Den byl mladý, zrovna vycházelo slunce. Hemžení na vltavském břehu na nejživější dopravní tepně mezi Starým městem a majestátním Hradem korunovanou Malou stranou bylo na takovou hodinu neobvyklé. Toho purpuru, brokátů a vlajkoslávy! Vedle dočasného neustále opravovaného dřevěného spojení obou břehů začínala stavba mohutného kamenného mostu. Až ho ozdobí věže a sochy světců, stane se v jedinečném panoramatu úžasnou sochařskou galerií pod širým nebem.
Nic podstatného se ve vrcholném středověku neobešlo bez konzultace s hvězdáři, a to platí i pro stavbu mostu. Přes určité pochybnosti se nakonec historikové shodli na tom, že známé datum položení základního kamene odpovídá dnešnímu počítání času. Tvoří numerologickou pyramidu z vzestupné řady lichých čísel, což vypadá následovně: 1 – 3 – 5 – 7 – 9 – 7 – 5 – 3 – 1. Datum 1357 je rok, číslo 9 znamená den, na sestupném rameni je 7 měsíc, 5 hodina a číslo 31 znamená minuty. K slavnostnímu zahájení stavby za přímé účasti císaře a krále jakož i arcibiskupa Arnošta z Pardubic skutečně došlo minutu po půl šesté devátého července uvedeného roku. Významná je přitom ona devítka ve vrcholu pyramidy, protože toto číslo bylo je symbolem naprosté dokonalosti, početí, tvorby a také úspěšného naplnění plánů.
Pro stavbu byli důležití
Dnes vedle stavebníka, tedy císaře, známe především stavitele, Petra Parléře, o němž jsme psali ZDE. Důležitá pro most jsou ale i jména Karlových hvězdopravců. Byli to jeho osobní lékař a univerzitní profesor Havel ze Strahova, císařův kancléř Jan ze Středy a Vlach Niccolo Beccari, vychovatel Karlova syna Zikmunda. Dohotovitel mostu, Karlův starší syn a jeho nástupce Václav IV., byl na svých astrolozích téměř závislý. Vedle zmíněného Havla mu ve věci oblohy byli k ruce hlavně nějaký Těříšek a profesor a autor zdravovědných knížek a našeho zřejmě prvního herbáře Křišťan z Prachatic.
Misionář a ohnivý kazatel: Antonín Paduánský
O rok dřív, než se na mostě objevila původní socha světce z Assisi Františka Serafinského, roku 1707 se dočkal sochařského zpodobení jeho žák, Antonín Paduánský (1195-1231). Peníze na sochu dal Krištof Mořic Witthauer, rada purkrabství hradu Pražského a práci svěřil Janu Oldřichu Mayerovi (1666 – 1721), který přišel do Prahy před koncem století z Rakous, s pověstí mimořádně obratného řezbáře (což však ne zcela platí o jeho díle sochařském). V Praze vytvořil několik soch v Týnu a před vchodem do poutního kostela Panny Marie Vítězné na Bílé hoře, reliéf orlice na Písecké bráně, podílel se na výzdobě morového sloupu Nejsvětější trojice na horním Malostranském náměstí i většině soch v kostele teatinů v dnešní Nerudově ulici, kde také v domě zvaném Hluboký sklep zemřel. Svatý Antonín neměl podle dochovaných svědectví zrovna postavu žebravého mnicha, prý byl krevnatý a víc než přitloustlý. Sochař proto tohoto skvělého kazatele přioděl do minoritské kutny, kde se nějaká ta kila navíc ztratí. Kniha, položená na klekátku, o něž se Paduánský opírá, slouží jako podnožka Ježíškovi, jak to odpovídá jedné z legend o světci. Kazatel, který proslul především svými vystoupeními proti heretikům, byl kanonizován roku 1232. Nápis na přední straně podstavce světce vzývá: Horovateli pro slávu Boží, zažeň hrůzou nepřátele císaře Josefa. Jméno Antonín pochází z jména přídavného, znamenající tedy „Antoniovi patřící“.
Dva svatí, které spojil čert: Vincenc Ferrerský a Prokop
Co mohlo na jednom sousoší dát dohromady španělského dominikána (1357-1419) a ochránce slovanské bohoslužby v Čechách (zemřel 1053)? Vincenc byl z milosti Boží, jak se prameny nestydí přiznat, nepochybný fešák a skvělý kazatel. Dámy na něj dokonce líčily pasti: jedna šlechtična ho k sobě pozvala pod záminkou, že leží na smrtelné posteli. Pokus proměnit ho v lože milostné nevyšel, nevíme, zda dík světcově výmluvnosti či rychlým nohám, víme však, že unikl jen s pošramocenou pověstí. V čase našeho Václava IV. a následujících husitských bouří konal misijní cesty po Evropě – přes Francii do Anglie a zase zpět do Švýcar – v nichž měl velmi napilno, soudě podle toho, kolik stačil obrátit na pravou víru pohanů a Židů, vymýtit ďáblů, vzkřísit mrtvých a znamením kříže uzdravit nemocných: těch ověřených zázraků je prý osm set… Sousoší dal vytvořit hrabě Romedius František Thun roku 1712 od Ferdinanda Maxmiliana Brokofa. Pravdě ne vzdálené se zdá, že staroměstská rada, která měla do „personálního obsazení“ mostu co mluvit, určila cizokrajnému Vincentovi tuzemského partnera, protože jejím úkolem bylo dbát o to, aby na mostě nechyběl žádný z hlavních patronů českého království. Dík tomu se divoký španělský kazatel octl v zeměpisně i časově neuvěřitelném společenství (což ovšem není u barokních soch nic podivného) s českým ochráncem slovanské bohoslužby. Svorníkem mezi nimi je ďábel, s nímž měli oba mnohé co do činění. A tak Vincenc stojí na víku rakve čtyřicátého ze svých vzkříšených umrlců, zatím co Prokop na zádech pokořeného ďábla, s nímž oral. U jejich nohou v svornosti nečekané se vyskytují hříšníci i pozdravení nemocní. Desku se sousoším nese společnost o výmluvném složení: tvoří ji Saracén, Žid a ďábel. Prokop, který se narodil ve vsi Chotouň u Českého Brodu působil jako světský kněz, měl ženu a syna Jimrama, do mnišského řádu vstoupil zřejmě v Břevnově, aby „dal výhost lstivému světu a jeho bídným nádherám“, poustevničil v několika jeskyních, poblíž jedné z nich na Sázavě vznikla mnišská osada a později klášter, v němž ho nikoliv kníže Oldřich, jak se traduje, ale Břetislav jmenoval opatem. Kanonizován byl roku 1204. Jméno Prokop vzniklo podle cařihradského dějepisce z 6. století a znamená buďto „zdárný, prospívající, nebo „připravený k boji, pohotový“. Vincenc má původ v latině a značí totéž co „přemáhající“. Jazykově příbuzný je překvapivě s Čeňkem.
V beznadějných záležitostech pomoz nám: Juda Tadeáš
Světec do dnešních dnů vzývaný „in causis desperatis“ patřil mezi Kristovy učedníky a dokonce příbuzné. Jako šiřitel víry drží v pravé ruce knihu a jako mučedník v levé kyj, což měl být doličný předmět, jímž byl Juda Tadeáš právě pro víru sprovozen ze světa. Podobu světce zhotovil na náklad Františka Sezimy rytíře Mitrovského z Nemyšle a na Jetřichovicích sochař Jan Oldřich Mayer roku 1708. Mayerovo zpodobení světce, přesto že historiky umění k nadšení nepřivádí, se stala téměř závazným modelem Judovy podoby, roztroušené hojně a ctěné v zemi, která se musela se zdánlivě beznadějnými situacemi často vyrovnávat: v dnech Mnichovské zrady, 15. března 1939, na počátku let padesátých i během srpnových událostí v roce 1968 světcova podoba dostala auru z plamenů stovek svíček. Světcovo dvojí jméno nám hlavu nezamotá, protože Juda byl jeden ze synů Jákobových a jeho kmen hlavní součástí judského království. Právě toto křestní jméno se stalo základem slova Žid a pochází z něho i slovo jidiš – Jidáš je jeho odvozenina. V hebrejštině znamená „velebený“, zatímco Tadeáš, Kristův příbuzný a apoštol značí v hebrejštině a aramejštině totéž co „prsa“.
Prohlídka soch na Karlově mostu: díly: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12