Tak to prostě je: spisovatel píše rukama nohama, lidé hltají jeho romány, povídky a dramata, v gramotné společnosti se o nich mluví a přečíst nebo vidět od něj všechno a dokázat o tom pohovořit je prostě „in“. Po čase ze slovutného autora zůstane jedna kniha nebo divadlo, často ani to ne, někdy přežije citát, možná věta – a ještě k tomu vytržená z kontextu. A nebo scéna či charakteristická postava. Třeba kašlající starej Rychnovskej…
(2014) *** Možná si vzpomenete na text Josefa Kainara, v němž si dělá legraci z kdysi velmi populárního divadelního kusu: „Ona byla mlynářovo dítě/ a proto umřela na úsvitě/ on byl Konrád co na fagot hrával/ když miloval dělal při tom strašnej kravál…“ Když se totiž řekne “Mlynář a jeho dítě“, někdo si srdcervoucí děj dramatu připomene, ale těch, co si vybaví jméno jeho autora bude věru pomálu.
Z Německa do Petrohradu…
Budoucí autor s dlouhým jménem Ernst Benjamin Salomon Raupach se narodil roku 184 v Stropicích (Straupitz) u Złotoryje. Čili tenkrát v Prusku, dnes Polsku. Po smrti otce – kazatele (proto ta protestantská záliba v řetězcích starozákonních křestních jmen) se rodina přestěhovala do Legnice. Zde budoucí spisovatel vychodil gymnázium. Později začal studovat teologii v Halle. Pak chvíli učil a nakonec se vypravil za bratrem do Ruska, který tam pracoval jako vychovatel a v tomto směru zřejmě umetl cestičku i sourozenci. Mladý Raupach pobýval v St. Petersburgu, v Moskvě a opět v městě nad Něvou. Působil v nóbl rodinách a také psal stati o osobnostech ruské historie. Známe ho i jako příležitostného kazatele ve zdejší německé komunitě.
… a zase zpátky
Roku 1817 byl Raupach jmenován profesorem všeobecné historie na petersburgské univerzitě s hodností carského dvorního rady. Nicméně táhlo ho to domů a také ho vábila divadelní múza Thálie. Tak roku 1823 Rusko opustil a vydal se přes Výmar do Berlína. Brzy zde vyrostl v předního autora dvorní scény a asi na patnáct let se s sto sedmnácti dramaty jednoznačně stal nejhranějším německým autorem. A o čem psal? V první řadě se dokázal velmi přesně trefit do dobového diváckého vkusu. Měl smysl pro suchý humor, děj zručně komplikoval situačními překvápky a lehce vybudovanou konverzací. V podstatě se jednalo o šikovně zhotovené spotřební zboží: z jeho her do doby dnešní přežila jen jedna – a to především jako dobrý námět inscenačních parodií.
Sice divná, ale klasika
Kus Mlynář a jeho dítě uvedený poprvé ve vídeňském Burtheatru roku 1830. U nás měl premiéru o šest let později. Lze ho charakterizovat jako klasickou měšťanskou truchlohru s nádechem sociálního dramatu. Šikovný výrobce horrorů by z téhle hry i dnes dokázal vystřihnout lacinou „béčkovou“ konfekci, jakou do nás v pokročilejších hodinách cpou televizní programy. Černé a bílé charaktery jsou předem dány a dialogy jsou předvídatelné. Sedlák Jakub žádá souchotinářského mlynáře Rychnovského o ruku jeho dcery Marie, leč ta miluje Konráda. Jakub s Rychnovským použijí pomluvu, že Konrád vlastně brousí za mlynářkou a tak se zhrzená Marie své lásky zřekne a odjede do města.
Tak trochu horror
Konrád je z vývoje událostí jelen, zpije se pod obraz a v tomto stavu se ocitne na hřbitově. Jenže jsou zrovna Dušičky a po hřbitově courají duchové těch, kteří mají v následujícím roce zemřít. A nachmelený Konrád spatří nejen tuberáka Rychnovského, ale také Marii. Mlynář ovšem není přízrak: to jen doktor mu předepsal na zklidnění vražedného kašle obkládání průdušek hlínou z čerstvého hrobu. Když ovšem uvidí na hřbitově Konráda, z leknutí ho skolí šlak. V tom se (kdo by to byl řekl?) objeví i reálná Marie. Obviní Konráda z otcovy smrti a zemře tak rychle, že ten jí sotva stačí zahrát její oblíbenou melodii. Ještě v dobách, než halloweenskou noc obsadil flamenr Jéňa (o tom, jak tradice vznikla, čtěte ZDE) a s ním známé dýňové orgie (návod na jejich dlabání ZDE), se předvečer svátku Všech svatých bez Konráda s klarinetem neobešel… Jenže žijeme v cynické době. Komedianti opovrhují vzbouřenými city a předvádějí parodie. A jak krásně by se to do příšerného chrchlání starého Rychnovského brečelo!
Tak to chodí
A Raupach blahé paměti? Po roce 1842 se z veřejného života zcela stáhl, ale za jeho zásluhy mu od roku 1846 král Bedřich Vilém IV. dával čestný plat. Ve dvaapadesátém uctívaný autor zemřel. Kritici, kteří ho v divadelnictví vítali jako legitimního nástupce Friedricha Schillera, museli připustit, že jeho tvorba se v biedermeierovských kudrlinkách jaksi zadrhla. Přes veškerou autorovu zkušenost a zručnost nepředstavovala žádný vývoj. Údělem takových děl poprávu je, že se přes všechny zahradní slavnosti, jež je v jejich době provázejí, stanou jen historickou kuriozitou.