Odkud se vzalo světlo svíček, které na přelomu října a listopadu vytváří nad tichými nekropolemi – městy mrtvých – podivnou auru? Proč chodíme na hřbitovy právě v tyto dny? V našich zeměpisných šířkách se zádumčivou náladou souzní zpravidla i počasí, mlha a vůně tlejícího listí. Keltové věřili, že o svátku Samhain k zapáleným hranicím přilákají duše lidí, kteří během roku z tohoto světa odešli, ale stále čekají, až se jim otevřou brány Věčnosti. S tím souvisí jak trochu bláznivá halloweenská tradice svítících dýní, tak den po svátku Všech svatých i Památka zesnulých čili Dušičky.

(2011)  *** Keltští kněží – druidové – rozdávali účastníkům „ohňové slavnosti“, kteří před obřady nechali vyhasnout domácí krby, na závěr žhavé uhlíky z posvátné hranice. Ti si je odnášeli domů ve vydlabaných bulvách řepy či tuřínu, aby jejich příbytek byl v následujícím roce od zlých duchů ochráněn. Tak nějak vznikla pověst o dýňovém Jackovi. Nemyslíte, že se v ní pohanské a křesťanské kořeny našich současných Dušiček zajímavě proplétají?

Opat z Cluny

Původně se obřady Všech svatých slavily v květnu, ale papež Řehoř (ano, ten samý, který může za to, jak vypadá náš kalendář) je přesunul na 1. listopad. Den po nich je zasvěcen Památce zesnulých. Dušičky vymyslel opat francouzského benediktinského kláštera v Cluny jako nejspíš poslední šanci tak říkajíc problematicky zesnulých: to jsou ti, kteří neprošli rovnou do Nebe či Pekla a v Očistci čekají, jak dopadne lustrace. A my je můžeme prý vzpomínkou, modlitbou a svíčkou  do Nebe popostrčit.

Dušičková světla

Opat Odillo se později stal svatým a kostel jeho kláštera se změnil na kamenolom, když tuto největší církevní svatyni před tím, než byla postavena svatopetrská bazilika v Římě, za Napoleona rozebrali a postavili z něj státní hřebčín. A ani Dušičky přes úctyhodnou tradici vlastně neexistují dlouho: například pro Latinskou Ameriku je papež potvrdil teprve roku 1748 a až v roce 1915 získaly jakési globální posvěcení. A zatímco v Mexiku o Dušičkách lidé chroupou kosti z mandlového těsta a trubky vesele vřeští do rána, někdo si připomene kdysi slavnou dušičkovou truchlohru Mlynář a jeho dítě (o ní více ZDE) a my ostatní se trochu bojíme a snažíme se mihotavými světly zrušit tmu a obavu z neznámého.

Malovaná lucerna

Svíčku na hrobě lehko sfoukne podzimní vítr. Ze skleničky od marmelády snadno vytvoříme osobitou lucernu, která plamínek ochrání: jako vzpomínku i jako poděkování. Když se nám světlo povede, je ale pravděpodobné, že je někdo ukradne. Tak už to u nás chodí – a protože ji nejspíš přemístí na jiný hrob, můžeme si říct, že jsme udělali dobrý skutek… Krom skleničky budeme potřebovat barvy na sklo, které fungují buď na vodní bázi anebo se ředí synteticky a na konec vypalují (ale vystačí obyčejné akrylové barvy) a tenčí štěteček.

Pracovní postup

1. Pokud si netroufneme zdobit od ruky, skleničku obalíme papírem, spoj slepíme a kolem dokola tužkou nakreslíme zamýšlený vzor. Kresbu pak vložíme dovnitř sklenice.
2. Vnitřek nádoby vyložíme zmačkaným papírem tak, aby se papír přitiskl ke stěnám a prosvítající kresba byla dobře vidět. Špičkou tuby s konturovou barvou pak vytahujeme obrysy a tvoříme z nich uzavřená políčka.
3. Nebo se můžeme pokusit vzor přímo na sklo předkreslit měkkou tužkou.  Linie pak vytáhneme obrysovou barvou na sklo a po zaschnutí vlhkým hadříkem tuhu setřeme.
4. Výplňovými barvami pro malbu na sklo pak vymalujeme jednotlivá políčka. Barvu dotahujeme až k okrajům obrysových linek. Snažíme se nepřetahovat.
5. Když do upravené skleničky vložíme zapálenou svíčku, naše dušičkové světlo bude hotové. Dobře se bude vyjímat uprostřed anebo vedle vlastnoručně vyrobeného věnce (ZDE).

Aleluja!