Stavitelem Kamenného mostu v Praze byl Petr Parléř (1333 – 1399), sochař a kameník, který se v třiadvaceti letech stal po Matyáši z Arrasu vedoucím architektem a mistrem kamenické stavební huti svatovítské katedrály. Narodil se pravděpodobně ve Švábském Gmündu. I jeho otec Heinrich byl stavitelem (mimo jiné dómu v Augsburku a chrámu v Ulmu), strýc Johann stavěl dóm v Basileji a v Münsteru. Když císař Karel IV. povolal roku 1352 mladého Petra do Prahy, přišel i s širší rodinou. Všichni ostatně byli kameníci. Starší bratr Michal našel místo ve Zlaté Koruně a dva synovce Nicolause a Jacoba si nechal k ruce na pražských stavbách.

Úsloví Nomen omen v tomto případě platí. Ve středověké němčině totiž parler znamená polír, tedy vedoucí stavby nebo zástupce středověké stavební huti. V Praze měl Parléř dům v dnešní Loretánské ulici a měšťanem byl na Hradčanech i Starém městě. Byl dvakrát ženatý. Synové Václav, Jan, Pavel a Janca byli ve svatovítské huti kameníky a Mikuláš se zde stal kanovníkem. Do klanu zřejmě podle historiků patřil i mistr Petrlík, který pracoval při stavbě věže a zemřel až roku 1454. Petr Parléř nebyl jen novátorský architekt vrcholné gotiky, ale také pozoruhodný sochař nastupujícího tzv. krásného slohu. Jeho sochy na mostě, který navrhl a postavil, ovšem nenajdeme. Shlíží na nás z ochozu svatovítského chrámu. A jak vypadal? Z toho, co víme, je tam umístěné poprsí muže s uraženým nosem a s parléřovským znakem vůbec prvním sochařským autoportrétem v dějinách.

Nejstarší socha na mostě – svatý Jan Nepomucký

Hliněný návrh nejstarší sochy na mostě vytvořil vídeňský sochař Matyáš Rauchmüller roku 1683 a tu pak podle dřevěného modelu Jana Brokofa (1652-1718) do bronzu v Norimberku odlil Wolfgang Jeroným Heroldt na náklady Matěje svobodného pána Wunschwitze, pána na Ronšperce a Bezvěrově. Pikantní na vzniku sochy není jen místní název Wunschwitzova druhého sídla, ale i skutečnost, že práce na soše nejsvatějšího z českých svatých té doby byla svěřena synovi německého ševce ze Spišské Soboty na Slovensku a po rodičích tvrdému luteránovi. Brokof však, jak je zaznamenáno, při práci nad sochou roku 1682 „ne z přinucení, ale ze své vlastní vůle, srdce své obrátil“. Světec Jan (jméno pochází z hebrejského Jochánán a znamená Bůh je milostivý nebo milostivý dar boží) se narodil kolem roku 1345 v Pomuku pod Zelenou Horou jako syn rychtáře Velflína, patrně českého Němce. Vzdělání získal v místním klášteře. Arcibiskup Jan Očko z Vlašimi, u něhož pracoval jako písař, ho jmenoval notářem. Bakalářem práv se stal v Praze, doktorát získal v Padově. Po návratu se stal kanovníkem vyšehradským a arcijáhnem na Žatecku. Když ho arcibiskup Jan z Jenštejna roku 1389 jmenoval generálním vikářem, dostal se ctižádostivý Jan přímo do centra mocenských bojů církve s králem. Po jedné z mnoha rozepří pozval prchlivý Václav IV. Jenštejna ke schůzce v maltézském klášteře na Malé straně. Když spor vyvrcholil, Jenštejn vzal do zaječích, ale jeho čtyři rádci se octli na skřipci. Tři pustili pod přísahou mlčení až poté, co čtvrtý – Johánek – vypustil duši. Mrtvolu pak shodili z mostu, což se stalo 20. března roku 1393 po deváté hodině večer. Dne 17. dubna bylo na Františku tělo nalezeno rybáři – prý s pěti světly kolem hlavy a ještě téhož roku vyschla Vltava. Pět hvězd symbolizuje pět ran Kristových a pět písmen latinského slova TACUI, tj. mlčel jsem. Podle církevních směrnic je vedle Panny Marie jediným světcem s právem nosit hvězdy kolem hlavy. Když byl 15. dubna 1719 komisionálně otevřen jeho hrob, vypadla z kalvy organická hmota velikosti lžíce, kterou komise označila za světcův jazyk, uchovaný nevysvětlitelným způsobem. Pak už šlo všechno rychle: blahořečení roku 1724 a svatořečení roku 1729, jmenování patronem českým a bavorským, a dále kněží, zpovědníků, mlynářů, vorařů a ledařů, putování a šťastného návratu i ochráncem proti povodním a také cti proti pomluvám. A jak tomu bylo s často vzpomínaným nevyzrazeným zpovědním tajemstvím, které mělo být příčinou mučednické smrti? Ačkoliv první zmínka o něm pochází až z roku 1449, podklad může být reálný, protože víme, že Václav IV. uvažoval o rozvodu s manželkou Žofií, a tak se královnin přítel (že by byl přímo zpovědníkem, nebylo dokázáno) a znalec církevního práva Jan mohl do věci namočit. Nepomukovy ostatky byly zkoumány několikrát, naposledy v roce 1972: Jan měřil 169 centimetrů a kostry byl spíše subtilní, smrt nastala v důsledku mučení, přičemž jeho levá lopatka byla zlomena a četné zlomeniny v obličeji byly způsobeny opakovanými údery tupým předmětem. Jejich důsledkem a také příčinou smrti byl krevní výron (skupina A) do mozku. To, co bylo dříve považováno za světcův jazyk, je přeměněná mozková kaše.

Bratříček skřivanů: František z Assisi (Serafinský)

Jméno František je podle některých badatelů ve skutečnosti přezdívka, znamenající totéž, co „Francouzek“. Tak prý v žertu nazýval obchodník a bankéř (čti ovšem lichvář) Petr Bernardone z Assisi syna Jana, který z onoho jazyka leccos pochytil od matky Picy a z otcovy obchodní korespondence i rýmovaných rytířských románů, které mu z cest za Alpy přivezl. Z přezdívky se stalo jméno (za ho přijal aktuální papež). Osudy tohoto asi nejpopulárnějšího katolického světce lákají každou generaci, aby si v románech a interpretacích vytvářela svého Františka, což není vzhledem k bídě věrohodných pramenů zase tak složité. Bernardonova rodina patřila v městě k dobře situovaným, nicméně ve společenském žebříčku nikoliv privilegovaným, patricijským vrstvám. To se snažil otec změnit, a tak podporoval Františkovy výstřelky mezi místní zlatou mládeží, pocházející především z kruhů hašteřících se patricijských rodů. Mrňavý, slaboučký, nehezký (sám sebe v zralém věku nazýval černou slepicí), ale s nepopiratelným kouzlem osobnosti a navíc vždy ochotný pustit chlup, byl František hlavou mladých excentriků. S nimi dokonce vytáhl do pole v jedné z tehdy častých válek mezi městskými státy. Tažení dopadlo nevalně a rok strávil ve vězení. Sice fešáckém, protože ze syna bohatého bankéře koukalo slušné výkupné, ale přece jen vězení. Po návratu do rodného města dochází k Františkově postupné proměně. Ještě se na čas vrací do čela místních chuligánů, ale do očí bijící rozdíly mezi stříbrem a slámou, které byly v rychle se rozrůstajícím městě očividné na každém kroku, nemohl citlivý mladík nevidět. Opouští rodinu, toulá se zcela bez prostředků, žebrá, vlastnoručně opravuje rozpadlé kostely, svou nevšední výmluvností, ale především příkladem získává první přívržence. Je to o to zajímavější, že jeho teologické vzdělání je spíš nevalné a své názory opírá o lidovou představu křesťanství („vynalézá“ jesličky), a proto má s církevní hierarchií stálé potíže. Společenství menších bratří – minoritů – se však rychle rozrůstá. Po vzoru skřivánčím určuje František jeho řeholní šat: „Bratr skřivan má kapuci jako my. Pokorně vybírá zrníčka, i kdyby je našel v hnoji. Svým letem i zpěvem chválí Pána. Skřivanův šat má barvu země, a i tím dává příklad řeholníkům.“ František káže lidem i zvířatům, ve čtyřicítce odstupuje z čela řádu, umrtvuje tělo půsty a odříkáním, ale píše v lidové latině Píseň bratra Slunce, která je dnes považována za první básnické dílo italské literatury. Přestože zemřel za soumraku, k nebi prý v té chvíli vzlétli a zapěli skřivani… Navzdory tomu, že Františkova osoba (1182-1226) je jako nádoba po okraj plná poezie, na mostě mu patří jedna z nejnudnějších soch. Původní sousoší od Františka Preisse věnoval do naší největší galerie pod širým nebem roku 1708 hrabě Václav Vojtěch ze Štenberka. Dochovaly se z něj postavy světce a dvou andělů, které dnes stojí u kapucínského kostela na náměstí Republiky. Současná socha dost konfekčního střihu z roku 1855 je z dílny Emanuela Maxe. Postavena byla na paměť záchrany císaře Františka Josefa I. při atentátu roku 1853, za peníze hraběte Františka Kolowrata-Libštejnského.

Prohlídka soch na Karlově mostu: díly: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12