Smrtící zařízení příslušníků čeledi zmijovitých z podřádu zmijovců je prý dokonalé. Když had rozevře tlamu do úhlu sto padesáti stupňů, horní patro vyjede jako na šínách a za ním se vztyčí skládací jedové zuby. Do této rodiny lovců patří v Evropě až za polární kruh a v Africe širší rodina zmijí a v obou Amerikách zlopověstní chřestýši. V Asii se jejich teritoria prostupují. Zmije obecná (Vipera berus) je náš jediný jedovatý had. Jako kriticky ohrožený druh a součást přírodní rovnováhy je přísně chráněná. Přes neblahou pověst by ji zabil jen hlupák.

Strach má velké oči. Obecně lidé hady rádi nemají, neboť jsou divní, jejich oko nemrká, syčí vztekle, mají rozeklaný jazyk a nemají nohy. Konec konců nebýt hadího ponoukání ke krádeži jablek bychom dodnes žili v ráji, jakým byla biblická zahrada Eden. Dlouho se o zlou pověst hadů starali i vědci. Ve své době nezpochybnitelná přírodovědecká autorita Harald Otomar Lenz tvrdil, že „zmije rodí se zlomyslná a neodvolatelně zlou zůstává až do konce svého života“. A aby podtrhli svou chrabrost, vyprávěli lovci zmijí neskutečné historky.

Hadařské morytáty a skutečnost

Dnešní plazozpytci – herpetologové mají zmiji spíš za línou a rozhodně prostou démonických vlastností, podle kterých had na člověka útočí, skáče na něj a dokonce ho pronásleduje tak, že do tlamy uchopí konec svého ocasu a vytvoří obruč, která na svahu nebohou oběť dožene a jedovatým kousnutím na místě usmrtí. Jsou to nesmyly, které snad měly poučit děti, aby na maliny a ostružiny na pasekách nechodily bosé a vůbec koukaly, kam šlapou. Natrefit na ve slunci se vyhřívající zmiji totiž nebylo těžké. Dnes na zmije častěji v době kvašení okurek narazíte na stránkách bulvárních novin, než v přírodě. Z podzemních úkrytů v skalních štěrbinách a nebo pod starými pařezy, kde přes zimu spí často zamotány v klubkách, vylézají většinou v druhé polovině dubna. V květnu se po svatebních rituálech (dřív zvaných hadími tanci) spáří. Celé léto loví hlavně myši, ptáčata a žáby, a to převážně v noci, jen v horách, kde je chladněji, i ve dne. Na sklonku srpna nebo v září zmije porodí od šesti do dvaceti vajec z nichž se okamžitě vyklubou asi patnácticentimetroví hádci. Většinu z nich sežerou draví ptáci, vrány, straky a divoká prasata. Jakmile teploty klesnou pod osm stupňů, začnou se zmije stahovat do svých zimních úkrytů. A tak pořád dokola – v přírodě asi patnáct let.

Když už na zmiji šlápneme

Tento had s klikatou čárou na světle popelavém, červenavém nebo tmavohnědém hřbetě (pozor – na černých varietách není zmijí serpentina vidět) možná není nijak chytrý, ale rozhodně si umí vyhodnotit, že něco tak velikého jako člověk by nespolkla. A protože nás zmije nechce lovit, bylo by nesmyslné, aby by nás sama napadla. Pokud na ni zrovna nešlápneme, raději se tiše odplazí. Syčí jen, pokud se cítí ohrožena a to pak proti nám může vyrazit hlavou na vzdálenost asi třiceti centimetrů. Místo kousnutí poznáme podle dvou až čtyř bodů, v nichž zuby pronikly kůží. Zmije ale mohla kousnout i „na sucho“, tedy aniž by vypustila do rány jed. Nebo taky ne. Myš zabije zmijí jed asi za třicet vteřin. Naše reakce jsou individuální, záleží od věku, tělesné konstituce a celkového zdravotního stavu. Nejhůř na tom jsou alergici nebo lidé s oslabenou imunitou.

Většinou o nic nejde, ale může být hůř

Intoxikace se nejčastěji projeví bolestí a otokem v místě kousnutí. Příslušné lymfatické uzliny zduří a postiženého, který bude nejspíš malátný, rozbolí břicho a následovat mohou zasáhnout i střevní problémy. Problém většinou sám odezní. Jsou ovšem i vážnější případy. Otok se může rozšířit z postižené končetiny dál a rozehrát se všemi barvami. Vyvrcholí druhého a mizí čtvrtého dne. Pokud významnější žaludeční problémy provází i pocení, zimnice a teplota, jed hůř snášíte (mladé zmije ho mají silnější) nebo ho bylo víc (staré zmije ho nadávkují do rány větší množství), jde o střední nebo silnější formu intoxikace. V krajním případě nastane kolaps s tměním před očima, slabě hmatným pulsem, poklesem tlaku, zrychleným mělkým dechem, šokem a se ztrátou vědomí. Mohou selhat i ledviny. Náchylní jedinci – v podstatě titíž, kteří by se měli vyhýbat včelím, vosím nebo sršním žihadlům, skutečně mohou na zmijí jed umřít. Proto v případě větších obtíží není panikářem ten, kdo vyhledá lékaře.

První pomoc

Život zdravého dospělého jedince zmijí uštknutí zpravidla neohrožuje. Nicméně pokud k této vcelku výjimečné události dojde, je dobré

1. uklidnit uštknutého a zajistit mu klid

2. ránu vydezinfikovat a sterilně překrýt

3. končetinu ovázat elastickým obvazem nad ranou směrem k srdci, znehybnit a chladit

4. vyrozumět lékaře

Dříve užívané rady dnes vesměs neplatí. Ránu nevymačkáváme, nevysáváme, nerozřezáváme ani nevypalujeme, končetinu nezaškrcujeme. Člověk o sobě může říct že je po uštknutí zmijí fit asi za čtrnáct dní i když postižené místo může být i víc měsíců bolestivé.

Slovo o životabudičích při léčbě uštknutých

Dříve ve starodávném Domácím lékaři v kapitole o první pomoci pan docent Duchoslav Panýrek doporučoval ránu stlačit, vypálit rozžhaveným tlustým drátem do hloubky „aby tkáň zuhelnatěla. Uštknutý pak má“, jak sděluje pan doktor, „hodně běhati, těžce tělesně pracovati a píti hodně silných lihovin“, protože „snad lihem jed vstřebaný se ničí a nebo mění tak, že jed se stává nevstřebatelným nebo neškodným“. V této souvislosti čteme v Brehmově Životě zvířat, že alkohol se má podávat v malých dávkách v celkovém objemu půl litru, a to „arrak, cognak, rum, kořalka. Každý je s to ošetřiti poraněného uštknutím zmije obecné, protože i v nejzapadlejší vesničce lze koupiti kořalku“. Nutno však informaci uvést na pravou míru: léčivá síla alkoholu prokázána nebyla, i když hrknout si z placatky… Prostě preventivně, jako dezinfekce, nebo proti leknutí, rozumíte?