Písničky mají tu vlastnost, že musejí uvíznout v uchu a zůstat tam. Odvěký spor básně a pravdy je posílen o rým a ještě přízvučné a nepřízvučné slabiky. Takže se někdy skrze píseň dozvídáme neskutečné věci a svět v nich je jiný, než je. Kupříkladu o pražském Podolí bychom mohli získat dojem, že se tu chlastá a škarpy jsou plné zabitých falešných hráčů. Leč neupilo se zde víc líných skautů (Olympic), než jinde. Otevřené příkopy natož stoky (Ivan Hlas) zde též třeba hledat s lupou – snad nahoře na kopci u rasovny, která tam už není (což jistě ví i Marie K). Přesto nám s texty spojené melodie dost možná budou znít v hlavě, až se Podolím s knížkou Václava Proška budeme toulat. A nebudeme se zlobit, že všechno je jinak.

Těmito slovy jsme uvítali v roce 2011 útlou knížku o pražském Podolí. Tato čtvrť byla dlouho za městem, od něhož ho oddělovala vyšehradská skála, přes kterou skočil Šemík, dále posvátný háj s Libušinou studánkou a divoké rokle pod Kavčími horami, kam se chodil Bivoj prát s kanci. Pak se zde uhnízdil průmysl, lomy a vápenka, které už odnesl čas. V období po první válce se to tady začalo měnit, i když jinak, než nám nabízí atraktivní, ale historicky dost pomatený televizní seriál „První republika“. Dnes bydlet v Podolí, čtvrti mezi Vltavou a Pankráckou plání, v první řadě znamená mít nesporně „dobrou adresu“.

S očima dokořán

Podolí není jedinou obcí rozrůstající se metropole, která by si zasloužila pozornější průzkum, ale ne každá čtvrť má štěstí na chodce s otevřenýma očima schopného navíc systematicky sbírat fakta a předat je ve čtivé formě dál. Prošek je přitom „náplava“, nikoliv, jak se u písmáků a kronikářů zhusta děje, místní rodák. Dokazuje v praxi, že skrze poznání si lze zamilovat i prostředí velmi odlišné od toho, v kterém člověk přišel na svět – což je u vykořeněných pražských staroměstských patriotů obzvlášť nesnadné. Když využijeme Proškova pozvání na cestu, dost možná nás fakty i zaujetím do svého podolského světa úspěšně vtáhne.

Kde, kdo a co

Je toho totiž tady k vidění hodně, ačkoliv se snad s jedinou výjimkou nejedná o klasické památky. Katastr totiž zaujímá mimořádně rozrůzněný terén nabízející stále nové pohledy nejen na Podolí, ale odsud i na neotřelá velkoměstská panoramata. Vilové ulice jsou zase ukázkou dění v architektuře rodinných domů především dvacátého století, a bez zajímavosti nejsou ani jejich obyvatelé: V knížce se dozvídáme, kdo zde žil a nebo žije, i s důležitými biografickými daty nějakým způsobem známějších obyvatel. To by mohlo svádět k prozrazování klepů a nebo k žoviální sousedské žvanírně, ale děje se tak s vkusem, porozuměním, přátelskou úctou a občas vtipem. Ve volném pokračování knihy přistupuje  i vášnivé zaujetí pro to, čím Podolí bylo a je a naopak proti tomu, co tuto osobitou čtvrť ohrožuje.

Podolským drobnohledem

První útlou knížku nabitou fakty aktuálně nově provází podstatnější publikace uspořádaná tentokrát do formy „uličníku“. Název je věcný -. „Pražské Podolí 2“. První díl (nevíme, zda je ještě někde k mání) uvádí historický a místopisný vhled, demografii i svědectví o Podolí, jak ho představuje krásná literatura a umění. Toho, komu není koníčkem jen samo toulání a dívání se, ale má jako hobby městskou dopravu, nepochybně zaujmou kapitoly znalce pražské dopravy Františka Proška o dopravním spojení Podolí s Prahou včetně jeho linkového vedení i tras již zaniklých (také trolejbusových), místním telegrafu a telefonech. Stojí za to zkusit i recept paní Proškové na kuře „po jejich“ a užitečný je i seznam bývalých názvů ulic a dobře vedený jmenný rejstřík.

Pozvánka na špacír

A máme tu pokračování. Koncepce obou svazků je přitom odlišná a proto je k průzkumu terénu a s ním spojené problematiky kombinovat oba. Těžištěm prvního jsou tři (respektive čtyři a variantně pět) tras, na nichž objevíme v relativně mladé čtvrti spoustu zajímavých věcí, které vyšťourat asi vždy pro autora nebylo snadné – příkladem uveďme autorství alegorických soch na monumentální podolské vodárně. Udivující je i množství fotografií současných i archivních, které popsané dokumentují. Žel (a to platí i pro druhý svazek), že nejsou větší, to by ale nebylo možné si knížku vzít na výlet sebou – což by nesporně bylo škoda, protože kdo si má tu fůru shromážděných údajů zapamatovat? (Pro následovníky shora zmíněného žíznivého olympického „líného skauta“ je na konci každé trasy uveden i seznam míjených osvěžoven. Vlastní autorská zkušenost se současnými a někdy již zaniklými pohostinskými zařízeními nechybí ani v podrobném a informacemi nabitém „Pražském Podolí 2“.)

Bude pokračování?

Tak jsme se ptali po prvním průvodci. Odpovědí je současný podrobný podolský uličník. Prošek je antikvář, který se nebál na vlastní obor podívat nově a v Česku po převratu začínal s knižními aukcemi i internetovou nabídkou. Antikvariát a aukční agentura, které s manželkou Alenou vedou, vystřídala v Podolí už tři adresy a zakotvila téměř v jeho srdci. Možná proto, že v oboru je tahle firma synonymem znalostí a důvěryhodnosti, lze podobná označení přiřadit i k informacím, které obě knížky o pražském Podolí přinášejí. A kde že nejnovější podolský Prošek k mání? Jak se říká – u dobrých knihkupců. Nebo to zkuste přímo v Podolí. Nejjistější to bude u vydavatele – tedy v Aukční agentuře a antikvariátu Prošek – www.prosekant.wdr.cz  nebo na e-mailu prosekant@wdr.cz. A protože se autorovi, který se stává podolskou celebritou, hromadí další informace od spoluobčanů i pamětníků, byla by škoda se o ně nepodělit. Můžeme se tedy těšit na „Pražské Podolí 3“? (Pokud jde o nás, mohl by autor i překročit hranice katastru. Přilehlý Braník by také stál za průzkum, s úžasným pivovarem a ojedinělou ledárnou, která by zasloužila popsat dřív, než spadne a nebo jí divné podnikání jinak přivede vniveč!