Severovýchodní Polsko je pro české návštěvníky poněkud z ruky, ale stojí za to. Mělo neúprosnou vojenskou logiku spojit zdejší  pohraniční pevnosti carského impéria silnicí, po které by se daly tvrze zásobovat a jimiž by v případě potřeby přimašírovaly posily. Strategická silnice měla spojit hraniční pevnosti v Grodně, Osowci a Lomži. Na mapě to vypadá, že v generálním štábu (nebo snad car osobně) na mapu přiložili pravítko a z bodu do bodu vedli čáru. Tak vznikla na dnešním území Biebrzanského národního parku rovná silnice překračující po nasypané hrázi  bažinu. Nápad se zrodil nejspíš za cara Alexandra III., skoro dvoumetrového medvěda s plnovousem a duší vojáka, který měl pro západní hranice své říše slabost. V nedaleké Bialowieži si dokonce nechal vystavět dřevěný palác.

(2014) *** Jako „Carská silnice“ je dnes vnímán jen její úsek vedoucí od osowiecké tvrze přes biebrzanská blata do obce Strenkova Hora. Dostavena byla za Alexandrova syna, posledního cara Mikuláše II. roku 1895. Paradoxní ovšem je, že její název je ryze novodobý, protože na starých mapách se přes panovnickým dekretem daný vznešený původ nejmenuje nijak.

Mlha na blatech

V této části Evropy, pro rovinný charakter tak oblíbené válečníky,  po silnici jen ve dvacátém století pochodovali postupně Rusové, Němci, bolševici, Poláci, znovu Němci, sověti, potřetí Němci, Rudá armáda a nakonec snad už definitivně Poláci. Po druhé světové válce silnice ztratila vojenský význam a stala se místní cestou. Přímo u osowiecké tvrze (více o ní píšeme ZDE) až do roku 1953 procházela za valy mohutného opevnění. Nepůsobí monumentálně, ale její stavba musela ve své době představovat výzvu. Více než třicet kilometrů silnice totiž přetínalo zdejší blata.

Technické obtíže

Carské úřady na stavbu nepoužily překvapivě pracovní sílu, která byla na Rusi vždy v počtu hojném po ruce, totiž trestance. Tentokrát ale najaly místní obyvatele. Úplně dobrovolné to sice nebylo – ale bylo to za opravdové zvonivé peníze! Polští chlopi, běloruští mužici (a nepochybně i pejzatí obchodníci, kteří si na zásobování velké stavby mastili kapsy) s otevřenou hubou valili oči na lomozící výkřiky nasazené techniky. Supěly tu parní mašiny – jedno rypadlo a silniční válce. Nicméně podstatnou část neuvěřitelných přesunů materiálů museli stejně zvládnout vlastními lopatami a povozy.

Jako na houpačce

Patu budoucí hráze bylo nutné místy vymezit kůly vbíjenými až do pevného podloží. Z plochy mezi nimi potom vybrali rašelinu. Následovalo pokrytí dna příkopu hatěmi, tedy svazky vrbových a olšových prutů. Na ně přivážel nekonečný proud vozů písek a kamenivo. Koně i lidi přitom neustále obtěžovaly mraky komárů a úporných muchniček. Ačkoliv se jednotlivé vrstvy hráze důkladně hutnily, dodnes řidiči těžších vozů vnímají na některých úsecích mírné houpání vozovky. Tak trochu jako v kolébce z vrbové košatiny (což víme zprostředkovaně, protože škodovku silnice nerozhoupala).

Rychlé tempo

Povrch cesty byl místy dlážděný a místy štěrkový,  a vždy asi po deseti verstách stál strážní domek pro hlídače a cestáře. Zachoval se jen jeden. Pracovní kázeň na stavbě byla veliká i bez svištění nahajek dozorců nad chrapounskými hřbety. Důtky nebyly třeba. Výdělky v chudém kraji na bažinách byly totiž na stavbě neslýchané. Snad i proto, že na úředníčky držící se ruského hesla „Car je daleko, Bůh vysoko, proč bychom nekradli?” a účtující si tedy i nedodané vozy písku, rychle došlo. Po halasném procesu jimi pro výstrahu ozdobili několik šibenic.

Jožinové z blat s kosou

Z turistické pozorovatelny hned u carské silnice určené k sledování losů a vůbec života na bažinách mohou diváci jednou ročně vidět soupeření nejšikovnějších ženců. Národní park zde v září pořádá mezinárodní mistrovství nazvané „Biebrzańskie sianokosy“. Účastní se ho nejen  pracovníci polských národních parků, ale například i borci z Belgie, Běloruska, Maďarska a slovenské strany Vysokých Tater. Už tu klepali kosy i našinci z KRNAPu. Většinu kategorií vyhrávají domácí, pro něž senoseč po kolena ve vodě není ničím zvláštním.  Nejde ale jenom o to co nejrychleji pokosit svůj vymezený díl blata Lawka, ale hlavně upozornit na problém, s kterým se potýkají ochránci přírody i jinde.

Zachraňte močál

Z nespásaných a neobhospodařovaných luk totiž mizí unikátní rostlinná i živočišná společenství a dříve nebo později je obsadí rákosí, vrby, olše a břízy. V našich horách se roztahují tráva smilka a kosodřevina. Zdejší otevřené louky na blatech, ve větru se převalující zelené (a na podzim rezavé) moře, jsou něčím v evropském měřítku ojedinělým. Při prvním setkání možná řeknete – „no nic moc, nuda doširoka“. Pak vás ten prostor zadumaného stesku většinou dostane.

Bagno Lawki

Krajina sice patří zvířatům, ale bez lidí by nevznikla. Chleba tu byl ovšem hodně tvrdý.  Hospodařit na blatech nikdy nebylo výnosné. Chudé vsi se dnes dál vylidňují, zůstávají ojedinělé usedlosti. Stroje, které by sběr sena usnadnily, jsou těžké, zapadnou do bláta. Pomoct krajině tak, jak se to dělo stovky let, bylo by nejlepší, ale kde vzít dost ochotných rukou? Národní park má omezené možnosti a místních nadšenců s kosou snažících se je bránit i vypásáním původními druhy koní (konik polski – něco na způsob tarpana) a krav (polská červinka) je jen pár. Blata jsou přitom obrovská. Jen Bagno Lawki měří půl druhého tisíce hektarů.

Přírodní poklady

Ačkoliv potkat losa, největší evropské zvíře s divnou hlavou a na vysokých nohách, je tady běžné, ani v tomto ohledu jsme štěstí neměli. Z mlhy zde vystupují i bobři a vlci, ale především tu hnízdí řada vzácných ptáků. Národní park je důležitý i pro tažná hejna. Když se prý šikují k letu divoké husy, umí i apokalypticky zaclonit slunce. Opeřence loví nad vysokými ostřicemi a další mokřadní vegetací četní kroužící dravci. Jsou zde i vzácné chráněné druhy motýlů, můr a vážek. Na místě sítin, upolínu, blatouchu a rdesna hadího kořene vznikají tužebníková lada.

Ale zpátky na Carskou silnici

Motoristé se jízdě po ní k spokojenosti přírody spíš vyhýbali, protože krátit si tudy cestu rychlostí málo přes třicítku je netěšilo. Ojedinělou krajinou bez stavení, billboardů a zbytečných silničních značek se kochá těžko, když hrozí, že se vám auto rozpadne. Po stejné cestě putující bobr vás spíš naštve, než nadchne. Logicky proto vznikl spor o to, jak komunikaci na dnes už historické hrázi dělící bažinu vejpůl opravit. Šlo mimo jiné o to, aby se nezměnily citlivé hydrologické poměry a celkový dopad investice přírodě spíš neuškodil. Že se po vzájemných ústupcích našlo stavebně rozumné řešení je k dobru lidem i přírodě. Turisté jsou nadšeni a místní se dál zlobí a povolenou padesátku odmítají vnímat… Co nespraví čas, snad je naučí zpomalovací prahy…

Až vás toulání zavede k východopolskému Bialystoku (ZDE píšeme o další nepříliš vzdálené bizarní pozoruhodnosti – „HLAVNÍM MĚSTĚ SVĚTA“) , jeďte se určitě na Biebrzanská blata podívat!