Šero a stíny vkrádající se do oken už v časném odpoledni otevírají čas Adventu. Honíme se po krámech a sloužíme bohům obchodu – pokud ovšem máme za co. Naši prapředci dělali pořádky v hospodářství, mužští opravovali nářadí a uklízeli v sadu. Ženské měly plné ruce práce v domě a po večerech draly peří už dávno snědených svatomartinských hus. Děti sedávaly pod stolem a tetelily se strachem protože do soumračných koutů zalezla adventní strašidla a další se dozajista honila za temnými okny.
(2015) *** Povězme si něco o světě starých Slovanů. Mlhavé povědomí o něm překryla do značné míry keltská mytologie. Ani její znalost nám ovšem není na škodu, protože díky velkému genetickému mixu v české kotlině a na moravské zemi máme mimo jiné složky zřejmě v žilách i větší či menší díl keltské krve.
Čeho se báli
Zřejmě všeho. Život byl těžký a krátký. I na nás ostatně dělají živly a přírodní úkazy dojem. Bouře, vichry a povodně budily posvátnou hrůzu. A pak jsou tu od nepaměti místa podivná, jako třeba rozcestí: kudy jít, abych šel správně? Není zrovna ani moc divu, že na rozcestích často stávaly šibenice. Strach byl i z lidí výjimečných či nějak poznamenaných, mohli být totiž zmocněnci tmy tam v mlze za ohňovou hranicí. Člověka dokázali uřknout – pohledem, slovem, dotykem, případně popliváním či fouknutím pírka se zlomocným kouzlem…
Jak se před zlem bránit
Pokud někdo uřkl dítě, ale také v případě jeho nemoci, bylo možné z něj zlé kouzlo odsát metodou ústy z úst – pak samozřejmě vyplivnout. Postiženého šlo kletby zbavit i jeho provlečením obručí, nějakou dírou nebo třeba spletí kořenů, což je celkem logické, protože co je to kruh? Tajuplná magická síla, tvar uzavřený a přitom nekonečný. Provlečením kruhem se i léčilo a smrt bylo za jistých okolností možné zahnat křikem, troubením, zvoněním či bubnováním (čtěte ZDE). Proti jednodušším duchům někdy stačily útočné pohyby nožem, sekerou nebo kyjem, a na ty lehčí pšouky pak bití spletenými vrbovými pruty – odsud možná vznikla pomlázka. Ani svatební obřady starých Slovanů se prý neobešly bez ochranného povykování.
Jak zlo izolovat
Kéž by šlo se proti zlovůli světa prostě ochránit nějakou hradbou a nebo ji někam uzavřít! K ochraně zvenčí sloužil kruh vyznačený na zemi nebo věnec na hlavě, jiné věnce z kouzelného býlí se věšely i kravám na rohy a proti zlodějům a bouřce na domovní okna. Zbytky takových magických věnců našli archeologové i v základech staroslovanských chýší a dlouho nevěděli co to, probůh, je. Pás a nebo řetěz zamykaly před nepřízní objekty, kolem nichž byly ovázány. A zlé kouzlo samotné pak bylo možné zavázat do zlu, pokud možno červeného. Rozvázáním se pak znovu „aktivovalo“.
Něco dalších šamanských praktik
Podobně pracovali s klapáním vlčími čelistmi – zavřít, otevřít. Vlastnosti zvířete či předmětu si přisvojovali jejich snědením, případně kroužením kolem nich. Při obcházení pozpátku se kouzlo logicky ruší. Překonat nemoc či uřknutí šlo ovšem i zlomením kouzelné hole či rozbitím hrnce. Zaklínaly se figurky z vosku, těsta, uhnětená ze zvířecího tuku a nebo uvázaná ze slámy. I v praslovanské kultuře se používalo pálení částí oděvu, vlasů a nebo nehtů nepřítele.
S magickými pírky v uchu
Jak už řečeno, obranu proti uřknutí představovalo také ptačí peří, především prý kohoutí. Takže bezprostřední inspirace současné módy oděvních doplňků či šperků s pírky pochází sice od jihoamerických indiánů, ale naši předkové takové věci nosili také, dávno před indiány, a to nejen pro parádu. Náušnice s pírky ženám a dívkám sluší, jejich výrobu zvládnete za čtvrthodinku a mohou být i pěkným narozeninovým, valentýnským či vánočním dárkem.
Minimální vstupní náklady
Koho baví vyrábět si originální tretky, všechno potřebné určitě má, nebo si pořídí v krámě s korálky: ketlovací jehly, rokajly a háčky do uší – odborně afroháčky. (Slovo ketlování je z německého die Kette čili po našem řetěz, jedná se tedy o jehly, na které navlékáme korálky a zakončené očkem, rokajly jsou malé korálky – ne nutně jen válcové či ploché.) Kdo nemá korálkářský krámek za rohem, vystačí s věcmi, jež jsou zpravidla po ruce: použijeme nůžky, ploché kleště, lepidlo nejlépe vteřinové (například univerzální Super Glue), tenký drátek, špejli a nit. Barevná pírka se dají koupit, oškubat z andulky, ta s přirozenou kresbou sebrat v kurníku či v lese.
Péřová ozdoba za patnáct minut
Vybereme si pírka přibližně stejně velká – jedno nebo kolik chceme, ale s počtem větším než tři se pracuje hůř a ani výsledek nebývá zrovna úchvatný. Pírka svážeme, nit pevně utáhneme, odstřihneme, konce pírek zarovnáme. Na drátku uděláme očko a drát ušmikneme asi půl centimetru pod ním. Vlepíme ho do trubičky. Zkusíme popotáhnout a když drží, do druhé strany trubičky vlepíme svázaná pírka. Místo trubičky můžeme použít korálek. A nebo drátek navinutý na párátko (na jedno pírko), nebo na špejli (náušnice s více pírky). Spirálku dobře utáhneme plochými kleštěmi, špičkou nůžek do ní vtlačíme pírka a spirálku smáčkneme nebo pírka zakápneme lepidlem. K očkům, jimiž jsme opatřili konec spirálky, připojíme afroháčky. Pokud často korálkujeme, bude to úplně snadné: do zamačkávacího rokajlu dáme ketlovací jehlu, spojíme očko ketlu s očkem afroháčku a náušnice bude hotová. Ať se vám opeřená paráda povede!