K naší škodě si na drobné zelené koření, jakým je Řeřicha setá vzpomeneme tak před Velikonocemi. To když zjistíme, že nemáme na stůl „nic zeleného“, protože jsme si zapomněli včas naklíčit osení. Zachrání nás skromná řeřicha, která vypadá dobře od vysetí už ani ne za týden. Natolik máme řeřichu svázánou s jarními svátky, že si ji umíme představit jen v souvislosti s vejci: Malovanými i nemalovanými. Což je škoda. Je nejen dekorativní, ale zdravá a dobrá.
Continue reading
Písničky mají tu vlastnost, že musejí uvíznout v uchu a zůstat tam. Odvěký spor básně a pravdy je posílen o rým a ještě přízvučné a nepřízvučné slabiky. Takže se někdy skrze píseň dozvídáme neskutečné věci a svět v nich je jiný, než je. Kupříkladu o pražském Podolí bychom mohli získat dojem, že se tu chlastá a škarpy jsou plné zabitých falešných hráčů. Leč neupilo se zde víc líných skautů (Olympic), než jinde. Otevřené příkopy natož stoky (Ivan Hlas) zde též třeba hledat s lupou – snad nahoře na kopci u rasovny, která tam už není (což jistě ví i Marie K). Přesto nám s texty spojené melodie dost možná budou znít v hlavě, až se Podolím s knížkou Václava Proška budeme toulat. A nebudeme se zlobit, že všechno je jinak.
Když říkáme pyramidy, myslíme pyramidy, a když kuchyňský stůl, myslíme jeho pracovní desku. Co ale mohou mít společného? Například materiál. Kámen je v našem vnímání synonymem trvanlivosti hraničící s věčností – jako pyramidy. Ale jaký kámen? I umělý. V kterémžto tvrzení není nic proti smyslu pyramid, neboť se ukazuje, že některé věci mohou být jinak, než jsme si léta mysleli (- ale k našemu dobru).
Forzýtie čili zlatice je sice symbolem jara, ale sázíme ji nejčastěji na podzim a její rychlená větvička jako barborku často mezi našimi okny září v zimě o Vánocích. To je dost důvodů, proč o ní psát, i když jako keř nevyniká po většinu roku ani tvarem, ani barvou olistění. Navíc si ji spousta lidí plete. „Jé, hele, už kvete zlatý déšť!“ radují se z poselství zlatice, jež nám neklamně ohlašuje jaro. (Jenže tohle pojmenování správně patří štědřenci…)
Naducané peřiny co vypadají jako z filmové pohádky? Kde je jím konec – vždyť už v nich nejspíš nespí ani prababička. Vypadaly báječně, ale když provlhly, mohl si člověk udělat představu, jak mu bude pod náhrobní deskou. A stonat v nich, srkat horký čaj s medem, polykat acylpirin a potit se jako mezek, mělo k pohádce také daleko. Nahradily je praktické, ale hlavně pohodlné prošívané pokrývky. Všechno je na nich lepší, dokonce se i snáze stelou. Často zůstalo peří jen v našich polštářích, neboť s jeho jen těžko plnohodnotně nahraditelnou poddajností a měkkostí se přece jen loučíme neradi.
Hrůzostrašné holywoodské historky o útočících včelích rojích mají reálný základ, protože zkřížené brazilské včely se v Americe při svém postupu na sever nějakými hranicemi nenechávají omezovat. Nebezpečná je i sršeň asijská, kterou Francouzi náhodně přivezli v kontejneru s bonsajemi a teď se šíří rychlostí sto kilometrů za rok. Zabíjí včely a útočí i na lidi. A psát o tom, jak bolestivě nás dovedou v čase zrajícího ovoce zřídit vosy, je nejspíš zbytečné.
Smrtící zařízení příslušníků čeledi zmijovitých z podřádu zmijovců je prý dokonalé. Když had rozevře tlamu do úhlu sto padesáti stupňů, horní patro vyjede jako na šínách a za ním se vztyčí skládací jedové zuby. Do této rodiny lovců patří v Evropě až za polární kruh a v Africe širší rodina zmijí a v obou Amerikách zlopověstní chřestýši. V Asii se jejich teritoria prostupují. Zmije obecná (Vipera berus) je náš jediný jedovatý had. Jako kriticky ohrožený druh a součást přírodní rovnováhy je přísně chráněná. Přes neblahou pověst by ji zabil jen hlupák.
Třapatka nachová, foto med
Tak jsme zase zpátky z prázdnin. Vítejte! Moc jsme si přáli, aby všichni měli léto báječné. Snad tak většině opravdu vyšlo, protože bylo od horka i dešťů pro každého na výběr. Ostatně, co je nám do počasí, když se máme rádi. Léto ale není jen pro lenošení (to spousta z nás ani pořádně neumí), je to také čas, který můžeme vyplnit našimi hobby, ať už jsou jakákoliv. Léto je kouzelník a dokonce dokáže proměnit i věci, které během roku děláme tak nějak automaticky anebo nás dokonce spíš otravují, v jisté dobrodružství. Třeba takové vaření, budovatelské chalupářské aktivity a opravy všeho druhu, zahrada a tvorba a jejím prostřednictvím objevování sebe.
Continue reading
Byli jste nadšenými diváky napínavé soutěže pevnost Boyard? Snili jste o tom, že byste se do soutěže přihlásili a prověřili své fyzické zdatnosti a odolnost, ale neměli jste k tomu příležitost? Radujte se! Právě pro vás a spoustu dalších dobrodruhů a odvážlivců je připravena česká verze této populární soutěže.
Na protivodním břitu posledního pilíře Kamenného mostu na Kampě stojí rytíř s taseným mečem a mohutným lvem u nohou. Je to Brunclík. Původní sochu zničila švédská kanonáda za třicetileté války. Trefa byla tak vydařená, že z rytíře, který se na most dostal za Jagellonců (přesněji po roce 1508), prý na pilíři zbyly jen vysoké boty. Uchovává je sbírka v Lapidáriu. Patřit měly Brunclíkovi, jak postavu rytíře pokřtili Pražané. A kdo byl Brunclík? Nabízí se, že toto jméno je zeměpisného původu, ale může prý být i tvarem německé podoby jména Přemysl – Prunzel. Původ má v legendě – jak už to u pověstí bývá – značně zašmodrchané.
Jak se blížíme ke konci mostu, je na místě zmínit, že kamenný monument během staletí ohrožovaly mnohokrát příroda i lidé. Už během jeho stavby musel most čelit pěti velkým povodním. Nedlouho po jeho dokončení dokonce při té roku 1432 padlo pět pilířů. Během války o rakouské dědictví přišli obránci s nápadem zastavit Prusy tím, že jeden oblouk strhnou. Ukázalo se ovšem, že strahovský pískovec a opuka spolu s maltou zapravenou syrovými vajíčky stvořily pro bořitele hráz přepevnou. Svého úmyslu se museli vzdát. Škody z dalších povodní byly menší, ale vynahradila si to povodeň z roku 1890. Tenkrát pod tlakem vodou naplaveného dřeva padly dva pilíře a tři mostní klenby.
Obklady nejen dobře vypadají, ale usnadňují také úklid a jsou odolné vůči vlhkosti i většině doma používaných chemikálií. Řeč je samozřejmě hlavně o obkladech keramických, čili z nám dobře známých kachliček neboli obkládaček. Výběr barev, vzorů i formátů je skutečně veliký. To se týká i ceny. Ovšem kdo chce sázet na jistotu (skoro), měl by se orientovat na značky osvědčených firem. Tam si zpravidla připlatí. A co je příjemné? Určitě pokládání. Proti dřívějšku je výhodné, že současné kachličky se na podklad v podstatě lepí.
Zní to trošku morbidně, ale v Česku se odjakživa ztrácely hlavy. Neplatí to jen pro ve formalinu naložené tváře atentátníků, kteří odstranili nacistického kata Hendricha, ale i pro dvanáct lebek pánů, popravených po bitvě na Bílé hoře. Deset let „zdobily“ věž Karlova mostu. Proti krkavcům je chránily železné koše, ale slunce, déšť a vítr hlavám nesvědčily. Již po roce spadla hlava Prokopa Dvořeckého z Olbramovic a pak ještě jedna. Císař ovšem trval na tom, že se musí na věž vrátit. Po roce povolil vrátit rodině hlavu Jana Ondřeje Šlika. Ostatní zde zůstaly do listopadu roku 1631, kdy Prahu na čas obsadila protestantská vojska.
Šest lidských hlav trčelo z věže na staroměstskou stranu a šest hlav směrem k Menšímu městu pražskému. Sťati byli při veřejné exekuci po bitvě na Bílé hoře páni, rytíři i měšťani. Kat Mydlář při té práci otupil čtyři meče. Použita byla i sekera a též se věšelo. Podle rozsudku pak byly ostatky vzpurných pánů pro výstrahu vystaveny nejen po Praze. Tak hlavu Jana Šultyse z Felsdorfu pověsili na městské bráně v Kutné Hoře a Maxmiliána Hošťálka z Javořic v Žatci. Strašlivou ozdobou Kamenného mostu byly hlavy Jáchyma Ondřeje Šlika, Václava Budovce z Budova, Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic ze šlechtického stavu a devět dalších.
Staroměstská věž Karlova mostu je mimořádná svou sochařskou výzdobou. Je starší, než paní a pánové ze samotného mostu. Přitom se nám zachovala pouze její část. Stěna věže obrácená k mostu je holá, její honosně členitá výzdoba vzala za své při ostřelování města. Poněkud pochybenou ozdobou věže byly po deset let i hlavy sťatých českých pánů, které zde byly vystaveny po exekuci – důsledku osudové porážky českých stavů v bitvě na Bílé hoře roku 1620.
Jestliže je náš stůl kulatý, máme někdy problém sehnat na něj ubrus, který by ladil s ostatními textilními doplňky v interiéru, anebo měl tu správnou velikost. Přitom není nijak těžké ubrus na kulatý stůl ušít z látky, kterou k tomu účelu vybereme. Může být i taková, z níž jsme již ušili závěsy nebo sedáky na židle. Kulatý stůl a kulatý ubrus je často součástí slavnostnějšího nebo svátečního stolování. Známe ubrusy háčkované i paličkované. S takovým si poradit není úplně snadné, ale krajku můžeme na ubrusu použít jako aplikaci. Ale ubrus není jen na neděli – i na každodenním stole vypadá jednoduchý originál, jenž jsme zvládli vlastníma rukama, dobře. Šití kulatého ubrusu je snadné.
Den byl mladý, zrovna vycházelo slunce. Hemžení na vltavském břehu na nejživější dopravní tepně mezi Starým městem a majestátním Hradem korunovanou Malou stranou bylo na takovou hodinu neobvyklé. Toho purpuru, brokátů a vlajkoslávy! Vedle dočasného neustále opravovaného dřevěného spojení obou břehů začínala stavba mohutného kamenného mostu. Až ho ozdobí věže a sochy světců, stane se v jedinečném panoramatu úžasnou sochařskou galerií pod širým nebem.
Stavitelem Kamenného mostu v Praze byl Petr Parléř (1333 – 1399), sochař a kameník, který se v třiadvaceti letech stal po Matyáši z Arrasu vedoucím architektem a mistrem kamenické stavební huti svatovítské katedrály. Narodil se pravděpodobně ve Švábském Gmündu. I jeho otec Heinrich byl stavitelem (mimo jiné dómu v Augsburku a chrámu v Ulmu), strýc Johann stavěl dóm v Basileji a v Münsteru. Když císař Karel IV. povolal roku 1352 mladého Petra do Prahy, přišel i s širší rodinou. Všichni ostatně byli kameníci. Starší bratr Michal našel místo ve Zlaté Koruně a dva synovce Nicolause a Jacoba si nechal k ruce na pražských stavbách.
Než opustíme Juditin most, vraťme se ještě k plastice původně umístěné v malostranské mostecké věži. Fragment reliéfu (nyní v péči Klubu za starou Prahu), který nevratně poničil minule zmíněný uzenář, znázorňoval podle jedné interpretace císaře Friedricha Rudovouse udělujícího Vladislavovi dědičný královský titul. Jestli to tak bylo doopravdy (plastika má totiž až tři výklady) bylo za druhé světové války okupantům jedno – celý zaniklý Juditin most totiž bez dalších diskuzí vyhlásili za štaufskou památku a důkaz německého ducha. Ten ostatně prý vedl i k zbudování následného Karlova mostu. Jak se v jednom z dalších dílů dozvíme, toto fixlování s dějinami nakonec vyšlo mostu k dobru, protože na konci války nebyl most podminován.
Na místě Karlova a před tím Juditina mostu byl vltavský brod, přes který byl pohyb lidí i zboží zřejmě velmi živý. Proto zde průběžně vzniklo několik dřevěných mostních provizorií s životností od povodně do povodně. Historický název ulice a divadla Na zábradlí ostatně s těmito dřevěnými mosty souvisí. Pozůstatky Juditina mostu, který byl prý postaven za tři roky, se nacházejí několik desítek metrů severně od současného mostu. Jsou to nižší mostecká věž na Malé straně, reliéf dnes v domě u mostu, jehož část zničil pan domácí, uzenář a kloboučník Bárta, a na staroměstské straně nejen zbytky věže v nároží křížovnického kláštera, ale i kdysi populární Bradáč.