Samozřejmě, že píšťalička není žádný velkolepý hudební nástroj, na němž vyloudíte božskou melodii, ale přesto by se obyčejná třeba vrbová píšťalka dala nazvat radostí, co se vejde do dlaně. Patří k Velikonocům a tudíž k jaru, a jaro znamená, jak říkají cynici, že jsme zase přežili… což je zpravidla dobrá zpráva a stojí zato si tedy tak trochu písknout.

(2012) *** Když jsme v NH chválili všestrannost černého bezu a jeho zdravotně blahodárné účinky (ZDE), tak nějak jsme mezi způsoby „vnějšího použití“ jako jsou různé koupele a obklady, zapomněli zmínit bezové pískání. A podobné je to i s vrbovou píšťaličkou. Báječně si totiž při výrobě obyčejné klukovské píšťalky odpočinete, a když z ní nakonec vyloudíte zvuky, zaženete tím jistě chmury z mysli. Je to přitom tak snadné – píšťalička se vám určitě povede a až ji naučíte dělat i děti, budete pro ně král (případně královna).

Potřebovat nebudeme víc než nožík

Na píšťalku z vrbového proutku, si vyhlédneme a uřízneme rovnou hladkou větvičku ne delší než patnáct centimetrů a silnou asi jako malíček. Neměly by na ní být žádné suky. Z jedné strany dřevo na konci kolmo seřízneme.

Malá lekce z folkloru

Zářezem kolem dokola přibližně ve dvou třetinách prořízneme kůru. Delší část prutu kolem dokola naklepáváme střenkou nože tak, aby se oddělilo lýko a kůra šla bez poškození stáhnout. Před tímto úkonem můžeme proutek na chvíli namočit, aby se kůra snadněji uvolnila. U čerstvých proutků to  jde i bez namáčení. Lidová poezie popisuje výrobu s razancí bez kompromisů. „Dělám, dělám píšťalenku:/ píšťalenko, podař se mi,/ jestli se mi nepodaříš,/ dám ti ránu, až se svalíš.“ Z toho je zřejmé, že se kluci na pastvě s dílem zrovna nemazlili: „…huš, huš, huš,/ vrazím do tě nůž,/ vrazím do tě vidličku,/ budeš zpívat písničku,/ vrazím do tě štyry kudly,/ budeš zpívat hudly, hudly,/ vrazím do tě kudličku,/ vyrazím ti dušičku!“ Zjevně jde o nadsázku a vy do proutku nemlaťte jako šílení, jenom kůru citlivě leč důkladně naklepejte po celém obvodu, abyste ji uvolnili. Máte to? Tak jdeme do finále: „…mízo – lízo, zčerstva lez!“ Kůru oddělíme opatrným kroucením a tahem, vždyť dobře naklepaný proutek se sloupne skoro sám…

A už to můžeme zkusit

Jakmile kůra povolí, což průběžně zkoušíme kroucením, asi dva  centimetry od okraje opatrně vyřízněme zářez, o který se vzduch rozráží a píská. Z kraje můžeme šikmo seříznout spodní část, aby se nám píšťalka v puse pohodlněji držela. A, jak řečeno výše, stáhneme uvolněnou kůru tak, abychom ji nepoškodili. Z volného prutu odřízneme malý kousek – jazýček. Jeho konec po zasunutí by měl dosahovat k začátku klínovitého zářezu. Tento kousek v horní části podélně seřízneme tak, aby vznikl po opětovném nasazení otvor pro proudění vzduchu. Druhou část prutu kousek kolmo zařízneme a nasadíme na něj druhý konec kůry. Do náustku foukáme a posunem vnitřního špalíčku se snažíme tvořit tóny – a nebo taky ne.

Příště možná flétničky a koncovky

Otloukaná velikonoční píšťalička je nejjednodušší hudební nástroj, který můžeme z vrby nebo z bezu vyrobit. Příště si zkusíme udělat flétničku s dírkami a také vrtanou tak zvanou bezovou koncovku, jaké prý sloužily k muzicírování starým Slovanům. Říká se, že na koncovce se nedá hrát falešně – vyzkoušíme to. Pískání procvičuje důležité dýchání bránicí, a protože rychle otevírá psychické bloky, vyčistí vám hlavu.  Ale pozor, buďte ohleduplní – druhým může totiž vaše popískávání (což platí i pro tu nejjednodušší velikonoční píšťaličku) jít rychle a vydatně na nervy!