Ačkoliv Libeňský ostrov na mapě Prahy je, sama mapa ukáže, že z čistě geografického hlediska se o žádný ostrov nejedná. Území je to ovšem úžasné. Osídlené bylo zjevně už v pravěku, odehrál se tu jeden pozoruhodný pedagogický experiment, tvořil zde zajímavý sochař a místo samo se otisklo i do české literatury. Osobité společenství přírodní a lidské znovu povstalo po ničivé potopě roku 2002. Ubrání se ovšem tento zvláštní kout chystané potopě urbanizace?
Na protivodním břitu posledního pilíře Kamenného mostu na Kampě stojí rytíř s taseným mečem a mohutným lvem u nohou. Je to Brunclík. Původní sochu zničila švédská kanonáda za třicetileté války. Trefa byla tak vydařená, že z rytíře, který se na most dostal za Jagellonců (přesněji po roce 1508), prý na pilíři zbyly jen vysoké boty. Uchovává je sbírka v Lapidáriu. Patřit měly Brunclíkovi, jak postavu rytíře pokřtili Pražané. A kdo byl Brunclík? Nabízí se, že toto jméno je zeměpisného původu, ale může prý být i tvarem německé podoby jména Přemysl – Prunzel. Původ má v legendě – jak už to u pověstí bývá – značně zašmodrchané.
Jak se blížíme ke konci mostu, je na místě zmínit, že kamenný monument během staletí ohrožovaly mnohokrát příroda i lidé. Už během jeho stavby musel most čelit pěti velkým povodním. Nedlouho po jeho dokončení dokonce při té roku 1432 padlo pět pilířů. Během války o rakouské dědictví přišli obránci s nápadem zastavit Prusy tím, že jeden oblouk strhnou. Ukázalo se ovšem, že strahovský pískovec a opuka spolu s maltou zapravenou syrovými vajíčky stvořily pro bořitele hráz přepevnou. Svého úmyslu se museli vzdát. Škody z dalších povodní byly menší, ale vynahradila si to povodeň z roku 1890. Tenkrát pod tlakem vodou naplaveného dřeva padly dva pilíře a tři mostní klenby.
Zní to trošku morbidně, ale v Česku se odjakživa ztrácely hlavy. Neplatí to jen pro ve formalinu naložené tváře atentátníků, kteří odstranili nacistického kata Hendricha, ale i pro dvanáct lebek pánů, popravených po bitvě na Bílé hoře. Deset let „zdobily“ věž Karlova mostu. Proti krkavcům je chránily železné koše, ale slunce, déšť a vítr hlavám nesvědčily. Již po roce spadla hlava Prokopa Dvořeckého z Olbramovic a pak ještě jedna. Císař ovšem trval na tom, že se musí na věž vrátit. Po roce povolil vrátit rodině hlavu Jana Ondřeje Šlika. Ostatní zde zůstaly do listopadu roku 1631, kdy Prahu na čas obsadila protestantská vojska.
Šest lidských hlav trčelo z věže na staroměstskou stranu a šest hlav směrem k Menšímu městu pražskému. Sťati byli při veřejné exekuci po bitvě na Bílé hoře páni, rytíři i měšťani. Kat Mydlář při té práci otupil čtyři meče. Použita byla i sekera a též se věšelo. Podle rozsudku pak byly ostatky vzpurných pánů pro výstrahu vystaveny nejen po Praze. Tak hlavu Jana Šultyse z Felsdorfu pověsili na městské bráně v Kutné Hoře a Maxmiliána Hošťálka z Javořic v Žatci. Strašlivou ozdobou Kamenného mostu byly hlavy Jáchyma Ondřeje Šlika, Václava Budovce z Budova, Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic ze šlechtického stavu a devět dalších.
Staroměstská věž Karlova mostu je mimořádná svou sochařskou výzdobou. Je starší, než paní a pánové ze samotného mostu. Přitom se nám zachovala pouze její část. Stěna věže obrácená k mostu je holá, její honosně členitá výzdoba vzala za své při ostřelování města. Poněkud pochybenou ozdobou věže byly po deset let i hlavy sťatých českých pánů, které zde byly vystaveny po exekuci – důsledku osudové porážky českých stavů v bitvě na Bílé hoře roku 1620.
Den byl mladý, zrovna vycházelo slunce. Hemžení na vltavském břehu na nejživější dopravní tepně mezi Starým městem a majestátním Hradem korunovanou Malou stranou bylo na takovou hodinu neobvyklé. Toho purpuru, brokátů a vlajkoslávy! Vedle dočasného neustále opravovaného dřevěného spojení obou břehů začínala stavba mohutného kamenného mostu. Až ho ozdobí věže a sochy světců, stane se v jedinečném panoramatu úžasnou sochařskou galerií pod širým nebem.
Stavitelem Kamenného mostu v Praze byl Petr Parléř (1333 – 1399), sochař a kameník, který se v třiadvaceti letech stal po Matyáši z Arrasu vedoucím architektem a mistrem kamenické stavební huti svatovítské katedrály. Narodil se pravděpodobně ve Švábském Gmündu. I jeho otec Heinrich byl stavitelem (mimo jiné dómu v Augsburku a chrámu v Ulmu), strýc Johann stavěl dóm v Basileji a v Münsteru. Když císař Karel IV. povolal roku 1352 mladého Petra do Prahy, přišel i s širší rodinou. Všichni ostatně byli kameníci. Starší bratr Michal našel místo ve Zlaté Koruně a dva synovce Nicolause a Jacoba si nechal k ruce na pražských stavbách.
Než opustíme Juditin most, vraťme se ještě k plastice původně umístěné v malostranské mostecké věži. Fragment reliéfu (nyní v péči Klubu za starou Prahu), který nevratně poničil minule zmíněný uzenář, znázorňoval podle jedné interpretace císaře Friedricha Rudovouse udělujícího Vladislavovi dědičný královský titul. Jestli to tak bylo doopravdy (plastika má totiž až tři výklady) bylo za druhé světové války okupantům jedno – celý zaniklý Juditin most totiž bez dalších diskuzí vyhlásili za štaufskou památku a důkaz německého ducha. Ten ostatně prý vedl i k zbudování následného Karlova mostu. Jak se v jednom z dalších dílů dozvíme, toto fixlování s dějinami nakonec vyšlo mostu k dobru, protože na konci války nebyl most podminován.
Na místě Karlova a před tím Juditina mostu byl vltavský brod, přes který byl pohyb lidí i zboží zřejmě velmi živý. Proto zde průběžně vzniklo několik dřevěných mostních provizorií s životností od povodně do povodně. Historický název ulice a divadla Na zábradlí ostatně s těmito dřevěnými mosty souvisí. Pozůstatky Juditina mostu, který byl prý postaven za tři roky, se nacházejí několik desítek metrů severně od současného mostu. Jsou to nižší mostecká věž na Malé straně, reliéf dnes v domě u mostu, jehož část zničil pan domácí, uzenář a kloboučník Bárta, a na staroměstské straně nejen zbytky věže v nároží křížovnického kláštera, ale i kdysi populární Bradáč.
Předchůdcem Karlova mostu byl most nesoucí jméno po manželce druhého českého krále Vladislava II. a od roku 1158 druhé české královně Juditě Durynské. Podle kronikáře to byla „paní znamenité krásy a ducha neobyčejného, mysli smělé a podnikavé“. Pokyn k výstavbě mostu přes Vltavu dala roku 1157. Ve střední Evropě to byl podle dostupných pramenů teprve třetí kamenný most. Se stavbou pilířů würzburgského mostu přes Mohan se začalo roku 1120 a mostu v Řezně přes Dunaj roku 1133. V podobné době vznikl i kamenný most přes Labe v Drážďanech. Pražský Juditin byl tedy starší, než slavný most ve francouzském Avignonu. Náš nejstarší dochovaný most v Písku je mladší o sto let.
Mostů, které pamatují jak šly věky, je na světě víc, ale sochařská galerie na tom pražském je výjimečná. Po staletích, kdy byl jen Kamenným a nebo prostě pouze Mostem (ostatně jiný v městě nebyl), nese od roku 1870 jméno českého krále a římského císaře Karla – v pořadí IV. Budoucí vladař se narodil roku 1316 v domě poblíž staroměstského kostela svatého Jakuba. Novorozenec dostal nejdřív jméno Václav. Když byl v jedenatřiceti roku 1347 korunován (ještě jako Karel I.) na českého krále, musel jeho průvod překonat řeku po mostním provizoriu, protože předchozí Juditin most vzala roku 1342 voda a stavba toho současného začala až roku 1357.
Most nesený šestnácti oblouky je dlouhý 515 metrů a 76 centimetrů, široký 9 metrů a 40 centimetrů. Jeho základní kámen položil osobně císař Karel IV. roku tisícího třístého padesátého sedmého, dne devátého července v pět hodin ráno třicet jedna minut – tak prý rozhodli královští astrologové. Není číselná řada, která vznikla, zajímavá? Posuďte sami: 135797531… Ponechme však zatím úvahy nad magickým smyslem čísel a vydejme se na procházku mostem. Všimněme si toho, co z něj činí celek zcela výjimečný: ojedinělé galerie plastik.