Úžasný básník ruského futurismu a avantgardy Vladimír Majakovský, jehož k naší smůle známe jen jako bolševického agitpropa a který si nakonec ve chvíli osobní krize rozpor mezi myšlenkou Revoluce a její stalinskou praxí vyřešil střelou do hlavy, pojmenoval po nenáviděném cizopasníkovi jednu svou jevištní satiru. Štěnice! Ostatně, pokud o někom uslyšíme, že „je dotěrnej jako štěnice“, hned tušíme, o co jde a koukáme se dotyčnému vyhnout. Dobře totiž víme, že těchto parazitů se zbavíme jen obtížně.

(2013) *** Naše štěnice zřejmě původně žila s netopýry, když ale zjistila, že pohodlnější je soužití s pračlověkem jenž chodil do netopýřích jeskyní nocovat, tak nějak si na lidi zvykla a přizpůsobila se jim. Od té doby nám pije krev a zbavit se jí pořádně neumíme.

Jak vypadá

Barvou i velikostí připomíná jablečné jadérko. Štěnice postelová (Cimex lectularis) měří v dospělosti asi čtyři až pět milimetrů, je okrouhlá a hnědočervená. Za vysoké teploty se z nakladených vajíček líhne ani ne po týdnu, v pokojové teplotě asi po třech. Když je pod deset stupňů, vajíčka prostě usnou. Po vylíhnutí proběhne vývoj štěnice do deseti týdnů. V našem klimatu žije asi dva roky. Ve dne sedí potmě a v noci se vydává na lov. Místa, kde štěnice mají co jíst a radostně se množí, poměrně brzo začnou charakteristicky smrdět. Ten pach pochází z jejich hřbetních žláz. A hnědé skvrnky, které po ní všude zůstávají, si myslíte, že jsou co? Škoda mluvit… Svědící pupínky a krvavé flíčky na prostěradle pak přesvědčí i toho, kdo si myslel, že se k němu takoví podnájemníci nikdy nepřestěhují, jak proklatě se spletl.

Nenech brouka žít

Zní to hrozně, ale k tomu, abychom si štěnice opatřili, stačí aby nám do nohavice vlezla v taxíku, z čalouněného křesla v kavárně, v kanclu nebo ve vlaku. Případně s námi přicestuje v kufru ze zamořeného hotelů. A také k nám může přilézt stoupačkami, dokonce i po vnější fasádě. Jde po čichu. Vydrží až třičtvrtě roku o hladu. Brouček je to docela líný a nechce se mu za potravou lézt daleko. Za hodinu popoleze asi metr. Stěny mu nedělají potíže, ale ze stropu často spadne. Jeho jídlo jsme my a proto se nejčastěji nastěhuje rovnou do naší postele. Má rád matrace, gauče a pohovky, křesla, škvíry mezi prkny, ale třeba i mezery za podlahovou lištou v ložnici či rámy obrazů nad postelí.

Tři města

1. Velmi nejistě ze špulky paměti odvíjím příběh z bytu v českém hlavním městě. Je to tak dávno a proto chybí povědomí o tom, kým byli předchozí nájemníci. Štěnice bydlely v obývacím pokoji za podlahovými lištami a v dřevěném obložení jedné stěny. Průchozí dveře do ložnice byly po úděsném objevu oblepeny leukoplastí a v pokoji byla zapálena velká svíce, páchnoucí jako peklo. Ve vzpomínkách zůstal těžký žlutý kouř, valící se z ní. Zavřeny a utěsněny byly i dveře do předsíně a byt opuštěn na čtyřiadvacet hodin. Štěnice se pak již neobjevily, byt však smrděl ještě dlouho. Použití těchto prostředků současná legislativa povoluje pouze odborníkům.
2. K druhému setkání se štěnicemi došlo v Polsku prostřednictvím rozkládacího gauče v domě z první poloviny padesátých let vybudovaném v sériové cihlové rychlovýstavbě křísící za války zcela zničené město. Totální křivost všeho a netěsnosti kolem instalací byly značné. Byt navíc sousedil se vstupem k domovní odpadkové šachtě. Možností, kudy sem mohla rodina štěnic proniknout, bylo víc, po dvacetiletém užívání například hodně netěsná okna. Štěnice se zahnízdily nepozorovaně a zautočily teprve poté, co přivedly na svět další generaci. Na to samé se chystal i původce těchto řádků. Gauč proto v panice rozmontoval na prvočinitele, štěnice fyzicky eliminoval a všechno prosytil hmyzomornými prostředky ve spreji. Prvorozený přišel přesto na svět neblbý a občas svému autorovi přináší umírněný pocit pýchy.
3. Třetí setkání s parazity mělo místo v průmyslovém městě uprostřed stepi. Invazi štěnic na dělnické ubytovně řešila jejich správa radikálně leč zjevně neúspěšně vždy během celozávodní dovolené totální dezinfekcí. Zdá se, že během roku pracovníci z trojsměnných provozů na podmínky příliš nereptali, navíc po dovolené byl vždy nějaký čas relativní pokoj. V původních dřevěných barácích u hutě v Darchanu to prý bylo rozhodně horší, ale ty spálily na prach i se štěnicemi. (Žádného brouka jsem odsud v kufru nepřivezl.)

Jak se štěnicí dříve bojovali

Následující recepty jsou sice ověřené, ale uvádíme je bez záruky stoprocentního úspěchu. Štěnice nesnášejí vůni ořešákového listí. Naši předkové čerstvě natrhané listy rozkládali po lůžku, pod matrace a dokonce rovnou pod prostěradlo. Protože víme, jak nezralé ořechy barví, musela takové lůžkoviny dost nevábně vypadat. Měl–li být zákrok proti štěnicím účinný, protáhl se na několik měsíců s tím, že opakovat ho bylo třeba co týden. Kdo nevěřil na listí, pro chemický boj s úporným hmyzem používal asi jednou za deset dnů petrolej, jímž natíral podezřelá místa na postelích a gaučích. Nebo to zkoušeli rtuťovou mastí či denaturovaným lihem. To vše dost píchlo. A kdo si myslí, že někdy aplikovaný silný levandulový olej voní, mýlí se – v mohutné koncentraci je to zbraň doslova strašná.

Je líp spolehnout se na odborníky

Pokud si štěnici odněkud nepřinesete, přijde k vám sama netěsnostmi kolem potrubí, přívodů ústředního topení či ventilace, někdy po  fasádě. Nějakou vám může dokonce prý na parapetu zanechat cukrující hrdlička. Proto ucpěte sádrou nebo tmelem netěsnosti hlavně tam, kde roury procházejí stropem a podlahou. Insekticidem je dobré postříkat například i ventilační mřížky. I současné prostředky je nejlépe použít před dlouhodobějším a nebo alespoň víkendovým odjezdem mimo dům. Štěnice hubíme postřiky nebo fumigací čili vykouřením. Postřik působí kontaktně, štěnice musí na postříkané místo vlézt. Plyn ovšem pronikne všude. Původně proti hmyzu vymyslela firma Degesch z koncernu IG Farben prostředek na bázi kyanovodíku – Cyklon B (pro někoho může být překvapením, že za války ho u nás vyráběla i pobočka firmy v Kolíně). Zásah proti hmyzu prostředkem na bázi nechvalně známé z vyhlazovacích táborů ovšem musí povolit hygienik a tak je lépe takovou sanaci nechat na specializované firmě.

Štěnice nechodí po horách, ale po lidech

Jedno jídlo představuje pro štěnici několik chodů trvajících od jedné do patnácti minut, takže po  návštěvě cizopasníka najdete na kůži zpravidla více poranění. Skutečnost, že samice bývají více při chuti, naše zděšení z nezvaného spolubydlícího nejspíš neumenší. Samotné kousnutí necítíme, protože podobně jako u klíštěte je v slině anestetikum spolu s látkou bránící srážení krve. Příroda je prostě čaromocná, nemyslíte? Nicméně posléze rána stejně svědět začne tak, že ji spousta lidí rozškrábe. Na rozdíl od blech ale štěnice mor či jiné choroby nepřenáší – nebo lépe – dosud se to nepodařilo prokázat. Místa vpichu omyjeme mýdlem a natřeme octem proti svědění. Dobrou mastičkou je Fenistil. Oblečení a ložní prádlo vypereme na nejvyšší možnou teplotu. A s bojem neotálíme, úporné štěnice se množí sakra rychle!

O štěnici píše wikipedie ZDE  a o dalším obtížném parazitovi, vši vlasové (nebo též dětské) my píšeme ZDE, a o spolubydlení se šváby ZDE.