Žaludská sedma obecně není zrovna nejpříznivější kartou. V tomto případě výjimka potvrzuje pravidlo. Na mariášové kartě (Piatnik je tiskl v letech 1920 – 1931) je totiž vyobrazena jedna z nejkrásnějších evropských středověkých radnic. Na ostrovech a říčních nánosech mezi meandrujícím tokem Odry a jejími četnými přítoky totiž vzniklo město Vratislav. V starých mapách ho najdeme jako Breslau, na současných jako polskou Wroclaw. Jednou ze součástí městského znaku je český dvouocasý lev. Ve městě se s ním setkáte nejen na radnici. Protože zajímavá a pěkná Vratislav leží poměrně blízko naší hranice, stojí nepochybně za návštěvu.

(2018) *** Původní hradiště stálo zřejmě na Tumském čili Katedrálním neboli Dómském ostrově u levého břehu Odry. (O Tumském ostrově jsme víc psali ZDE.) Na pravém břehu slovanští usedlíci a němečtí kolonisté později zbudovali královský hrad a vedle něj se rozložilo město. To spálili za svého vpádu Tataři.

Od středověku po meziválečnou modernu

Hlavní náměstí – Rynek vznikl, když roku 1242 dal kníže Boleslav II. Lysý, jinak vnuk našeho Přemysla Otakara I., vyměřit podle magdeburského práva novou Vratislav. Téměř čtyři hektary plochy ho tenkrát zařadily mezi větší náměstí v Evropě. Jak ale dosvědčují původní sklepy domů, bylo téměř o tři metry hloub. Sloužilo totiž už od počátku jako tržiště a vědci spočítali, že odpad, dobytčí exkrementy a zbytky dřevěných chodníků položených přes takový nepořádek zvyšovaly jeho úroveň asi o půl metru za padesát let, takže definitivní nivelitu získalo až po vydláždění. Nic zvláštního (do nejstarších románských domů na pražském Starém Městě  se dnes vchází v tehdejším druhém patře) – je ale dobré si to i tady připomenout. Do Rynku ústí jedenáct ulic. Ta hlavní, Svidnická, směřovala k bývalé stejnojmenné bráně a dál ku Praze. Náměstí opticky zmenšuje blok domů a radnice v jeho středu. Původně je doplňovaly kupecké kotce, dvaačtyřicet komor zhruba šest krát tři metry velkých, kde se skladovaly a prodávaly látky. Podobně jako v Krakově (ZDE) byla jejich součástí městská váha a prostor burzy. Ty strhli na počátku devatenáctého století a postavili zde bytové domy spojené s budovou Nové radnice. Celý Rynek je dílem staletí přestaveb, dostaveb a poválečných rekonstrukcí. Každý dům má příběh. Pro nás je zajímavé, že v domě U zlatého slunce nocovali při svém pobytu ve městě čeští panovníci Vladislav Jagelonský, Rudolf II. a Ferdinand II.

Radnice

Že je vratislavská historická radnice jednou z nejhezčích v Evropě se shodnou Češi, kteří ji vybudovali, Němci, jímž po staletí sloužila, i Poláci, kteří ji znovu z válečného popela vztyčili. Nevíme, kde se městská rada scházela původně, ale nejstarší části radnice máme doložené k roku 1299 – jsou to sklepy a Měšťanský sál v přízemí. Tam zastupitelé každoročně volili městskou radu a soudce. Kolem roku 1330 radnici rozšířili a přistavěli kapli. Velký sál, ve kterém se dokonce konaly rytířské turnaje, má tři lodě s klenbou sklenutou na sto šedesát svorníků. Věž dorostla do dnešních šestašedesáti metrů. Zajímavost? Pod skvělými kamenickými prvky na jižní části stavby je podepsán mistr Briccius Gausk, autor výzdoby známého Kamenného domu v Kutné Hoře. Pohledově různé stavební etapy sjednotily vysoké pozdněgotické štíty. A právě na radnici najdeme pořádnou smečku českých dvouocasých lvů v nejrůznějších výtvarných podobách. O pozornost se naše zvíře dělí se slezskou orlicí a s uříznutou hlavou Jana Křtitele na talíři jako poněkud morbidním symbolu patrona města. Víme také, že dobré pivo se v podzemí radnice ve Svidnické krčmě pilo již roku 1275 a nesporně je dobře, že si ho tam můžeme dát i dnes.

Rande u pranýře

K radnici patřil i gotický Pranýř z roku 1492 před jejím východním průčelím. Jako si Pražáci dávají sraz u koně nebo pod ocasem, Vratislavané randí u pranýře. Důtkami zde posledního provinilce seřezali prý až na konci devatenáctého století. Pověst, že právě tady žhavým železem ocejchovali i geniálního tvůrce krakovského oltáře a též padělatele směnek Veita Stosse ovšem pravdivá není – stalo se to v Norimberku. Pranýř ovšem nebyl osamocen, protože k veřejnému výkonu práva měli ve Vratislavi i pět šibenic – jednu z nich právě na Rynku.

Ráj květinářek na Solném trhu

Rynek je jedním rohem propojen s menším náměstím, které fungovalo jako solné tržiště. Dnes je to především centrum vratislavských květinářek. A kytek tady prodávají hodně, vesměs velmi pěkných a do kytic nápaditě aranžovaných. Náměstí se původně jmenovalo Polský trh, protože zde své výrobky a výpěstky nabízeli obyvatelé okolních vsí. Je zaznamenáno, že právě zde veřejně vystoupil papežský vyslanec inkvizitor Jan Kapistran s ostrým projevem proti stoupencům Jana Husa. Protože ale po strhujícím projevu nebyli po ruce žádní Češi, měšťané pochytali alespoň pár místních Židů, a když se odmítli dát pokřtít, přímo na plácku je upálili.

Ulice zvaná Psí boudy

Ze Solného trhu vychází sotva sto čtyřicet metrů dlouhá zakřivená ulička, kopírující dávno zasypaný vodní příkop na Černé Olavě. Vlastně z ní dnes stojí jen jedna strana. Od roku 1297 zde byl také velký městský mlýn, který měl sedm kol. Byla to ulice převážně dřevěných chalup městské spodiny a později krčem a bordelů. Putyka s nejtemnější pověstí, jakási vratislavská Jedová chýše, byla v domě U Černého kozla. Původně byly Psí boudy přístavky k zadním traktům výstavních domů u Solného trhu. Pozemků v sousedství bezprostředního městského centra ovšem bylo pro podobnou zástavbu škoda. Na přelomu patnáctého a šestnáctého století tady začali budovat své kamenné a zděné domy kupci a město dokonce ulici vydláždilo. Mimo dvou zmíněných velkých náměstí byl nedaleko i koňský trh a později i drůbeží. Zdejší nevěstince byly v centru a přece za větrem. Stačilo do nich ujít pár kroků a přitom počestné měšťany a měštky nebily do očí.

Jeníček s Mařenkou na hřbitově 

V severozápadním rohu Rynku stojí dva domy, renesanční a barokní, spojené bránou. Ve vztahu k okolí jsou domečky mrňavé, jako dvě děti ztracené ve vysokém lese. Celkem logicky si vysloužily pojmenování z nemilosrdné pohádky o lidožravé bábě, kterou dvě děti přechytračí a a šoupnou do pece. Pro Němce to jsou těmi šikuly Hänsel und Gretel, pro Poláky Jaś i Malgosia a pro našince – no, hádejte! Nápis na bráně mezi domy hlásá Mors Ianua Vitae čili Smrt branou života. Původně totiž vedla na hřbitov u kostela svaté Alžběty. Na někoho může působit provokativně reliéf na Mařence. Roku 1982 ho vytvořil sochař Getta-Stankiewicz, který zde měl ateliér. Představuje atributy Kristovy smrti a nápis „Udělej to sám“.

Vratilavská defenestrace a další mordy

Přes hřbitov vedla od brány ke kostelu původně dlážděná cesta. Vyměřili ji prý tak, aby chodci dupali po rovech, do nichž zahrabali třicet popravených účastníků nepokojů roku 1418. Nebyla to žádná lúza, ale příslušníci cechů – hospodští, řezníci, zedníci, brusič, jirchář, rukavičkách, kolář, platnéř, tkadlec a výrobce jehel. Delikventi vyházeli vedení města z radničních oken, takže vratislavská defenestrace o rok předběhla slavnější pražskou. Vzbouřenci hnili v šatlavě, než do Vratislavi přijel Zikmund Liška zrzavá, který jim dal neodkladně stít hlavy. Aby vystavené napíchnuté na kůl déle vydržely, Vratislavané je prý nejdřív trochu ovařili a pak napustili pryskyřicí. A jako vzkaz odbojné Praze dal Zikmund upálit zrovna ve městě pobývajícího pražského měšťana a horlivého Husova stoupence Jana Krásu od Věnečku…

Svatá Alžběta

Ale zpět ke hřbitovu. Vznikl kolem románského kostelíku svatého Vavřince. Ten nestačil a proto ho nahradil  chrám svaté Alžběty, který po roce 1525 převzali protestanti. Podle legendy ho prý velmistr českého řádu Křižovníků s červenou hvězdou Erhard Scultetus prohrál s evangelickými měšťany v kostkách. Protestantům sloužil do roku 1946, kdy jim ho polský stát odebral a jako posádkový vojenský kostel předal katolíkům. Špice věže dosahovala původně do sto třiceti metrů a patřila k nejvyšším v Evropě. I dnes měří úctyhodných devadesát metrů a na vyhlídku v sedmdesáti metrech se k působivému výhledu vyškrábete po třech stovkách schodů. Nedlouho po převzetí kostela protestanty střecha původní věže nevydržela nápor zimní vichřice a zřítila se. Katolíci v tom viděli trest boží, protestanti děkovali Prozřetelnosti, protože zřícená střecha zabila v husté zástavbě jen kočku. Očití svědci odpřisáhli, že krov v pádu zabrzdili dobří andělé, jak to ostatně dodnes ukazuje reliéf na zdi kostela. V roce 1806 věž poškodila francouzská kanonáda. Poslední válku přežila, ale vyhořela ještě v letech 1960, 1975 a v roce 1976 vzplála zatím naposled, ale hned s celým kostelem.

Masné krámy nejsou jatka

Obyvatelé rostoucího města toho snědli víc, než stačily místní trhy nabídnout. Specializované Masné krámy jsou proto poprvé zmíněné roku 1375. Jejich ulička měřila šedesát metrů. Občas používaný název Jatka je mýlíci, protože tady maso jen prodávali. Zvířata se porážela v ohradě na břehu Odry, z které se také v zimě těžil led pro chytré chlazení pod krámky. Původně bylo po obou stranách uličky jen po šestnácti krámech, ale koncem patnáctého století se jich tu prý tísnilo čtyřiapadesát. Chodníky z kočičích hlav byly vyspádované k strouze uprostřed uličky tak, aby se zbytky a odřezky daly snadno spláchnout.

Galerie nejen se suvenýry

Nad krámy řezníci bydleli. Jižní frontu domů zbořili na počátku devatenáctého století. Když byl prodej masa povolen i jinde, do uličky se nastěhovali i drobní řemeslníci, poslední dva žijící zde před druhou světovou válkou se jmenovali Gustav Moese i Ernst Heide. Dnes zde mají své krámky a galerie místní umělci. Ti iniciovali i vznik netradičního Pomníku jatečným zvířatům. Sochy na chodníku jsou oblýskané tisíci dotyky: jen řekněte, kdo odolá možnosti vyfotografovat se s bronzovým vepřem? (Já tedy ne.) Strakaté fasády vytvářejí turisty z celého světa milovanou kulisu holywooodského středověku. Je to pěkné až moc,  Zlatá ulička je ale jen jedna!

Není města bez „basy“

I ve Vratislavi byl nezbytný kriminál umístěný v gotické budově z půli čtrnáctého století. Postavili ho, když radniční sklep přestal stačit. Navíc na radnici věznili jen lepší lidi, plebejce a lůzu raději neměli na očích. V Šatlavě také začínal ve středověku mimořádně populární průvod s bubny a parádou na městské popraviště na Rynku. Původně Šatlavu tvořila třípatrová cihlová věž, která postupně obrostla do dnešního tvaru. Roku 1733 máme zde zaznamenáno rovných sto nedobrovolných nájemníků. K Šatlavě patřila strážnice a dvorek a tak komplex sloužil do konce osmnáctého století. Nebylo ho ale kam rozšířit, tak vězení zrušili a vznikla zde zastavárna, pak se nájemci střídali a dnes zde sídlí archeologický ústav.

Vratislavská univerzita

Sice univerzitu ve Vratislavi založit na pergamenu roku 1505 už král Vladislav Jagelonský (ano, ten, který na pražských Hradčanech inicioval vznik reprezentativního sálu), ale fakticky se tak stalo až v roce 1702 za císaře Leopolda. Hlavní budova stojí na místě bývalého vratislavského hradu. Náš Karel IV. ho prý navštívil třiadvacetkrát. Vratislav měl vedle Prahy a německého Tangermünde prý ve své říši nejraději. Z hradu nezbylo prakticky nic. Universita ovšem stojí za návštěvu. Na univerzitní věži je po pražském Klementinu druhá nejstarší astronomická a meteorologická observatoř ve střední Evropě a věží prochází i tzv. Vratislavský poledník.

Kdo ještě nemá Bílou paní?

Vazby k nám jsou všude viditelné. Hlavní aulu zdobí sochy Františka Josefa Mangoldta z Brna a malby Jana Kryštofa Handkeho z Olomouce. Pozoruhodností, kterou poutník nepřehlédne, je kašna před univerzitou. Stojí na ní nahatý mladík s kordem. Autorem sochy Šermíře je znojemský rodák sochař Hugo Lederer. Didaktická legenda šířená zřejmě místními pedagogy praví, že takhle dopadnou studenti, kteří se místo učení věnují hazardu (což prý byl i sochařův případ). S dávným hradem má univerzita společnou Bílou paní. Hradní správce prý rád trápil vězně v železné panně s ostrými hřeby. Taky měl moc hezkou dceru. Při půtce s jejím milencem se ale do mučicího stroje omylem zaklapl a železná panna kastelána trýznivě zabila. Dceru stačil ještě před smrtí proklít, a ta tam proto straší dodnes. Zajímavý je i nedaleký klášter (dnes v něm sídlí Ossolineum – národní knihovna ve správě akademie věd). Podobu mu vtiskl Jan Baptista Mathey (v Praze navrhl Trojský zámek) a upravil ho nám dobře známý Kilián Ignác Dientzenhofer.

Ještě alespoň čtyři ze spousty dalších památek – Vojtěch

Na jednodenní výlet je toho ve Vratislavi prostě moc. Tak jen pár kroků od náměstí upozorňujeme na zřejmě nejstarší vratislavský svatostánek – kostel svatého Vojtěcha. Vysvěcen byl  v roce 1112 a byl první na levém břehu Odry, postavený ještě před oficiálním založením města. Sem přišel z Prahy jeden z budoucích vratislavských patronů dominikánský kazatel Česlav Odřivous, který je zde i pochován. V přilehlém klášteře byl po roce 1810 otevřen první fyziologický ústav na světě, který založil Jan Evangelista Purkyně.

Marie na Písku

Mezi starým městem a Tumským ostrovem stojí na ostrově Písek kostel Nejsvětější Panny Marie na písku. Mohutná stavba divné jméno prý převzala podle kostela v italské Padově, který vznikl na místě pískové arény dávného amfiteatru. Mezi kostelem a klášterem v němž je Univerzitní knihovna prochází ulice svaté Hedviky – hlavní městská komunikace sever – jih.

Most kajícnic

Kostel sv. Máří Magdalény, Most kajícnic a Hříšníkův zvon najdete na jednom místě. Věže kostela spojil roku 1459 ve výšce sedmačtyřicet metrů můstek. Stíny, které se po něm za soumraku a v noci plouží, patří ženským, které rozdávaly mužům přízeň, ale nikdy se nevdaly. Je zde nějaká souvislost s ulicí Psí boudy? Jako pokání teď prý musí každou noc zametat můstek mezi věžemi. V době vzniku prý byla tato spojnice nejvyšším mostem v Evropě. Lze se tam vyškrábat a užít si výhled na centrum od východu.

Hříšníkův zvon

Zvonař Wilde pro tento kostel vytvořil roku 1386 přes pět a půl tuny těžký zvon Marie, vysoký skoro dva metry s obvodem přes šest metrů. Rozžhavenou zvonovinu do formy prý omylem vypustil Wildeho učeň. Rozzuřený zvonař v domnění, že se tak mnohaměsíční přípravy a nemalé náklady obrátily vniveč, nešťastníka na místě probodl. Zvon ale nepukl, a když vychladl, zavěsili ho na věž. Hlas měl nádherný a zněl nad vratislavským Rynkem i při Wildeho popravě sekerou. Zničen byl za poslední války. Z poloviny devadesátých let dvacátého století pochází usnesení, že na základě kreseb, fotografií a zvukových záznamů má být odlit znova. Peníze na to se ale dosud nenašly…

Chvála středověkým památkářům

Součástí kostela je i cenný románský portál z nedalekého opatství, který sem přenesli už (!) roku 1529. Je to pozoruhodná ukázka velmi rané památkové ochrany, protože opatství na vratislavském předpolí totiž museli zbořit, aby se nedostalo do rukou blížících se pohanských Turků.

Synagoga

Nepochybně je třeba zmínit i židovské místo kultu, jímž je synagoga U Bílého čápa. Jmenuje se prý podle dávného zájezdního hostince, který zde stál, což je u svatostánku docela unikátní. Ačkoliv ministerské povolení k stavbě synagogy platilo od roku 1790, dokončena byla až roku 1829. Projektoval ji Carl Gotthard Langhas Junior, syn architekta Braniborské brány v Berlíně. Je třeba v této souvislosti zmínit, že Vratislav byla třetím největším židovským střediskem v německé říši po Berlínu a Královci. Synagoga U čápa při pogromu během Křišťálové noci příliš neutrpěla, protože by její podpálení mohlo ohrozit město. Transporty vratislavských židů začaly na počátku roku 1942 a shromaždiště bylo právě na místě před ní. Po jejich vyhlazení (Šoa) sloužila synagoga jako automobilová dílna a sklad ukradeného majetku. Do vlastnictví  židovské obce se vrátila až roku 1996. Byla citlivě opravena a dnes slouží nejen kultu, ale pro dokonalou akustiku i jako koncertní sál.