Bylo to strojem LZ 21, který napadl pevnost Lutych v Belgii v srpnu 1914. Pochybnou slávu první bombardovací mise na východní frontě pak má LZ 16 (armádní označení Z IV) a bombardování varšavské citadely v září téhož roku. Bojové skoro dvě stě metrů dlouhé zepelíny byly standardně vyzbrojené deseti kulomety a nesly 7,6 tun bomb. Bomby byly převážně kulovité a shazovaly se z paluby vzducholodi ručně.

Německá vojenská vzduchoplavba

V Německu byla zvlášť organizována námořní a zvlášť armádní vzduchoplavba. Používaly různé typy vzducholodí, ale největší proslulost získaly elegantní tuhé konstrukce hraběte Zeppelina. Německé Luftschifer Truppen (Vzducholodní jednotky) měly v roce 1914 celkem 54 polních oddílů, každý s deseti důstojníky  a 270 muži.  Prováděly průzkum, snímkovaly pozice a bombardovaly vojenské a strategické cíle. Insignií oddílů bylo zlaté gotické  „L“ na šedém podkladu nárameníků. Černý plátěný ovál  se symbolem kormidla nebo vrtule na levém rukávu nahoře zdobil kormidelníky vzducholodí respektive mechaniky, kteří měli hodnost poddůstojníků. Ve vzduchu, kde bylo zatracená zima, vypadali ale vojenští vzduchoplavci jako strašidla v kožených přilbách, kožiších a tlustých rukavicích na šňůrce kolem krku.

Eso Lehmann

V tehdejším Východním Prusku existovaly dvě základny. Hlavní v Královci (Königsberg/Kaliningrad) a záložní v Dyvitách u Olštýnu (Allenstein) poblíž oblasti mazurských jezer. I zde najdeme kotevní bloky jako v lese Pietrasze u Bialystoku. Stál tady i hangár dlouhý sto osmdesát a vysoký třicet čtyři metrů. Nebyl otočný (což by bylo lepší pro usnadnění start vzducholodi proti větru), ale i tak to byla mimořádná konstrukce. Jeho vrata otevíralo dvanáct silných mužů čtyři a půl minuty a tři kotevní stání tvořilo po čtyřiadvaceti železobetonových blocích s ocelovým pláštěm. Sem byla ze základny v Belgii přeložena vzducholoď LZ 26 (armádní označení Z XII), které až do konce války velel Ernst August Lehmann. Zeppeliny byly jeho osudem. Za války to dotáhl k metálům a označení vzduchoplavebního esa. V míru jako zástupce velitele letu zahynul při osudovém výbuchu a požáru vzducholodi L 129 Hindenburg v roce 1937 v New Yorku, který osobní vzduchoplavbu prakticky pohřbil.

Zeppelin

Podle dostupných informací byla Z XII třikrát nad Bialystokem, který představoval významné průmyslové město blízko za hranicí carského Ruska, a bombardovala také Lomži a železniční uzel v Malkinii. Pak byla přesunuta na západní frontu. Celkem provedla jedenáct bombardovacích letů. V srpnu 1915 zaútočil Lehmann v noční akci na vojenské vlaky na bialystockém nádraží. Na zpáteční cestě byla sice v prostoru tvrze Osowiec (o jejím dobývání bojovými plyny ZDE) zasažena ruským šrapnelem, ale na základnu u Olštýna se jí podařilo vrátit. Další vzducholoď z Olštýna s výrobním číslem LZ 85 byla na jaře 1916 sestřelena Brity nad řeckou Soluní.

Carský Albatros

U dnes záhadných betonových bloků v lese Pietrasze byly kotveny ruské vojenské vzducholodi, které se štáb severozápadní fronty rozhodl využít k bombardování útočníků na fortovou tvrz Osowiec a jejich zásobovacích cest. K dispozici měl tři stroje, jeden vlastní konstrukce a dva koupené v cizině. Základně velel jeden z konstruktérů ruských vzducholodí podplukovník Golubov. Vzdušná flotila se skládala ze tří strojů. Jmenovaly se Albatros, Buřňák a Astra. V Rusku postavený sedmdesátimetrový Albatros měl původně sloužit na Dálném Východě  na pobřeží Tichého oceánu ve Vladivostoku. Po vypuknutí války dostala posádkarozkaz z Petrohradu se přemístit na opačný konec imperia. Do Bialystoku Albatros letěl ve výšce dvě stě metrů nad železniční tratí na Varšavu, přičemž v noci používal k navigaci strážní ohně hlídek u nádraží. Přesto posádka několikrát cestu ztratila.

Konec ptáka lehčího než vzduch

Z Bialystoku Albatros prováděl úspěšné průzkumné lety nad frontou a k Olštýnu, ale i velmi nešťastné bojové mise, kterých bylo celkem sedm. Například z té, kdy měl poskytnout podporu osowieckým obráncům, se vrátil s dvanácti průstřely, které mu omylem způsobili popletení střelci čtvrtého sibiřského pluku. Vykonal k pevnosti ještě dalších pět nočních misí, při nichž mu čtyřikrát efektivně zasáhnout do bojů zabránila nízká oblačnost, a jednou dokonce kapitán zabloudil. Při sedmém letu Albatros havaroval v silném větru v korunách stromů čtyřicet kilometrů od fronty. Posádka to odnesla modřinami, ale vzducholoď šla do šrotu.

Buřňák

Přes pěkné ruské jméno Buriaviestnik se jednalo o vzducholoď vyrobenou roku 1913 v Německu na ruskou objednávku. Pocházel z po Zeppelinu druhé největší společnosti vzdušných korábů, firmy Parseval, a měl výrobní označení PL 14. Při devadesátimetrové délce mu dva motory Maybach dávaly rychlost šedesát sedm kilometrů za hodinu. Pod velitelem Čečulinem zkoušel Buřňák ideální výšku pro bombardování, ale ukázalo se, že operační výška 1100 metrů vzducholoď před německými šrapnely dostatečně nechrání. Čečulin se proto rozhodl pro dva tisíce metrů, ale odsud se zase nedalo moc trefit. Krásný stroj, který fungoval spíš jako bojová bombardovací laboratoř, byl nakonec demontován, aniž jakkoliv významně do vlastních bojů zasáhl.

Úspěšná Astra

Vzducholoď Astra postavila ve Francii stejnojmenná společnost podle návrhu Španěla Torrese jako Astru XII. Za války provedlo toto sedmdesátimetrové vzdušné plavidlo šest bojových misí, z toho tři noční. V roce 1915 bylo už tolikrát sešívané a slepované, že jí vyřadili ze služby. Nicméně to ještě nebyl její konec. Bolševici ji rekonstruovali a dostala jméno dirižabl Rudá hvězda. Stroj definitivně ztroskotal roku 1921. Do legend vzduchoplavby se dostal úspěšným náletem na město Elk (Lyck) ležící na administrativní hranici ruské říše a Východního Pruska v oblasti Mazur v dnešním Polsku.

Útok na Elk

Splnění úkolu nad cílem 80 km za „horkou“ frontovou linií vyžadovalo ideální povětrnostní podmínky. Rozumný protivítr a schopnost orientovat se v měsíčním svitu mezi mazurskými jezery. Chtěli se trefit do nádraží a ve zdraví uniknout střílejícím obráncům. Pak otočit aparát po větru, a na plný výkon překonat frontu a šťastně se vrátit. V noci 21. května se kolem 21. hodiny vzducholoď Astra vznesla do mírné oblačnosti a severozápadního větru 2-3 m/s. Vysoký přelet frontových linií proběhl prakticky nepozorovaně. V půl třetí ráno posádka svrhla na důležitý pruský komunikační uzel z výšky 1200 metrů tři značkovací a sedmnáct explozivních pum. Odlehčená Astra se rázem vyhoupla do 1600 metrů, takže většina šrapnelů ze zbraní probuzených obránců vybuchla pod ní. Už v půl šesté s využitím příhodného větru byla vzducholoď zpátky na základně. Jednalo se o jedinou naprosto úspěšnou akci ruské vzducholodi nejen na tomto úseku fronty, ale v první světové válce vůbec.