Podivuhodný svatý, jenž rozmlouval s ptáky, totiž František z města Asissi, inscenoval roku 1223 při půlnoční mši živý betlém. O dvě stě let později jiný svatý, Kajetán z Threim, dal betlémské scéně ustálenou podobu a jesličky se začaly vystavovat v kostelech. Protože ale koukání na betlémy odvádělo pozornost farníků od kázání, císař Josef II. je zakázal. A tak si je lidé začali vyrábět sami. Brzy byly betlémy bezmála v každé domácnosti. Kdo měl šikovné ruce, postavil si jesličky sám, ti druzí (hlavně ve městech) je kupovali.
(2011) *** U nás Betlémská hvězda zřejmě nejsilněji svítila na hory, které ukrývaly nerostné poklady a na jejichž úbočích rostly neprostupné lesy. Do rodin, v nichž chleba chutnal po kovu, uhlí a dřevu, přinášely omalované vyřezávané postavičky biblickou Dobrou zvěst a s ní radost a naději. Později se přidal další rozměr: v dobách, kdy se nedařilo, stalo se betlémářství zajímavým příspěvkem do vesměs napjatého rodinného rozpočtu.
Za příbramským stříbrem
Na staré obchodní stezce položený „statek řečený Příbram“ koupil roku 1216 pražský biskup a zarazil zde městečko s tržním právem a kostelem. Věděl proč: brzy se sem totiž začali stěhovat z Krušnohoří horníci, aby z pod kořenů místních rozlehlých hvozdů vyrvali cenný kov. Město nesmírně bohatlo a němečtí kovkopové se zvolna počešťovali. Když ale začaly být stříbrné žíly moc hluboko a výnosy slábly, přišel čas na zázrak.
Svatohorský div a jesličky
Návrat lepších časů přinesl podivuhodně prozřevší slepý žebrák v poustevně nad městem. K mariánské kapli na Svaté Hoře táhla procesí a nejslavnější svatostánek v Čechách zrodil i „průmysl“, který k takovému poutnímu místu patří: vyráběly se zde devocionálie, navlékaly růžence, z vosku modelovaly a ze dřeva vyřezávali svatí… U výroby zdejších lidových jesliček se hned třikrát sešla řezbářská tradice: představují ji jednak zázračná soška Svatohorské Panny, vyřezaná z hruškového dřeva prý rukou prvního pražského arcibiskupa Arnošta z Pardubic, jednak fakt, že poutní místo přálo rozvoji drobného řezbářského podnikání při výrobě upomínkových předmětů. Do třetice se zde zhodnotil vliv domácké výroby hraček, kterou sem přinesli z Krušných Hor předkové hornických kolonistů.
Daráci z jesliček
Na Příbramsku se neříká betlém, ale jesličky, a koledníci v něm se nazývají daráci. Když se technologický rozvoj na konci osmnáctého století zasloužil o nový rozvoj důlní činnosti, z Příbrami se ve velmi krátké době stalo nejvýnosnějšího horní město habsburské monarchie. Tato vrcholná prosperita trvala asi sto let. Pak se vrátila bída a z ní se zrodil zdejší fenomén – příbramské jesličky. Základ mají sice ve vyřezávání, ale jednotlivé postavičky jsou z divného chlebového těsta. Vyráběly se ve velkém a prodávaly nejen příbramským měšťanům, ale na mikulášských a vánočních trzích v Plzni či v Praze byly vyhledávaným artiklem. Protože však byly křehké a navíc chutnaly myším, těch původních se zachovalo tak málo, že dnes jsou velmi vzácné.
Vyřezávaná klasika
I v Příbrami to začalo u vyřezávaných betlémů. Nejznámější byl v 19. století od Antonína Máchy, což byl tvůrce zručný a pilný. Figurky prodával a jejich největším a stále rozšiřovaným souborem platil svému domácímu Löfflerovi činži. Betlém Františka Koláře byl zase divem mechaniky, poháněný na principu přesýpacích hodin. A Antonín Gert roku 1856 vyřezal velký betlém pro Svatou Horu. Některé příbramské jesličky z té doby mají víc než sto figur. Vedle klasických betlémských postav obsahují charakteristické figury z příbramského života – horníky s kahany a nebo ve slavnostních uniformách. Místní specialitou byl otočný model: z jedné strany byl „stufenwerk“ (tedy model šachty), z druhé betlémský chlév se svatou rodinou, takže na Vánoce stačilo celou scénu otočit a jesličky byly tady…
Řezbářský vercajk
Protože pro havířské ruce bylo nářadí potřebné k vyřezávání titěrné, nešetřilo místní pojmenování zdrobnělinami: byly zde šnicar a želízka, dále pilníky – půlkulatý, trojhranný, malinký a pleskatý, ale také velký pleskatý, dále špička, kladívko, pilčička, rámovka, dlátka, kaskády, holasníky a bansek.
Osobitá krajina
Betlémská krajina v příbramském podání obsahuje řadu fantazijních prvků. Jesličky se svatou rodinou jsou sice umístěny tradičně ve stáji anebo v jeskyni, ale okolí zdobí pozoruhodné nerosty, krystaly a kyzy, někdy i zkameněliny, které havíři vynesli z podzemí. Nechybí zde ani nejrůznější důlní zařízení, průřezy šachet s těžními klecemi, rumpály a vrátky. Inspirací pro budovy na horizontu byly nejen reálné stavby z okolí, ale i pohlednice z dalekých krajin a pestré obrázky z krabic s koloniálním zbožím, takže výsledek je pro někoho básnicky snový a pro jiného tak trochu šílený.
Je libo chlebáčky?
Prvním, kdo začal v devadesátých letech předminulého století vyrábět figurky z charakteristického chlebového těsta, byl zřejmě František Friš. Postavu, která pak byla vícekrát opakována a lišila se vlastně jen barevným pojetím, bylo nejdřív třeba vyřezat ze dřeva. Jejím otiskem do kamnářské nebo hrnčířské hlíny vznikl kadlub, který se vypálil v kamnech. Je s podivem, jak málo se nám těchto poměrně solidních forem zachovalo. Připravené speciální těsto betlémáři vtlačovali do vymaštěných matric a po ztuhnutí vyklopili a nechali dosušit. Jindy se na skleněnou tabulku do ohrádky z hlinky položila naolejovaná figurka a ta se zalila roztavenou sírou – po vychladnutí vznikla matrice. Z volné ruky modelovali ptáčky a další zvířátka. Poslední výrobní operací bylo tyto ze zadní strany ploché postavičky natřít klihovými barvami roztíranými ve vodě, mléce a nebo octu, a pokud měly sloužit jako zboží, zabalit je do hoblin a odvézt na trh.
Jak se dělá příbramské těsto
Vyřezat základ betlému nejspíš už nestihnete, nicméně recept nepostrádá zajímavosti. Z chlebáčkového materiálu se sice modelovalo dobře, ale těsto nemělo chutnat ani myším (v tomto směru recept selhal a proto se původních figurek moc nezachovalo). Detaily předpisu příbramské rodiny tajily stejně úzkostlivě, jako karlovarští recept na becherovku. Základem je směs žitné mouky a sádry, hruškové drti a klihové vody, proti hlodavcům se přidával ještě jemný popel. Nebo se horké vařené brambory na sebe navrstvily s rozmělněnou vyždímanou lepenkou a to vše se polilo žitnou kaší a důkladně promíchalo. Po zchladnutí se do této strašlivé směsi přidala malířská hlinka. (Pokud ovšem při práci rádi uštipujete a chcete nakonec ten letošní betlém sníst, upečte si biblickou betlémskou domácnost třeba z perníku – jak na to najdete ZDE.)