Šest lidských hlav trčelo z věže na staroměstskou stranu a šest hlav směrem k Menšímu městu pražskému. Sťati byli při veřejné exekuci po bitvě na Bílé hoře páni, rytíři i měšťani. Kat Mydlář při té práci otupil čtyři meče. Použita byla i sekera a též se věšelo. Podle rozsudku pak byly ostatky vzpurných pánů pro výstrahu vystaveny nejen po Praze. Tak hlavu Jana Šultyse z Felsdorfu pověsili na městské bráně v Kutné Hoře a Maxmiliána Hošťálka z Javořic v Žatci. Strašlivou ozdobou Kamenného mostu byly hlavy Jáchyma Ondřeje Šlika, Václava Budovce z Budova, Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic ze šlechtického stavu a devět dalších.

Pro někoho bude mít následující výčet hodnotu neplatného telefonního seznamu. My nicméně soudíme, že jedním ze způsobů, jak projevit popraveným úctu, je netajit jejich jména – že tak učebnicová informace „o popravě sedmadvaceti českých pánů“ dostane lidský rozměr. Po šlechtě následovaly rytíři. Padly hlavy Kašpara Kaplíře ze Sulevic, Prokopa Dvořeckého z Olbramovic, Fridricha z Bílé, Jindřicha Otty z Losu, Bohuslava z Michalovic, Valentina Kochana z Prachové, Tobiáše Štefka z Koloděj a Kryštofa Kobery z Koberšperku. Jediný katolík mezi odsouzenci byl Diviš Černín z Chudenic. Následovali Vilém Konecchlumský z Konecchlumí, Jan Šultys z Felsdorfu, Maxmilián Hošťálek z Javořic a Jan Jessenius z Essenu. Sťati byli dále měšťané Václav Maštěřovský z Jizbice, Jindřich Kozel z Peclinovce, Ondřej Kocour, Jiří Řečický, Michael Vidman a Šimon Vokáč z Chýš. Stěti byli i dva Němci – měšťané Jiří Hauenšild z Firstenfeldu a Leandr Rüppel. Oběšeni byli staroměstští radní Jan Kuttnar ze Sonnenštejna, Simon Sušický ze Sonnenštejna a Natrhaniel Vodňanský z Uráčova. Trest se nevyhnul ani Martinovi Fruweinovi, který zemřel ve vězení – i on posmrtně přišel o hlavu a jeho tělo bylo rozčtvrceno a vystaveno. Dvanáct hlav se stalo na deset let děsivou ozdobou mostu. Příště si povíme o dalším osudu těchto lebek jejichž opravdový konec vlastně dodnes neznáme a nyní se už vraťme k sochám z mostu.

Pod srdcem bez křídel: Kajetán z Thiene

Když sever Evropy na počátku 16. století ovládly myšlenky reformace, byl jedním z těch, kdo se jejich poutavosti postavili italský světec Kajetán z Thiene (1480-1547), spoluzakladatel řádu, jehož přísné regule překonaly dokonce žebravé minority Františka z Assisi: theatini museli pokorně čekat, co jim lidé sami dají. Hraběcí synek z rodu Gatani se narodil roku 1480. Vystudoval církevní a občanské právo a pak bohosloví. Svými sklony k askezi děsil příbuzné. Místo rozmařilých radovánek se věnoval péči o chudé. Vystoupal sice po žebříčku církevních hodností , ale roku 1518 se dokonce se vzdal hodnosti papežského preláta. Odstěhoval se do Benátek a pracoval tam jako ošetřovatel v nemocnici. Po návratu do Říma založil řád kajetánů, který přenesl zpět do Benátek. Další klášter založil v Neapoli a zde také roku 1547 zemřel. Na pokyn probošta konventu kajetánů (theatinů) v Praze hraběte Františka z Lisova sochu vytesal roku 1709 na Malé Straně Ferdinand Maxmilian Brokof. Obelisk symbolizující Svatou Trojici je korunován planoucím srdcem – to mělo kdysi ještě křídla, o něž během času přišlo. Vzhůru se vzpínající dílo ilustruje slova kázání z Matoušova evangelia, v našem konzumním čase působící jako z jiného světa: „Hleďte na ptactvo nebeské… považte kvítí polního… nepečujte tedy, říkajíce: Co budeme jísti? Co budeme píti?… hledejte nejprve království Božího a toto vše bude vám přidáno.“ Nenechte se mýlit podpisem na dolní straně pyramidy, připisující autorství Janu Brokofovi – platí zde totéž, co v případě sochařů Kholů. A co se jména Kajetán týče, je zeměpisného původu a vykládá se jako pocházející z přístavu v Tyrhénském moři Gaety.

Nejznámější český misionář: Vojtěch

Bratrům Ferdinandu Maxmilianovi a Michalu Josefovi Brokofovým vděčíme za sochu sv. Vojtěcha, která k nám promlouvá prostřednictvím kopie od Vojtěcha a Karla Hořínkových z roku 1973. Originál vznikl roku 1709 na náklady staroměstského radního M. J. Joanelliho. Vojtěch (956-997) z rodu Slavnikovců se sice podle tradice narodil v Libici nad Cidlinou, někteří historici však usuzují, že se tak stalo v Kladsku. Sourozenců měl šest: staršího Soběslava, mladší Spytimíra, Bobraslava, Bořeje, Čáslava a levobočka Radima. Na vážnou nemoc, která ho v dětství postihla, existoval tenkrát zvláštní recept: rodiče ho zaslíbili kněžskému stavu a Vojtěchovo uzdravení je patrně prvním zázrakem, které u budoucího pražského biskupa, světce a jednoho ze zemských patronů letopisci zaznamenali. Vystudoval v Magdeburgu a v pražském biskupském úřadu bojoval proti kněžským manželstvím, bigamii a prodávání křesťanských zajatců do otroctví. Nepopiratelné je, že založil Břevnovský klášter. Pochybnosti však budí tradicí mu připisované autorství nejstarších písní – české „Hospodine, pomiluj ny“ a polské „Bogurodzica Dziewica“. Velkému vraždění svých bratrů na Libici vedoucímu k sjednocení Čech Přemyslovci unikl, aby mučednickou smrt podstoupil na březích Baltu, kde byl pohanskými Prusy rozsekán sekerou 23. dubna 997. Přesto, že jméno Vojtěch je někdy bráno jako obdoba německého Adalberta, není tomu tak: biskup Adalbert sice skutečně biřmoval Vojtěcha na své jméno, ale význam obou je jiný – Vojtěch znamená útěcha vojska, ale Adalbert skvějící se původem.

Jediný mramor na mostě: Filip Benitius

Péče o stav sochařské výzdoby Karlova mostu byla svěřena Galerii hlavního města Prahy, což jí přineslo nikdy nekončící starosti a práci polykající nemalé prostředky. Originály jsou nahrazovány kopiemi a ty dalšími sochařskými reprodukcemi. Na vině je stav ovzduší, kyselé deště, kramáři s upomínkami, ale především mnohdy nepochopitelné chování turistů, na jejichž nájezdy doplácejí nejen křehké kovové atributy světců, ale i samotný kámen. Z bílého rakouského mramoru je socha, jejíž autor Michal Bernard Mandel ze Salzburgu je pro nás zajímavý tím, že podle některých badatelů by mohl patřit mezi učitele Matyáše Bernarda Brauna a je tedy i zajímavým dokladem úsloví, kterak žák přerostl učitele a mistr přemistroval mistra. Sochu dal na most na své náklady umístit roku 1714 konvent řádu servitů – služebníků Panny Marie – ku cti svého člena a představeného, který měl být roku 1268 zvolen papežem – k čemuž ovšem nedošlo. Symbolem této skutečnosti je papežská koruna ležící u nohou mramorového světce v řádovém hábitu. V levé ruce drží Filip knihu, lilii a krucifix. Svatý Filip Benicius se narodil roku 1233 ve Florencii v šlechtické rodině, v studoval medicínu a filozofii. Od devatenácti byl mnichem servitem. Vlastně se stal roku 1424 jeho druhým zakladatelem, protože zcela přepracoval řádové regule a založil i ženskou větev řádu. Zemřel roku 1285 a skoro o čtyři sta let později byl papežem svatořečen. Řád, založený florentskými kupci byl zařazen mezi žebravé řády a snad i proto nápis v kartuši zvěstuje, že „Svatý Filip Benicius, pátý generál řádu servitů pro skromnost zalíbil se Bohu“. Jméno Filip je řeckého původu a znamená milovník koní.

Prohlídka soch na Karlově mostu: díly: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12