Krajní výkony, dosud nedosažené cíle, touha překročit hranici, dotknout se nedotknutého a nedotknutelného, stejně jako všechny hlubiny i vrcholy – lidi lákají. Ale ne každý malý krůček pro člověka je velkým krokem pro lidstvo: zpravidla je to naopak. Krajní výkony fascinují i umělce a o točně (té severní) psal konec konců i Jára Cimrmann. Výročí dobytí pólu (jižního) u nás připadá skoro na Vánoce, ačkoliv v Antarktidě zrovna vrcholí mrazivé léto.
(2015) *** Všechno je jinak a pól zůstává pólem, i když v klimatických změnách tají ledovce a tam, kam se dobyvatelé doklouzali s nasazením života po svých, vás dnes vysadí vrtulník. V objevitelských letech toho o rozehrávajícím se dramatu, na rozdíl od dnešních dnů, kdy cokoliv a kdekoliv můžeme sledovat v přímém přenosu, moc nevěděli ani účastníci střetnutí, jež se ukázalo být doslova závodem na život a na smrt.
Odstartováno na Novém Zélandu
Dvě skupiny dobrodruhů věděly o sobě jen to, že ti druzí jdou k jižnímu pólu také. Kdo se tady nebo v Americe o věc zajímal, dozvěděl se v teple pohodlného ušáku z novin, že na konci roku 1910 opustili badatelé novozélandské přístavy – a to bylo tak všechno i pro výzkumníky: poslední přístav, poslední zamávání, poslední dopisy – poslední dotyk civilizace. Objevitelé museli dorazit do Antarktidy, postavit tábory, přežít dlouhou zimu a s příchodem lepšího počasí se vydat k vytouženému cíli: jižnímu zemskému pólu, kde dosud lidská noha nestanula. Obě výpravy vypočítaly jeho místo celkem shodně.
Zvítězit může jen jeden
Neprobíjejí se bílou tmou sami, ale divná spravedlnost o expedicích mluví jmény jejich velitelů, z nichž se vrátí jen jeden. Závod o to, kdo první stane na točně, vyhraje Amundsen, Scottovu vůli vědomí porážky a extrémní počasí ochromí tak, že zmrzne. O mnohém, i když zdaleka ne o všem co se tenkrát stalo, se lidé dozví mnohem později. Ostatky Brita a jeho druhů se najdou po letech i s jeho deníkem. Co napsal a co zamlčel? Pokořitel jižního póĺu, vítězný Nor nebude mít ani hrob, když o šestnáct let později zmizí navždy v Barentsově moři, kam se v mlze zřítí jeho letadlo. A zůstává otázka: nechtěl to tak?
Velitelé dobyvatelů
Nor Roald Amundsen měl po otci loďaři a námořním kapitánovi dobrodružnou krev, i když matka si přála z něj mít lékaře. Po její smrti volání moře zvítězilo. Amundsen mořeplavbu vystudoval v Hamburku. Jeho první vlastní expedice vedla ještě na sever, kde zkoumal arktické průlivy a pravděpodobně se potkal i s naším osobitým cestovatelem Janem “Eskymo“ Welzlem. Láká ho cesta k severnímu pólu a rozhodne se ho jako první dobýt. Předběhne ho Američan Robert Edward Peary a Amundsen proto obrátí svou pozornost k dosud nepokořené jižní točně. Tam už dřív sbíral zkušenosti Brit Robert Falcon Scott. Kromě otce sloužili v královském námořnictvu z rodiny všichni muži, a tak Scott začal jako kadet ve třinácti. Poprvé vedl k jižnímu pólu mimořádně vědecky úspěšnou expedici v letech 1899-1902. Nová Scottova výprava přistála v Antarktidě 4. ledna 1911. V té době tam zakotvila i Amundsenova loď Fram.
Před startem
Obě expedice se celou antarktickou zimu připravují na velký závod. Lidé v civilizovaném světě o nich nevědí nic, ba co víc, obě výpravy nevědí ani o sobě, jen tuší, že tam někde v bílé tmě je soupeř, který chce být také první. Není televize, rádio, telefony, bezdrátové spojení, chybí kabely, které by zprostředkovaly jakékoliv zprávy. Hned po ukončení zimy obě výpravy zamíří k pólu. Velký závod začíná.
Někomu radost, někomu zmar
Ukázalo se vážnou chybou, že Scott jako tažná zvířata pro saně zvolil sibiřské poníky. Propadali se hluboko do sněhu, nevydrželi a posledních dvě stě mil museli Scottovi muži táhnout saně sami. Pět druhů dosáhlo cíl až po novém roce – 18. ledna 1912. Jenže Amundsen, který zvolil lepší tahouny – psy, které po cestě zabíjel a krmil jimi ty, které nutně potřeboval, byl se svou skupinou na pólu o měsíc dřív – jižní točny dosáhl jako první dne 14. prosince. Vztyčil zde norskou vlajku, ve stanu nechal Scottovi vzkaz a vyrazil na zpáteční cestu.
Zůstal deník
Scottova zpáteční cesta byla tragická. Vysílení účastnící výpravy zmrzli na konci března po útocích vichřice jen osmnáct kilometrů od zásobovacího skladu. Do deníku Scott zapsal: „…svůj osud očekáváme jako muži. Nejsilnější z nás by se byli zachránili, ale museli by opustit nemocné druhy, raději umíráme všichni. Naše vlast se za nás nemusí stydět.“ Zmrzlá těla nalezla záchranná expedice o osm měsíců později. To už ale svět věděl, že pro Nora skončil závod úspěchem. Mrtvý Scott se stal hrdinou a úspěšný Amundsen pokračoval ve výpravách do míst pokrytých sněhem a ledem na lodích, v řiditelných vzducholodích i letadlech. Za mrazivou lásku nakonec také zaplatil životem: zahynul v Arktidě při letu na pomoc ztroskotané vzducholodi generála Nobile v roce 1928.
Síla hobby
U obou mladých mužů byl na počátku jejich cesty nějaké podněty, snad setkání, a zájem se změnil v koníčka… a z toho se stal osud. Věru že na většinu hobbystů jejich koníček krajní zátěž neklade a k tomu, aby došli k cíli netřeba víc, než odložit televizní ovladač a vstát z gauče. Nebezpečí smrti je spíš výjimečné, pokud zrovna našim koníčkem není slézání hodně starých komínů, anebo nás baví zkoumat, co to udělá, když strčíme neizolované dráty do rozvodů. Nicméně i tam, kde jen šijeme, lepíme, dloubáme se v zemi, vaříme, anebo malujeme obrazy (jež ve výsledku mají cenu jen pro nás), dělejme to pořádně. Je to naše volba: ač nemusíme, jen chceme. Nebo právě proto.