V domácí truhlařině je to neocenitelný pomocník. Jaká je práce s vibrační bruskou? Asi není správné říkat, že je to bůh ví jak úsporný stroj, ale pravda je, že v ní pracujeme jen s třetinu standardního formátu brusného papíru. Samo broušení probíhá elipticky, takže nehrozí žádné rýhy. Pokud ovšem dodržíme, že na brusku rozhodně při práci nebudeme tlačit – tlak váhy stroje sám o sobě postačí dost.
Continue reading
Vibrační brusky mají desku, na níž je upevněn brusný papír. Tato deska kmitá sem a tam s úctyhodnou rychlostí. Výhodou vibračních brusek je, že s příkonem 150–600 W mají malou hmotnost, snadno se ovládají a i při delší práci s nimi se moc neunavíme. Obrušujeme jimi dřevo a zaoblujeme hrany. Také se výborně hodí na jinak docela otravné práce, jaké představují odstraňování starých nátěrů a broušení tmelů či sádrokartonu.
Continue readingS nekonečným pásem (spojený je jeho konec a začátek) brusného papíru o šířce 75 nebo 100 mm funguje pásová bruska. Práce s pásovou bruskou jde skvěle, ale protože umožňují větší úběr, při broušení s ní musíme být opatrní. K na stejném principu pracujícím bruskám patří i čelní brusky, které se dostanou téměř všude, a pro specializované činnosti existuje dokonce pásový pilník.
Continue reading
Další z početné rodiny přístrojů k broušení je úhlová bruska. Pokud jde o výkon, je výrazně výkonnější než bruska kotoučová přímá a také umožňuje práci s většími otáčkami. V čem je nejlepší? Využijeme ji nejen k broušení dřeva, ale i na řezání dlaždic, zdiva, betonu, kamene i oceli. Také s ní snadno odstraníme barvy a laky karoserií i stavebních konstrukcí. Zajímavým použitím je i možnost s ní přebrousit a vyleštit nátěry.
Continue reading
Při našem volném seznamování s tím, co je co a k čemu to slouží jsme se dostali k pásové brusce. Je to zdatný pomocník – brousí dřevo i jiné materiály brusným pásem. Tím je dáno i hlavní použití. Brousíme jimi desky, trámy, latě a jiné rovinné plochy. Ale také s nimi můžeme odstraňovat rez z kovových ploch. K broušení brusnými papíry nebo plátny používáme podle účinnosti různé druhy brusek, ale právě pásovými bruskami dosáhneme na rovině největšího úběru.
Continue readingPro milovníky hádanek co všechno může znamenat slovo „kočkopes“ máme otázku. Zdalipak víte, co vznikne, když do jednoho přístroje spojíme rotaci a vibraci? Přece Kočkopes velmi užitečný! Excentrická bruska využívá, že s otáčejícím se brusným papírem budeme mít větší úběr materiálu. A naopak s nepravidelnými vibracemi dosáhneme jemného broušení s malým úběrem. Na pohled pracuje jaksi šejdrem, ale ve výsledku skvěle.
Continue readingMafl je ideální pomocník pro dlouhé, přímé i příčné řezy. Tato pila totiž rychle postupuje řezem ve dřevě – a podle typu použitého kotouče také v jiných materiálech. Dokonale zvládá řezání plného dřeva, desek s tvrdými vlákny, třískových desek i laťovek, hliníku i umělých hmot. Výhodné je, že ji můžeme zanořit do materiálu bez předchozího naříznutí a také řezat na pokos, což ocení zejména truhláři. Na rozdíl od pil kmitacích však kotoučový mafl neumožňuje řezy po křivkách.
Betonovat stropy nemáte-li patřičnou zkušenost způsobem „udělej si sám“ doporučit nelze. Takové velké akce jsou spíš záležitost pro stavební firmu s náležitým technickým dozorem. Ale drobnějších tvůrčích a stavebních činností, rekonstrukcí a úprav při nichž použijeme beton je hodně. Beton je totiž v mnoha ohledech velmi vděčný materiál. Ale umíme s nim zacházet tak, jak se má?
Horkovzdušná pistole vypadá – a v podstatě funguje – jako výkonný fén na vlasy. Děláme s ní ale jinší (a někdy i dost překvapivé) věci. Odstraňovat starou barvu z okenních rámu – no, prosím, ale upalovat na zahrádce odporné plzáky a nebo sterilizovat zeminu pro pokojové kytky? I to s ní jde. Pistole je také výkonný čistič od vosku a starých lepidel. Stejně tak s ní můžete svařovat novodurové trubky nebo podpalovat dřevěné uhlí v grilu. Práce s horkovzdušnou pistolí je prima – je to prostě šikovná věc s mnohačetným použitím.
Continue reading
Jednoho dne to přijde našim parketám už běžná péče nebude stačit, pokud na nich nebudou zrovna šrámy a jiné významné kazy, budou takové nijaké a ošlapané jako staré schody. Co naplat – nezbude, než je zbrousit a navoskovat nebo natřít. Broušení podlah není prací snadnou a upřímně řečeno, málokdo ji napoprvé dobře zvládne. Chce to cvik. Ale spolu to zvládneme.
Z čeho jsou sportující veřejnost a děti radostí bez sebe nad míru netěší řidiče, majitele domů ani chodce, a už vůbec ne silničáře, kteří jsou každoročně znovu a znovu překvapeni tím, že v zimě sněží. Ne z lásky k pohybu, ale z nezbytí se chápeme košťat, škrabek a lopat. Na větší plochy nastupuje motorová technika. Se zimou většinou nastupují hrabla a sněžné frézy. Ty druhé se mohou vyplatit i tam, kde jsme byli zvyklí na otrockou dřinu s hrablem.
Continue reading
Řezbářství je soustředěná, krásná a voňavá práce. A je jedno, zda jde o dekor nábytku, volný ornament a nebo třeba postavičku z vánočního Betlému. Tradiční betlemáři na něm pracovali ve volných chvílích po celý rok. K tomu jsou potřeba ostré nástroje. Řekneme si, jak nabrousit řezbářská dláta.
Continue reading
Ve veselých filmech jsme to viděli snad stokrát: moula natírá podlahu a začne u dveří. Pracuje pečlivě a jde mu to moc pěkně. Když se blíží ke konci a zálibně si práci měří, výraz jeho očí se změní v děs, protože mu dojde, že nemá kudy odejít. Na krásně natřené ploše pak zůstanou jeho stopy a ty pokračují dál po domě… Smějme se, je to koneckonců zdravé, ale podobnou blbost sami neudělejme. Radíme vždy ustupovat ke dveřím. Natírat od okna (po světle) je dobré i kvůli vrstvení barev.
Dnes nebudeme kuchtit, ale stavět, takže kverlačky zůstanou v kuchyňském šuplíku a vypravíme se do garáže. Tam neparkujeme plecháč (tomu jsme vybudovali kryté stání, ale máme zde složený materiál, nářadí a stroje, které k v podstatě nekonečné rekonstrukci starého domu potřebujeme. Ačkoliv v nových částech využíváme tam, kde to jen jde prostředky „suchého“ zdění, na klasické stavbě se neobejdeme bez malty, omítek a betonu – a tady opravdu nevystačíme s neckami, vědrem a lopatou. Pomohou nám míchačky a míchadla.
Continue reading
Dvakrát jsme se dotkli základů natírání a malování a dnes to uděláme do třetice a to vskutku na míru jedenadvacátého století. Parafráze v titulku pozměňující oblíbenou frázi bankovních lupičů ovšem není přesná: po tradičních nátěrech (a také válečkování) dojde tentokrát na stříkání. Stranou ponecháme – aby byl výčet úplný – máčení, polévání a clonování, což jsou techniky užívané spíš v průmyslu, než při domácím malování a natírání. V podobě práce se sprejem se ovšem již většina z nás se stříkáním setkala. Tentokrát na ně ovšem vezmeme rovnou pistoli.
Continue reading
Nežli práce s úhlovou bruskou začne, měli bychom zkontrolovat stav kotouče, a to nejen očima, ale i poklepem. Pokud bude poškozený – prasklý nebo vyštípnutý, nesmíme přístroj spustit. Také se ujistíme, že je kotouč dobře upevněný. Stále ještě před spuštěním připravujeme přístroj – natočíme a upevníme ochranný kryt tak, aby se nás chránil před odletujícími částečkami z broušení a jiskrami, a zároveň, aby se nám s rozbruskou dobře pracovalo. Také si navlékneme ochranné brýle a pracovní rukavice. Je to nutné, neboť by nám odletující částice kovu vážně mohly zranit oči. Po této přípravě necháme kotouč rozbrusky rozběhnout naplno, přičemž dáváme pozor, zda nevibruje.
Dokud se stavěly stěny z cihel a podobných materiálů, vystačili jsme si při jejich vysekávání, dlabání a vrtání s majzlíkem a kladivem, později, jak šel čas, s vrtačkou. Jenže pak se domy začaly budovat z výrazně pevnějších materiálů na betonovém základě a vyvstala potřeba daleko silnějších strojů pro jejich prorážení či bourání. A na to tedy vznikla vrtací a bourací kladiva. Jmenují se tak, ačkoliv své předchůdce pranic nepřipomínají. Jejich výkon i využití jsou obdivuhodné, takže práci při stavbě a nebo větších rekonstrukcích nám významně usnadní.
Continue reading
Stojíme-li před nutností zavěsit v místnosti na stěnu nebo strop těžký předmět, třeba bojler, nějakou rampu, knihovnu nebo skříňky, a venku třeba upevnit markýzy, máme tady problém. Začne v nás hlodat červ nedůvěry – vydrží kotevní prvek tu zátěž? Nespadne to? Nepřinese naše zbytečná práce víc škody než užitku? Aby naše snaha dobře dopadla, byly vyvinuty chemické kotvy. A protože nosnost jedné je kolem pěti set kilogramů, na čtyři bychom si v obýváku již mohli pověsit auto. Což ale asi nebude nejtypičtější způsob jejich použití.
Natěrači se alespoň na chvíli stáváme bezmála všichni, protože barvy a štětce se netýkají jen lidí, pro něž je neustálé natírání a experimenty s barvami osobitým hobby. Třeba drobnějším opravám se nevyhneme a na odprýsknutou barvu je opravdu bláznivé volat profesionálního lakýrníka. Barvu jsme už vybrali, ale co štětec? Ten, co nám zůstal doma po tátovi má léta nebo byl špatně vymytý a je lepší ho vyhodit. Koupit však správný nový štětec není věc až tak snadná, jak by se mohlo zdát.
Kde se věta Dej mi to na sekyru vzala? V dobách, kdy většina hospod a kupeckých krámů sídlila v roubených stavbách, byla zřejmě dlužná částka putykářem zaznamenána zásekem do trámů stěn. Podobný význam má i úsloví mít u někoho vroubek a nebo někomu něco připsat na vrub. Při řádném (zevrubném) vyrovnání se z vrubů dluh sečetl a záseky ve stěně se sekerou vyhladily. Protože ve zděných domech tato možnost zmizela, začaly se nezapravené pohledávky psát křídou na zárubeň dveří (a taky připisovat a umazávat), čili dávat na futro.
Z jazykového výletu se však vraťme k sekyře. Přirozeně nesloužila jen k zaznamenání dluhu. Na starověké Krétě v minojské kultuře hrály významnou roli posvátné rituální dvousekery lybros a v Římě byl stuhou přepásaný svazek prutů se sekerami fasces odznakem konzulů. Po celý středověk neurozené provinilce kat také stínal sekyrou. Nás však zajímá hlavně sekera tesařská.
Tesaři měli již v Egyptě svého patrona. Byl jím velekněz Imhotep, strážce pečeti, soudce, správce říše a pravděpodobně i stavitel první pyramidy. (Co z něj udělala hollywoodská popcornová podívaná o mumii, neberte vážně). Křesťané mají v kompetenčních sporech svých svatých trochu chaos, a tak patronem tesařského cechu jsou Jan Křtitel, apoštol Tomáš a také světice Barbora a Regina. Především je to ale zchudlý potomek z rodu krále Davida Josef Nazaretský. Ten zřejmě svou tesařskou profesi uplatnil i na výstavbě nedalekého reprezentativního římského města Sephoris. Svému řemeslu naučil také Ježíše a podle jednoho z evangelistů spolu i krátce pracovali. Každopádně je svátek práce 1. máj v církevním kalendáři veden jako den svatého Josefa dělníka. Z tesařů, kteří se proslavili v době novější jmenujme namátkou vynálezce spacích vagonů Američana Pullmana, nebo konstruktéra populárního Lega Dána Christiansena.
Protože spravedlnost světa kulhá, jména mistrů úžasných krovů a četných roubených staveb, jež obdivujeme dodnes, většinou neznáme. Ale klobouk dolů – stačí se zajet podívat do některého skansenu uchovávajícího nám venkovské stavb. Anebo se zahledět do dech beroucího složitého a přitom bytelného krajkoví trámů nesoucích střechy nejedné tvrze či chrámu. Velký rozvoj řemesla nastává ve středověku se vznikem a růstem měst. Tesaři zde roubí složité konstrukce i vícepatrových hrázděných domů a sestavují složité krovy kostelů i radnic. Vůči konkurenci samozřejmě jednotlivé dovednosti, postupy a fígle tají. Důležité práce (jako rýsování konstrukce složitých střech) zásadně proto prováděl mistr sám.
Přílivu nekvalifikovaných sil ale především cizích tesařských mistrů se bránili sdružováním do cechů. Zpočátku spolu se zedníky. Řemeslo se nejčastěji dědilo. K ruce měl mistr řadu tovaryšů. Pro ty, pokud se časem chtěli udělat pro sebe, byla cechem ustanovena řada lhůt, povinností a nakonec i mistrovská zkouška. Poctivé řemeslo mělo nejen zlaté dno, ale bylo spojené i s významným společenským uznáním. To potvrzuje fakt, že například k roku 1526 máme mezi slovutnými pražskými měšťany potvrzeno i jeden a dvacet tesařských mistrů.
Tesařina zahrnuje všechny práce ze dřeva, k jejichž provedení je zapotřebí tesařského náčiní a jež dotváří zvláštní spojení a vazby dřeva, tedy rošty, lešení, hrázděné a roubené stavby, stropy, krovy, zárubně, dřevěné schody, podlahy, pobíjení i podbíjení, laťování, prkenné i šindelové krytiny, vrata a ploty. Již v průběhu středověku se tesaři rozdělili na obory. Od práce na stavebních konstrukcích se časem oddělili truhláři, zabývající se hlavně výrobou nábytku, dveří, různých obkladů a táflování. Kotečníci a budnaři stavěli krámy a kotce, mostníci budovali a opravovali mosty. Beraníci záraželi do dna řek a břehů piloty a kůly. Vodnáři stavěli lodice a rourníci, či též trubaři, vrtali nebo dlabali dřevěné roury k vedení vody ke kašnám a nebo pro výpusti rybníků. Koláři vyráběli loukoťová kola, pivovary by se neobešli bez bednářů. Sekerníci stavěli a opravovali vodní kola mlýnů, pil a hamrů a s nimi spojené dřevěné mechanismy.
Bez specializovaného nářadí by se ani dávní tesaři neobešli a těžko by byli schopni provést díla. Nad nimi se nám, pokud se zachovala, dodnes tají dech. V bytelné vazbě krovů tesařských mistrů nacházejí inspiraci výtvarníci, libující si ve hře světla a stínů v geometrických konstrukcích. A inženýři se diví, jak to všechno drží pohromadě. K těžbě dřeva sloužily sekery podtínací a kladní (štípací), nejrůznější klíny a palice. Dále bylo třeba materiál obrobit sekerou hlavatou a bradaticí (širočinou), dláty a rovnými i oblými teslicemi. Také paličkami, strouhacími pořízy a skoblemi. Tesař nepracoval od oka: jeho tesařské měřicí náčiní však bylo prosté – šňůra, loket, úhloměr, olovnice a kružidlo, vodováha až později. V rozvinutější tesařské rukodělné výrobě k předchozím sekyrám přibyly podbíječka, dlabatka, křížovka, z dalších potřebných věcí. Dláta různě veliká i tvarovaná (rovná, úkosná, úhlová a půlkulatá), nebozezy a špulíř čili vrták na větší otvory. Od 16. století se začaly používat i pily – dvoumužné ušatky a menší rozvodové. Hoblíky měly také pěkná jména, třeba hladík, macek a perkař. Ovšem stroje ulehčující těžkou práci bychom našli jen ty nejjednodušší – páku a kladku.
Fotografie ze skanzenu jsou z muzea lidové kultury v polském Wegorzewu http://www.muzeum-wegorzewo.pl/