Zní to trošku morbidně, ale v Česku se odjakživa ztrácely hlavy. Neplatí to jen pro ve formalinu naložené tváře atentátníků, kteří odstranili nacistického kata Hendricha, ale i pro dvanáct lebek pánů, popravených po bitvě na Bílé hoře. Deset let „zdobily“ věž Karlova mostu. Proti krkavcům je chránily železné koše, ale slunce, déšť a vítr hlavám nesvědčily. Již po roce spadla hlava Prokopa Dvořeckého z Olbramovic a pak ještě jedna. Císař ovšem trval na tom, že se musí na věž vrátit. Po roce povolil vrátit rodině hlavu Jana Ondřeje Šlika. Ostatní zde zůstaly do listopadu roku 1631, kdy Prahu na čas obsadila protestantská vojska.
Stalo se to ve dvě hodiny po poledni. Jednotlivé hlavy identifikoval písař Mikuláš Diviš z Doubravína. Popravené znal, sám byl při staroměstské exekuci přibit na dvě hodiny za jazyk k šibenici. Označil je cedulkou, vložil do krabic a krabice do rakve. Tu průvod odnesl do Týnského chrámu. Po smutečním obřadu ale ostatky mizí. Historici netuší, kam. Zůstaly pohřbené někde v Týnu? Nebo je přenesli do Karolína? Nějaké lebky se našly roku 1766 při kopání základů pro nový mariánský oltář, ale nesouhlasí počet – jedna lebka přebývá. I tyto hlavy mizí. Nedávno byly objeveny další lebky ve zdi, ale ty jsou zase mladší. Nedaleký kostel svatého Salvátora byl považován za další dobré místo pro tajný pohřeb. Ostatně zde byl již dřív pochován hrabě Šlik a jeho hlava.
Přes četná hledání na nichž se účastnili i psychotronici se pod věží ani jinde nenašlo nic. Tajemství posledního spočinutí hlav zůstává. Není ovšem vyloučeno, že byly lebky převezeny mimo Prahu, ani že si je rozebrali pozůstalí. Ferdinand Maxmilian Brokof roku 1714 za peníze Josefa Františka Thuna z Klášterce ozdobil most předposledním sousoším z levé strany, které je pravděpodobně nejpopulárnější.
Nesvatý mezi svatými: Jan z Mathy, Felix z Valois a Ivan
Lid obecný sousoší nazývá jednodušeji podle malebného hlídače kobky. Kdo by neznal Turka? Dílo je ale věnováno zakladatelům řádu trinitářů k 500. výročí smrti Jana z Mathy, jimž nepříliš logicky sekunduje poustevník Ivan. Obliba sousoší spočívá v jeho symbolice, a tak osvobození vězňů k nevelké radosti památkářů provázela léta 1945, 1968 i 1989, kdy mříž u kamenné kobky vždy vzala za své. Budoucí francouzští světci kněz Jan z Mathy, který při své první mši uviděl anděla s červenomodrým křížem a dvěma otroky, křesťanským a pohanský po bocích a poustevník Felix z královského rodu Valois spolu spatřili jelena, mezi jehož parohy – jak jinak – zářil červenomodrý kříž. Založili roku 1198 řád trinitářů, jehož posláním bylo vykupovat otroky z arabské nevole. Jan se stal prvním generálem řádu a v klášteru U jelení studny Felix opatem. Zřejmě dík motivu laně a poustevnické živnosti k nim sochař přiřadil Ivana. Ten byl buď původu charvátského, nebo pocházel ze slezské Haliče, ovšem jiná legenda tvrdí, že byl synem nitranského knížete Pribiny. Jiná verze označuje za jeho otce knížete slovanských Odobritů Gostomysla, bojujícího proti králi Ludvíku Němci. Mnich kláštera v Corvey Ivan se rozhodl pro poustevničení v jeskyni uprostřed Českého krasu. U Loděnického potoka (obecně známého jako Kačák) meditoval a živil se lesními plody, mlékem ochočené laně a vodou z pramene dvaačtyřicet let. Čtrnáct roků nespatřil človíčka, zato se zdárně potýkal s ďáblem a démony, které zaháněl křížem, věnovaným samotným Janem Křtitele. Kníže Bořivoj, sídlící s chotí Ludmilou na nedalekém Tetíně však na lovu Ivanovu laň postřelil a poustevníka přestěhoval na hradiště, kde se Ivan živil hostiemi kněze Pavla Kaicha, pěstouna svatého Václava. Po smrti byl Ivan pochován ve své jeskyni u léčivého pramene Ivanka, u níž byla zbudována kaple, kterou benediktini doplnili kostelem a klášterem, známém jako Svatý Jan Svatý Jan v jeskyni, dnes Svatý Jan pod Skalou. Josefem II. klášter zrušil. Vznikla zde manufaktura na vlněné a bavlněné látky, později lázně, a ještě poté učitelský ústav. Když sochař Brokof sousoší s vězeňskou celou tvořil, nemohl mít tušení, že v padesátých letech dvacátého století bude klášter sloužit jako internační tábor. Ivanova památka se slaví 25. června, ale pozor: výhradně v Janu pod Skalou, protože poustevník, který neměl ani řádné vysvěcení, nebyl nikdy církví za svatého uznán. Felix latinsky znamená šťastný, Jan hebrejsky Bůh je milostivý a Ivan je považována za ruskou formu jména Jan.
Fešák se lvy: Vít
Signatura Brokofovy dílny zdobí sochu, kterou pro nedostatek jakéhokoliv vzletu připisují kunsthistorici Ferdinandovu méně zdatnému staršímu bratru Michalovi. Ale kdo ví, zda je na jejich straně spravedlnost či křivda – vždyť utnout se může i mistr: podezření není čím vyvrátit ani doložit. Tušíme ovšem, že architektura soklu by mohla být tesána podle návrhu F. M. Kaňky, přítele donátora. Vyšehradský děkan Matěj Macht z Löwenmachtu totiž usoudil, že jeho erbu přítomnost lvů sluší, což se stalo roku 1714. Přihlouple a zcela neškodně se tvářící zvířata s pohříchu spíš psími těly v doupatech na skále mají představovat lvy, kteří Víta, rodáka ze Sicílie, za Diokleciánova pronásledování křesťanů asi roku 304 – 305 v Římě odmítli sežrat, načež byl mladíček vařen v oleji. Než však vypustil ducha, popadli Víta andělé a odnesli ho do Lukanie, kde konečně klidně zemřel. Jeho tělo se stalo nekonečným zdrojem svatých kostí, které v podobě oltářních relikvií zaplavily Evropu. Zvlášť dobrý kousek – totiž část paže – získal pilný sběratel ostatků Karel IV., dovezl ho do Prahy a z Víta učinil jednoho z patronů a ochránců české země. Na obrazech Víta zpravidla poznáme: zobrazován bývá jako mladík v kotli s vroucím olejem, v ruce má mučednickou palmu nebo knihu. K jeho atributům patří havran, orel nebo kohout jako symbol bdělosti. Patří do hojně v kostelech frekventované skupiny přímluvců v těžkých záležitostech, ale za zvláštního ochránce si ho zvolili kovkopové, mědikovci a kotláři, další skupinu tvoří sládci, vinaři a hostinští, a nepochybně pestrý zástup uzavírají herci a lékárníci, němí, hluší, hysterici, epileptici a hadem uštknutí. Před vynálezem hromosvodu chránily příbytky modlitby k světci, jehož jméno je odvozeno z latinského vitus, znamenajícího rád.
Prohlídka soch na Karlově mostu: díly: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12