Kutálí se knedlík krajinou, polními cestami se kutálí, po břehu Odry skáče, od shluku chýší ze vsi Dubí k pyšně do nebe namířeným věžím a cihlovým štítům kostelů na mnišském ostrově se kutálí, koulí se knedlík k Vratislavi a honí ho Konrád. Čí Konrád a jaká Vratislav? A co za knedlík? – Záhada. Ale jen pro toho, kdo nectí kouzlo starých příběhů. S městem, které má jako součást znaku českého dvouocasého lva, Vratislaví (polsky Wroclaw a německy Breslau), je jich spojená spousta. Tumský ostrov ve Vratislavi.

Hodně pověstí se váže k Tumskému čili Katedrálnímu ostrovu. Mezi podmoklými loukami, vrbinami a olšovím a uprostřed bažin řeka Odra často měnila směr, tvořil ramena, přemisťoval dno a uprostřed proudu vršila ostrovy. Na jednom vzniklo valy a palisádami chráněné hradiště. Kostely na ostrově nejsou náhodou. Vypráví se, že roku 965 tady na křesťanskou kněžnu Doubravku z Přemyslova rodu čekal pohanský kníže Měšek Piast. Proběhly tu zásnuby (o což se ale handrkuje míst víc). Místní prý při té příležitosti naházeli do řeky slovanské totemy vyřezávaných bůžků a za své přijali znamení kříže.  Vlastní město vznikalo na druhém břehu. (O Starém městě píšeme ZDE.) Z Tumského ostrova světská moc nakonec odešla a zůstali jen mniši, kněží a církevní vrchnost.

Ostrov, který není

Pod ochranu církevní jurisdikce se sem často utíkali ti, kteří se dostali do sporu se světskou mocí na území města. Za hranicí mrňavého církevního státečku na Tumském ostrově nacházeli azyl. Už na mostě museli návštěvníci smeknout a dál pokračovat s hlavou obnaženou. Tato povinnost platila i pro korunované hlavy. Ty ovšem pokorné úmysly s ostrovem ne vždy chovaly. Roku 1382 například náš Václav IV. si zde chtěl postavit královský hrad se dvěma věžemi a silnými zdmi chráněnými vodním příkopem. Protože se ale mocenské poměry změnily, ostrov se už napořád stal sídlem biskupů. Když  zbořili po roce 1810 vratislavské opevnění, zasypali roku 1824 i příkop na místě dávného říčního ramene a od těch dob ostrov už ostrovem není. (Název ale zůstal svědkem starobylosti, protože slovo ostrow v běžné polštině zastoupilo slovo wyspa.) S městem za hlavním tokem vlevo spojoval kostely přes další ostrov Piasek starobylý Tumský most a dávné rameno dělící ho od vsí na pravém břehu Odry překonával další zvedací most. Památkou na řeku v jeho místech jsou dnes už jen meandrující tůně ve zdejší univerzitní botanické zahradě.

Pojď se mnou, milá, na Tumský most!

Stalo se zvykem milenců místních i těch příchozích na zábradlí Tumského (nebo jinak Katedrálního) mostu zamknout svou lásku visacím zámkem a klíč hodit do řeky. Proto se mu říká také Most zamilovaných. Romanticky pitomý nápad souží spoustu staveb po celém světě, protože železná láska něco váží. Kvůli statice zábradlí má se zvykem radnice spoustu starostí.

Nejdřív dřevěný

Most nejméně už od dvanáctého století byl dřevěný. Aby nebránil plavbě, měl prostřední pole zdvíhací.  Roku 1241 po něm místní utíkali před Mongoly, kteří obsadili druhý břeh řeky Odry. Vypráví se, že horoucí modlitba převora vratislavských dominikánů Česlava Odřivous uhasila most zapálený jejich hořícími šípy. A také se říká, že ohnivá koule se pak prý obrátila a sežehla dotírající nájezdníky.  Ne vždy ovšem most přinesl záchranu. O Božím těle roku 1423 (podle jiných zpráv to bylo před Velikonocemi na Květnou neděli) nevydržel most váhu procesí, které ho přecházelo, zřítil se a několik desítek věřících se v Odře utopilo. Tak praví kroniky.

Přečkal válku

Současný most je z roku 1889.  Dvaapadesát metrů dlouhou konstrukci na dvou pilířích vyrobila huť nedaleko Gliwic a na místo ji splavili po Odře. Jeho poutavá podoba není dána konstrukční nutností – prostě jen napodobuje vítězný projekt ze soutěže na most v Mannheimu. Druhou světovou válku přežil značně pocuchán – ale zůstal stát. Ve Vratislavi, kterou Hitler definoval jako pevnost Festung Breslau, se to rovnalo bezmála dalšímu zázraku. Třeba ho ochránily sochy svatých Hedviky a Jana Křtitele před ním? Večer tu romanticky syčí plynové lampy. A kdo má štěstí, možná u Mostu zamilovaných potká městského lampáře v cylindru a černé peleríně.

Kostel dva v jednom

Kostelů na Tumském ostrově je celkem šest. Malý kostelík svatého Martina byl zřejmě původně hradní kaplí. Nejstarší dochovaný církevní objekt je kostel svatého Jiljí. Hned za mostem stojí kostel svatých Petra a Pavla. Dvoukostel Svatého Kříže a katedrála svatého Jana Křtitele jsou největší církevní stavby. Je zde i sídlo arcibiskupa, několik klášterů a teologická fakulta.  Podle legendy v třináctém století vypukl mezi knížetem Jindřichem IV. Spravedlivým a vratislavským biskupem Tomášem II. Zarębou ostrý spor, jehož výsledkem bylo vyhnání biskupa z města. Když po dvou letech hlavy vychladly a spor vyšuměl, rozhodl se kníže na památku usmíření postavit na Tumském ostrově kostel. Měl být zasvěcen svatému Bartoloměji, jeho patronovi, a sloužit k uložení ostatků všech příslušníků rodu Piastů. Při kopání základů se našel podivný kořen, který prý připomněl kříž i s Ukřižovaným. A pod ním kdo chtěl, viděl i modlící se dvojici postav. Přečetli to jako znamení, že by se kostel měl jmenovat Svatého kříže. Protože ale kníže nechtěl svého patrona vzít zkrátka, kostel dostavěli a až na něm vybudovali druhý věnovaný Svatému kříži. Netypickou dvoupodlažní stavbu však dokončili až po jeho smrti roku 1295. 

Dva plešouni

Před kostelem „dva v jednom“ je socha Jana Nepomuckého. Vztyčil ho zde roku 1732 Brokoffův žák Johann Georg Urbanský, který se narodil u nás v Chlumci nad Cidlinou a ve Vratislavi zanechal rozsáhlé dílo. Na Tumském ostrově jeho zásluhou stojí největší socha českého světce utopeného ve Vltavě na světě.  Na monumentu nás překvapí dva plešatí andílci. Protože smysluplné vysvětlení této kuriozity dnes už neznáme, stvořila lidská obraznost pověst o tom, že se jedná o práci jednoho ze spolupracujících kameníků, který tím chtěl zvěčnit fakt, že se jeho ženě v době, kdy pracoval na soklu sochy, narodila dvojčata.

Zazděná hlava v katedrále

Na místě románského kostelíka stojí katedrála Jana Křtitele považovaná za hlavního reprezentanta gotické sakrální architektury ve Vratislavi. Postavena byla na přelomu třináctého a čtrnáctého století.  Pověst říká, že v sedmnáctém století se tovaryš vratislavského zlatníka zamiloval do mistrovy dcery. Otec ale doufal v bohatšího a urozenějšího nápadníka. Souhlas by dal za ohromnou částku, kterou měl budoucí zeť do manželského svazku přinést. Proto nemajetný tovaryš odešel do světa a dal se k lupičům. Mordoval a obíral pocestné. Nakonec se vrátil s loupežnickou kasičkou. Ale ouha, když ji před zlatníkem vysypal, ten poznal v ukradených klenotech prsten, který sám zhotovil pro svého zmizelého přítele. A bylo zle. Odhalený mladík ještě stačil zapálit zlatníkův dům, a aby se vyhnul světskému právu, přeběhl Tumský most. Vylezl na katedrální věž a z okna škodolibě pozoroval požár. Ještě tady ale byl Bůh, který způsobil, že ostění věžního okna se srazila a kamennou hlavu zamilovaného lotra najdeme na boku jižní věže asi v patnáctimetrové výšce ještě dnes.

Kdo hledá, najde

S pověstmi jsou spojeny i některé povážlivé plastiky. Například zvířete bez hřívy. Zamýšleného lva v něm popravdě najde jen člověk s velkou fantazií. Podoba toho tvora je důsledkem sporu mezi kameníkem, jenž sochu stvořil a mistrem stavební hutě, který mu za práci odmítl vyplatit domluvenou částku. Rozčílený kameník se prý s těžkým perlíkem na lva vrhl a udeřil ho do hlavy. Nepovedlo se mu jí sice urazit, ale lev přišel šmahem o hřívu, a hříva přece dělá lva. Co zbylo, je po letech ohmatané a beztvaré. Stačí totiž  plešatého lva pohladit a získáte dosud odpíranou lásku.  Milovníci úchylných středověkých kuriozit, najdou v portálu i upomínku na hříšná biblická města Sodomu a Gomoru. Na reliéfu celkem realisticky dva zhýralci obcují s kozou. Kde? Hned ve vchodu – víc neprozradíme, kdo hledá, najde…

Slavný šlonský knedlík

Z kostelů nám zbývá ten svatého Jiljí. Je to nejstarší zcela zachovaná vratislavská stavba a zároveň nejdéle sloužící zdejší kostelík. Postavili ho v dvacátých letech třináctého století. Některé stavební prvky tohoto pozdně románského kostela zřejmě byly součástí původní katedrály. Druhý portál je už ale renesanční. Představuje typickou vratislavskou církevní stavbu té doby sklenutou na prostřední sloup. Do lidové slovesnosti se zapsala hlavně malá brána, spojující kostelík s gotickou budovou kapituly. Je z roku 1520. Němci jí říkali Klösseltor, Poláci Brama Kluskowa a pro nás je to Knedlíková brána, protože šlonské (slezské) klusky jsou nepopiratelnými příbuznými českých bramborových knedlíků.

Kuchařská vložka

Chcete je zkusit? Potřebovat budete uvařené oloupané brambory, nastrouhané nebo dobře rozmačkané, bramborovou moučku (škrob, Solamyl), sůl a případně vajíčko. Z brambor odeberte čtvrtinu, nahraďte ji škrobem. Můžete (ale nemusíte) přidat vejce. Vraťte odebrané brambory, vypracujte těsto. Nechte ho krátce odpočinout. Užmoulejte kuličky asi jako vlašský ořech, zploštěte je a uprostřed palcem nebo obrácenou stranou vařečky udělejte důlek. A vaření? Ve velkém hrnci v osolené vodě pomalu, deset až dvanáct minut (tak se nepotrhá povrch knedlíčků). Občas zamíchejte. Vyndejte cedníkem a podávejte zahloubením vzhůru k omáčce nebo s vyškvařeným špekem. Někdo je upřednostňuje polité máslem na sladko nebo s ovocnou omáčkou.

Mlsný Konrád

Opsali jsme kruh a zase jsme na začátku, kdy jsme položili otázku: Čí Konrád? Teď odpovídáme jasně: Anežčin.  Sedlák Konrád ze vsi Dubí (původně se to místo, kde dnes je vratislavská zoo, jmenovalo Grünendeich) byl vdovec a milovník knedlíků. Láska, jak známo, prochází žaludkem, a nebožka Anežka uměla slezské knedlíky báječně. Konrád smutnil za ženou a kručelo mu v břiše. Jednou ho cestou z vratislavského trhu zmohla únava a zdřímnul si ve škarpě. Zdálo se mu o nebožce a o hrnci, z něhož knedlíků neubývá. Ale pozor: Kdyby vlastník hrnce vyjedl knedlíky do posledního, ztratil by hrnec bezednost.

Knedlíková brána

Konrád mlaskal ze spaní tak hlasitě, že ho to probudilo. Rozespalým očím nemohl uvěřit – u nohou mu stál skutečně hrnec plný oblíbených knedlíků. Když překonal úlek, bez modlení vytáhnul z boty lžíci a pustil se do nich. A sežral by je do posledního, kdyby… Tušíte správně konec kouzelného hrnce a Konrádova zubu a začátek historie knedlíku, zdobícího průchod u kostela svatého Jiljí zvaným od nepaměti Knedlíková brána. Poslední knedlík, do něhož Konrád kousl, totiž v mžiku zkameněl a rozkutálel se kolem Odry, kutálel se po polní cestě, po mostě přes dnes zasypané rameno se kutálel, kolem katedrály se valil, a Konrád ho honil v jedné ruce vylomený zub a v druhé lžíci. Knedlík se dokutálel ke kostelu svatého Jiljí a vyhoupl se na cihlový oblouk. Uřícený Konrád stál dole a koukal na to s otevřenou hubou. Kde že je dnes Konrád? Odra ho vzala. Zůstal jen knedlík na bráně…