Hraniční tvrz Osowiec

Pokud se necháme unášet přežívajícím vnímání carského Ruska jako zaostalého státu a příslovečného obra na hliněných nohách, pocítíme tváří v tvář některým památkám jeho pevnostního stavitelství přinejmenším zmatek. Vojenská věda zde byla na vysoké úrovni. Jeho agresivní sílu potvrzují mapy z konce devatenáctého století – „naše“ Rakousko-Uhersko s Ruskem hraničilo hned za Krakovem. Rozpínavost carského imperia konkurovala té německé, respektive pruské. Na dnešním území Polska asi padesát kilometrů od Bialystoku je krásnou ukázkou z konce éry fortových pevností (kdy systém vnějších fortů obklopuje jádro tvrze s citadelou) tvrz Osowiec na území Biebrzanského národního parku.

(2014) *** Pevnost Osowiec leží z vojenského hlediska na báječném místě. Desítky kilometrů dlouhý pás bažin v mělkém údolí řeky Biebrzy meandruje zde lužním lesem a loukami. Projde tudy jen los na vysokých nohách zatímco člověk se propadne a zmizí nenávratně. Přejít blata lze výlučně zde. Tudy proto vedla silnice a také železnice z hlavního města východního Pruska Královce do Bialystoku a dál do centrálního Ruska. Severozápadně probíhala hranice carského imperia. Ruskou osowieckou tvrz tvoří čtyři pevnosti, přičemž jedna každá byla větší, než celá pruská pevnost Boyen o které jsme psali ZDE.

Dílo inženýrů petrohradské ženijní školy

Místo pro tvrz a její koncepci navrhl hrdina rusko-turecké války z Krymu a pozdější gubernátor Besarábie a Novoruska generál inženýr Eduard Ivanovič Totleben (absolvoval stejná studia, jako pozdější spisovatel Dostojevskij). Původně mělo jít o devět pevností na prstenu o průměru asi sedm kilometrů kolem ústřední citadely. Rozkaz k stavbě vydal car Alexandr II. roku 1873. Předpokládaná cena deset milionů rublů ve zlatě ale byla, když mezitím vypukla další válka s Turkem, přílišná. Práce se fakticky zastavily, takže k zapojení pevnosti do systému obrany hranic impéria došlo až roku 1887. Po celou dobu služby však byla osowiecká soustava pevností rozestavována a modernizována. O ty se staral především inženýři Rostislav Viktorovič Krasovskij a Nestor Alojzievič Bujnickij, který navrhl i první skici slavných sevastopolských pobřežních dělostřeleckých baterií, známých jako Gorkij I a II..

Proměny tvrze v čase

Ústřední osowiecká citadela zaujímala plochu 2,6 kilometrů čtverečních. Celá soustava byla druhá největší po tvrzi ve francouzském Verdunu. Pozemky pod ní vykoupil stát od místních rolníků za zlaté a stříbrné ruble. Původní stavby byly z tisíců cihel, které stavitelé ukládali do zajímavých ornamentů na fasádách. Vyráběla je vlastní cihelna. Nechyběl garnizonový kostel, nemocnice i hřbitov, kasárny, muniční sklady i zbrojnice. Do tvrze vedly dva mosty. Technologie ničení se však na konci devatenáctého století prudce měnila. Krásná dekorativnost musela vzít za své a červené budovy se začaly halit do až dvoumetrového šedivého pláště z betonu. Později přišel v pevnostním stavitelství ke slovu železobeton. Podle některých pramenů první monolitické železobetonové bunkry v Rusku vznikly právě v Osowci.

Velká čili První světová

Osádka osowiecké tvrze čítala v mírové době sedmnáct a půl tisíce vojáků. Po německém vítězství u Tannenbergu právě zde čekali hlavní úder. Velení tvrze převzal generálmajor Nikolaj Alexandrovič Bržozovskij s válečnými zkušenostmi z Dálného východu a od Port Arturu. Když se již koncem září 1914 k pevnosti přiblížil nepřítel, byl Osowiec s téměř dvěmi sty děly různých ráží k obraně dobře připraven. K prvnímu útoku došlo 20. září a byl neúspěšný. Velení v Královci posílilo obléhání šedesáti velkorážními děly, ovšem Rusové v protiútoku po křídlech zahnali německé kanonýry z dostřelu. Druhý útok nastoupil 2. února následujícího roku a trval pět dnů. Němci do něj nasadili i dvě z belgické fronty stažené těžké 420 mm houfnice nazvané po manželce zbrojaře Kruppa „Tlustá Berta“. Dělo s dostřelem přes dvanáct kilometrů náboji o váze 830 kilogramů mohlo za hodinu vystřelit osmkrát a obsluhovalo ho 285 mužů. Útočily vzducholodi (více o tom píšeme ZDE) a bombardovací letectvo. Dělostřelbu řídily posádky upoutaných pozorovacích balonů. Během týdne dopadlo na tvrz až 250 tisíc dělostřeleckých granátů. Obránci odmítli ultimátům, ale ustoupili z předsunuté linie a  přinutili Němce k pozičnímu boji.

Tichá smrt

Zákopová válka byla vyčerpávající a nikam nevedoucí. Pokrok ve válečnictví mívá zrůdnou podobu. Vědci doporučili použít bojové plyny. Oblíbený universitní profesor chemie a ředitel špičkového výzkumného institutu Fritz Haber (1868-1934), muž s knírkem, cvikrem a cigárem, to s  jedy uměl. K prvnímu ještě nepříliš úspěšnému německému útoku plynovými granáty došlo na východní frontě na řece Rawce nedaleko Varšavy v prosinci 1914. „Slavný“ se stal chlorový útok na západní frontě u Ypres v dubnu 1915 a opětovné použití v Bolimově na Rawce v květnu, kterého se účastnil i čerstvě do hodnosti kapitána povýšený Haber. Zda sledoval činnost osobně vybraných jednotek „desinfektorů“ (jak se jim říkalo)  i u Osowiecké tvrze ovšem nevíme. (V roce 1918 byl za jiné objevy pan profesor poctěn Nobelovou cenou za chemii. Ironií je, že pokřtěný Haber objevil i způsob výroby kyanidu známého později pod obchodní značkou Cyklon B.)

Třetí útok v Osowci

Útok ve vojenském dějepise najdeme pod příšerným názvem „útok mrtvol“. Ve čtyři hodiny ráno šestého srpna 1915 vál příznivý vítr. Třicet baterií německého chemického pluku zahájilo plynový útok. Mrak bromu a chloru byl široký osm kilometrů a vysoký deset až patnáct metrů.  Útočníci byli přesvědčeni, že nikdo v plynem napadené pevnosti II „V Zářečí“ nemohl přežít. Ovšem vysoká vlhkost z bažin oslabila účinek jedu a tak z předpolí bunkrů proti postupujícím Němcům vyrazily do protiútoku na bodáky  URRRÁ  chroptící přízračné zjevy. Nebylo jich ani sto. Děsivě popálení od plynu, plivající krev i kousky vlastních plic přiměly k zmatenému ústupu asi sedm tisíc nepřátel. Obětmi plynu otrávenými v zákopech i uvnitř pevností se staly dva tisíce Rusů. Ztráty, když se vítr obrátil,  byly i na německé straně.

Vyklizení pevnosti

Pro Rusko se ovšem celková situace na frontě vyvíjela špatně. Padla Novogeorgievská citadela (dnes Modlin) a Varšava. Dne 8. srpna dal car příkaz k vyklizení pevnosti Osowiec. Vzhledem k tomu, že německé aeroplány kontrolovaly vzduch, velitel Bržozovskij rozkázal evakuovat zbraně, střelivo, zásoby a mužstvo v noci. Zároveň důležitější obranné prvky tvrze dal zaminovat a 25. srpna, poté, co měl nikdy nedobitou pevnost opustit poslední voják, vyhodil Osowiec do vzduchu.

Zapomenutá stráž 

Po válce oblast připadla obrozenému Polsku. Když se roku 1924 v hlavní pevnosti zařizovala polská armáda, při vyklízení zasypaného podzemí našli ruského provianťáka, který hlídal sklad se sušeným hovězím a mléčné konzervy. V souladu s vojenskou přísahou se strážný odmítal vzdát komukoliv jinému, než svému veliteli nebo carovi. Ale kde těm byl konec…. (My to víme – Bržozovskij bojoval na straně bělogvardějců a Mikuláše II. zastřelili bolševici v Jekatěrinburgu.) Neexistoval ani stát, jehož zásoby měl voják střežit a ne ujídat. Po poněkud jednotvárné stravě oslabeného vojáka Poláci snadno přemohli. Na denním světle voják později oslepl. Protože polská vojenská správa nevěděla co s ním, předala zajatce nakonec sovětům a tam jeho stopa končí… Vojáky zapomenuté na nějaké ztracené vartě mají snad v každé zemi.

Černá paní osowiecká

Podobně vděčné jsou pro naši obraznost nejroztodivnější Bílé paní. V Osowiecké tvrzi mají ale Černou. V kasematech hlavní pevnosti si prý prohnal hlavu kulí mladý oficír, beznadějně zamilovaný do polské hraběnky. Ach, jak romantické! Z národnostních důvodů ruského fešáka šlechtična odmítla, ten se v podzemí zastřelil a postavu hraběnky lze při troše štěstí dodnes spatřit bloudit v podzemí citadely. Psychotronici se dokonce snažili svými divnými přístroji potvrdit energetické pole přízraku. Ale znáte to – NĚCO tam prý opravdu je, ale tak nějak se TO vzpírá možnosti zaměřit…

Konec betonových časů

Po první světové válce tedy pevnost opravili Poláci a v meziválečném období ji dále modernizovali. Vojenské myšlení a technika se nicméně začaly měnit. I když ještě před Mnichovem Československo rozestavělo mimořádně sofistikované opevnění a za druhé války Německo obdařilo Evropu hrozivými betonovými monumenty Atlantického valu, pevnostní stavitelství jako takové nové podněty k rozvoji už  nedostávalo. Současnost Osowiecké tvrze to potvrzuje. Terén Fortu II („Švédský“) je v armádní správě a veřejnosti je nepřístupný, protože mezi ním a „Citadelou“ (Fort I) je velké muniční skladiště. Do Hlavní pevnosti nás vojáci pustí jen na kousek. Je zde však zajímavé muzeum tvrze. Opevnění Fort II („V Zářečí“) a IV. („Nový“) navštívit lze. V prvním případě díky zhroucenému oplocení, v druhém k němu odbočuje od staré carské silnice jedna z turistických značek krajinou Biebrzanského národního parku. K němu se ještě vrátíme ve vyprávění o cestě tzv. Carskou silnici přes blata – ZDE.