Vzkazy a psaníčka které k valentýnskému svátku zamilovaných patřily nebyly podpisovány a adresát měl hádat, kdo že mu tu “valentýnku” vlastně poslal. Podle dobrozdání odborníků vedle přání (v naší chlubivé době ovšem již podepsaného a nebo prostě ve formě SMS) jsou nečastějším valentýnským dárkem plyšáci, sladkosti a samozřejmě květiny.
Zatímco správci silnic den čtrnáctého února proklínají, květináři ho milují. V kalendáři se skví jméno Valentýn a podle dlouhodobých záznamů se květinářům toho dne významně zvyšují tržby, zatímco právě k tomuto datu dochází k přílivu chladného vzduchu, tzv. evropskému zimnímu monzunu, což děsí nejen silničáře. Jedná se zpravidla o jeden z posledních náporů mrazivého počasí. Terminus technicus zní „valentýnská zima“ a ne nadarmo se říká, že „na svatého Valentýna zamrzne i kolo mlýna“. Vždyť právě k tomuto dni je připsána nejnižší teplota, naměřená na našem území – minus 42,2 od Stecherova mlýna u Českých Budějovic z roku 1929.
Aby nový rok nebyl horší, než ten odcházející…
Věříme, že se vám Vánoce povedly. I my měli prázdniny (nebo dovolenou – jak je komu libo) a dneškem se s Našimi hobby vracíme. Ať se vám i letos tady líbí. Budeme přinášet nové věci a staré stránky opět postupně aktualizovat, protože v každém oboru je spousta novinek a občas se něco nového naučíme nebo objevíme věc, postup, místo, příběh nebo recept, o kterém doufáme, že vás může zajímat a nebo inspirovat. A samozřejmě děkujeme za dosavadní přízeň. Je fajn vědět, že co děláte, má smysl.
Modelovací stříbro PRECIOUS METAL CLAY vypadá jako obyčejná keramická hlína. Také se s ní tak pracuje. Ale když zhotovený předmět vypálíme, zůstane jen ryzí stříbro. Cesta k vytváření zcela originálních šperků nebývalých tvarů je tady.
Ve svátečních dnech se od nepaměti lidé snaží dotknout budoucnosti. Dobře se k tomu hodí čas vánoční či velikonoční, přelom roku, narozeniny a dny spojené s nebeským putováním Slunce, s jeho návraty a rovností dne a noci. S litím olova či vosku se nejčastějí setkáme před Vánocemi. Proroctví z adventní věštírny má váhu. Ale způsobů i času věštění je spousta a je s podivem, že ani v racionálním jedenadvacátém století neztrácí nic ze své atraktivity.
Continue reading
Od srdce přijměte skromné přání všeho nejlepšího od internetového inspiromatu Naše hobby k vánočním svátkům a Novému roku! Děkujeme Vám za přízeň.
Jakuba Jana Šimona Rybu máme v paměti zařazeného mezi hudební skladatele, většinou si ale nevzpomeneme na víc děl, než je jeho Česká mše vánoční. Známe ji spíš podle jejich prvních veršů „Hej, mistře!“, a familiárně ji nazýváme „Rybovkou“. Tou nás obchodníci přes nepopiratelný půvab otravují už od září, kdy bývá někdy ještě bezmála třicet stupňů, a snaží se nám jejím jímavým nápěvem připomenout, že Vánocům se rozhodně nevyhneme. Není divu, že na Rybovu hudbu je řada lidí alergická podobně, jako na vlezlé Rolničky. A přece její tóny zcela přirozeně souznějí s českou krajinou, a ucho těší spoustou ohlasů lidových písní i mozartovskou melodikou.
Cyclamen persicum to má u nás s pojmenováním složité, protože v nejstarším českém herbáři od doktora Petra Ondřeje Matthioliho se německy jmenuje Erde apffel čili Zemní jablko. Od toho je kousek k našim nářečním erteplím, tedy bramborům, a tak je zvláštní, že překladatel latinského herbáře Tadeáš Hájek z Hájku zvolil za české pojmenování této něžné kytky (jíž brambořík nepochybně je) poněkud drsné označení, totiž svinský ořech. Proč asi? Americkou bramboru tady ještě nikdo neznal. Proto evropské jazyky cyclamen přirovnávaly tu k ořechu, jindy k řepě nebo zase jablku.
Podivuhodný svatý, jenž rozmlouval s ptáky, totiž František z města Asissi, inscenoval roku 1223 při půlnoční mši živý betlém. O dvě stě let později jiný svatý, Kajetán z Threim, dal betlémské scéně ustálenou podobu a jesličky se začaly vystavovat v kostelech. Protože ale koukání na betlémy odvádělo pozornost farníků od kázání, císař Josef II. je zakázal. A tak si je lidé začali vyrábět sami. Brzy byly betlémy bezmála v každé domácnosti. Kdo měl šikovné ruce, postavil si jesličky sám, ti druzí (hlavně ve městech) je kupovali.
Šero a stíny vkrádající se do oken už v časném odpoledni otevírají čas Adventu. Honíme se po krámech a sloužíme bohům obchodu – pokud ovšem máme za co. Naši prapředci dělali pořádky v hospodářství, mužští opravovali nářadí a uklízeli v sadu. Ženské měly plné ruce práce v domě a po večerech draly peří už dávno snědených svatomartinských hus. Děti sedávaly pod stolem a tetelily se strachem protože do soumračných koutů zalezla adventní strašidla a další se dozajista honila za temnými okny.
Podle ustálených zvyklostí od dob, kdy si naši potomkové osvojili alespoň zlomkovou znalost písma, připravovali v předvánočním čase podání, adresovaná Ježíškovi a obsahující výčet přání a seznam předpokládaných (a jen málokdy uskutečněných) plnění z jejich strany. Tento dopis byl podán na poštovním úřadě „mezi okny“, protože tam si ho měl vyzvednout Mikuláš výměnou za něco buráků, ovoce a též pár základních sladkých kamínků budoucí možné obezity a rozvoje zubního kazu.
Některé zvyky máme tak hluboko pod kůží, že bychom přísahali na jejich tisíciletou neměnnost. Pravda je ovšem často jiná – kapr na štědrovečerním stole, nazdobený stromeček v pokoji ani adventní věnec nemají tradici tak dlouhou, jak by se mohlo zdát. A to navzdory tomu, že kapr patřil v klášterech spravujících rybníky k postní stravě, že už staří Germáni věšeli na oslavu slunovratu své zajatce za vlasy na jedli, a že jméno svatého Štěpána (první svátek vánoční, tedy ten připadající na 25.12.) řecky znamená věnec.
I čichem se zmocňujeme světa a právě Vánoce našemu nosu nadělí přebohatě. Začíná to mýdlem a leštěnkou z přemíry smýčení, následují vesměs libé kuchyňské pachy a končí jehličím, svíčkami, františky a chybět by neměla ani purpura. Svátky jsou festivalů vůní a historie jejich používání k zvýšení naší schopnosti vnímat a prožívat je opravdu starodávná.
To není nějaký dávný předchůdce hippies, i když vousáč tak trochu opravdu vypadá. I tak postava „kytičkáře“, za jehož zády se plíží indián s mačetou, působí na pražském Karlově náměstí poněkud nepatřičně. Kdo to je a co tu pohledává? Sochaři Zoula a Vosmík tak zpodobnili jednoho z nejvýznamnějších hledačů orchidejí Benedikta Roezla. Lovec orchidejí, kterého si často přivlastňují Němci, byl Čech jako poleno. Objevil více než osm set druhů orchidejí. Latinské označení rostlin „Roezlii“ najdeme dokonce ve dvou stech osmdesáti devíti případech. A tohle jméno znají i četní kaktusáři. O tom, jakou váhu má, svědčí i to, že na jeho počest byla pojmenována rostlina stará bezmála jako náš svět – cykas Zamia roezli (o cykasu, který můžeme pěstovat doma, více ZDE).
Na střechy vystupují hvězdáři a slídilové pronikající svými dalekohledy do vesmíru i do soukromí lidí. Kdysi též půdaři, kradoucí ze šňůr sušící se cejchy a lajnuchy. Dnes blázni, zamilovaní romantici a náměsíčníci. Dvakrát do roka by měl ovšem střechu přehlédnout i majitel rodinného domku, alespoň po skončení zimy chatař nebo chalupář. Není to žádná rozkoš (obzvlášť pokud trpíte závratěmi), ale je to nutné. Jednak získáte průběžnou informaci jak na tom střecha je, jednak můžete zasáhnout, protože mech na střeše může „domácím“ připravit pěknou patálii. Mechové chaloupky jsou půvabné jenom v pohádkách.
Otázky by mohly znít: proč vyřezáváme dušičkové dýně a kdo je a kde se vzal Jack-o‘-lantern? Tak pěkně seďte, milé děti, dlabejte dýni a poslouchejte halloweenskou pohádku. Začíná mezi Kelty na Zeleném ostrově čili v daleké irské zemi a některé její prvky jsou starší, než dva tisíce let.
Odkud se vzalo světlo svíček, které na přelomu října a listopadu vytváří nad tichými nekropolemi – městy mrtvých – podivnou auru? Proč chodíme na hřbitovy právě v tyto dny? V našich zeměpisných šířkách se zádumčivou náladou souzní zpravidla i počasí, mlha a vůně tlejícího listí. Keltové věřili, že o svátku Samhain k zapáleným hranicím přilákají duše lidí, kteří během roku z tohoto světa odešli, ale stále čekají, až se jim otevřou brány Věčnosti. S tím souvisí jak trochu bláznivá halloweenská tradice svítících dýní, tak den po svátku Všech svatých i Památka zesnulých čili Dušičky – až přijde tma a začnem se bát….
Continue reading
Tak to prostě je: spisovatel píše rukama nohama, lidé hltají jeho romány, povídky a dramata, v gramotné společnosti se o nich mluví a přečíst nebo vidět od něj všechno a dokázat o tom pohovořit je prostě „in“. Po čase ze slovutného autora zůstane jedna kniha nebo divadlo, často ani to ne, někdy přežije citát, možná věta – a ještě k tomu vytržená z kontextu. A nebo scéna či charakteristická postava. Třeba kašlající starej Rychnovskej…
Střídání ročních dob, kolísání teplot, kyselé deště, prach a smog, sluneční záření, sníh a hlavně čas. Náhrobky porostou mechem, nápisy na kamenných deskách se stanou ledva čitelné, hřbitovní andělé přijdou o křídla… Je smutný pohled na hrob, a který se nikdo nestará. Stihne ho osud pohřbeného: byl a není. Přijde hrobník, zruší, co z hrobu zbylo, místo se znovu pronajme, bude-li ovšem zájemce. Blíží se vzpomínka na zemřelé, naše Dušičky…