Rychlý francouzský sypaný tvaroháč

Rychlý francouzský sypaný tvaroháč

Tchyni, která byla proslulá svými přepadávačkami, jsme z tohoto zlozvyku do jisté míry vyléčili. Prostě jsme zahráli mrtvé brouky a neotevřeli. Je v době všudedosahujících mobilů problém se alespoň s malým předstihem ohlásit? Není. A je dobré mít návštěvě třeba ke kafi co nabídnout. Nejen návštěvám však chutná koláč – recept na rychlý francouzský s tvarohem si zkuste třeba jen tak. Z mlsoty, pro chvíli pohody, nebo k zlepšení nálady. Není důvod, aby se nepovedl.

Continue reading

Recept na koprovku a její sestry

Uvařme dnes omáčku, polévku a připravme zálivku jakož i koprové zelí. Koprovka patří v receptech mezi rodinné stříbro naší kuchyně. Někomu ale tuhle omáčku zprotivili ve školní jídelně, jinému vadí její méně přitažlivý zjev (jemně řečeno, ale je to věc názoru). Ale jsou i tací, kdo by se kvůli koprovce i prali a pro další je úhelným kamenem jistoty domova, protože takovou přece dělala babička…

Continue reading

O zající, mrkvi a mrkvovém velikonočním dortu

Kde se vzal mezi symboly Velikonoc zajíc? Je podle všeho dalším zástupcem pohanských časů v křesťanské tradici. Germánská bohyně jara Eostre má zaječí hlavu a jejím názvem se v Anglii označují Velikonoce. Pod upraveným jménem Ostara ji ctí i novopohanští čarodějové během jejich jarního sabatu. I některá keltská božstva nesou v ruce zajíce. Eostre prý proměnila ve vánici zmrzlého ptáčka v zajíce a on jí pak vždy zjara vděčně snášel vajíčka. Je to divné, ale proč ne – na druhém konci světa takové věci konec konců klidně dělá ptakopysk.

Continue reading

Chléb náš vezdejší (11): samožitný kváskový z domácí pekárny

Je těžké začít nový rok něčím posvátnějším a přitom všednějším než je chleba. Stůl na němž by chyběl si moc neumíme představit. A protože nářek nad tím, co pod stejným názvem kupujeme ve velkoprodejnách sílí (týká se kvality i ceny), roste též počet samorostlých pekařů. Protože dobrý chleba závisí na použití dobrého chlebového základu, vzniklo dokonce jakési internetové Bratrstvo kvásku (mapka je TADY ). Směnou jako v prvobytně pospolné společnosti nebo jen tak si můžete kvásek, s nímž už někteří pekaři bojící se ztráty zákazníků dělají drahoty, zde opatřit.

Continue reading

Vymysleli jsme šípkové čatný

Bylo nebylo, a taky byl nebyl major Šedivý. Sloužil v armádě říše, nad níž ve své době slunce nezapadalo a v době, kdy Indie byla perlou v britské koruně. A protože neměl dost hořčice na níž byl zvyklý, uzpůsobil major místní recept a uvařil z dostupných surovin omáčku respektive dochucovadlo, které ho proslavilo: chutney, česky čatný. A jeho mangové čatný se začalo dovážet do Anglie, aby jako Major Gray Chutney zpestřilo jinak celkem mdlou chuť anglické kuchyně. Zábavné je, že dnes se odsud vyváží i zpátky do Indie. A zábavné je i to, že na rozdíl od amerického plukovníka Sanderse od kuřecích křidélek KFC, je koloniální major Gray možná příbuzným našeho velikána Járy Cimrmana, protože jeho reálnou existenci se stále nějak ne a nedaří potvrdit.

Continue reading

Pickles, čalamáda, nebo prostě kvašená zelenina?

Režisér se celkem spolehlivě dočká hlasitého smíchu nebo alespoň diváckého pobavení pokud nechá svého hrdinu šlapat po pás v sudu – ve francouzských filmech víno a v těch našich zelí. Ačkoliv hrozna se už od starověku lisují rozhodně sofistikovanějším způsobem a jedená se o nadsázku, se šlapáním nakrouhaných hlávek se můžeme setkat při  výrobě suroviny pro vepřo-knedlo-zelo dodnes. Bosá chodidla nahradily gumáky, což ovšem tradicionalisté vnímají záporně, protože jedině lidská noha prý dá zelí tu správnou sílu.

Continue reading

Ty kus, já kus – prostě kuskus

kuskus

Co to vlastně je? Kaše? Nebo těstovina? Od obojího trochu. Kuskus se narodil na severozápadě Afriky, v Maroku, kde si ho žmoulali Berbeři. Zprávy o tomto tradičním pokrmu máme z počátku třináctého století. Do Evropy se dostal snad už s Maury, ale rozšířil se zde a pevně usadil hlavně po vyhnání milionu francouzských kolonistů (jímž se říkalo „černé nohy“) poté, co Alžírsko získalo samostatnost. V řadě zemí mimo Afriku zdomácněl. Například v Izraeli už nikoho nenapadne, že se jedná vlastně o arabskou potravinu a pod jménem berkokš se kuskus stal dokonce součástí národní kuchyně o náboženském svátku Purim.

Continue reading

Sezona domácího uzení

uzené maso

Pokud by notoričtí propadlíci ze zeměpisu s chlupatým jazýčkem používali jako názornou pomůcku plátky uzené kýty, dokázali by slepou mapu vyplnit neobvykle přesně a ještě by to ve třídě vonělo jako u Lipperta. Šunky se totiž často jmenují podle toho místa, kde je místní mistři uzenáři vymysleli: pražská, pařížská, lyonská, burgundská, berlínská, a nebo je libo plátek s vůní velkého přístavu, třeba šunku hamburskou? Učit lze i podle uzenek – odpověz a ukaž studente, kde je Vídeň, kde Frankfurt (ale který – nad Odrou nebo nad Mohanem?), kde se nachází Debrecín a co je Durynsko? I salámy mají rodný list napsaný v Praze, Krakově, Miláně, nebo prostě v Polsku, Uhrách, Rusku…, prostě tam, kde dotyčnou pochoutku příslušníci starobylého a ctihodného řemeslnického cechu uzenářů namíchali, nacpali do střev a vyudili. Protože se ale asi podobné školy, z nichž by méně tolerantní dietology kleplo, nejspíš hned tak nedočkáme, povězme si něco o historii tohoto způsobu zpracování masa.

Continue reading

Škvaření sádla

Pokud si občas sádlo doma sami vyškvaříte, asi to děláte proto, že ten rozdíl mezi domácím sádlem se škvarky a tím koupeným ve vaničce nebe dosahuje. Není to žádná věda a určitě se vám povede sádlo jako Eden a škvarky jako brána do toho ráje. A když ne, tak určitě příště! Dietologové ať na chvilku zmlknou, nepotřebují snad některé vitamíny k tomu, aby mohly v organismu vykonat své bohulibé dílo právě součinnost tuku? Aha! (Ale jen tak mezi námi, se sádlem a škvarky to rozhodně nepřehánějte. Pokud nemáte dost pohybu, buďte opravdu v pomlaskávání nad touhle jednoduchou a stále ještě cenově dostupnou pochoutkou střídmí).

Continue reading

Pěstování brambor ve věži

Až se někdy vypravíte kouknout do Žehušic u Kutné Hory na zdejší proslulé bílé jeleny, můžete to vzít i přes vesnici Brambory. Tak se skutečně jmenuje a je s podivem, že stejně pojmenovaných sídel nemáme víc, protože tahle okopanina je zcela neopominutelnou součástí našeho jídelníčku. Dříve byly jejich pěstováním proslulé celé oblasti a třeba slovní spojení brambory z Vysočiny prostě znamenalo kvalitu.

Continue reading

Koleno čili Hokejista se zelím

V dobách, kdy se lidé víc než podle obrazovky museli v aktuálním sportovním dění orientovat ušima, byl jednou z legend rozhlasového zpravodajství Gabo Zelenay. Jeho hokejové přenosy, v nichž dokázal s kulometnou kadencí představit situaci „u modré“ stejně přesně jako dnes televizní technika a svůj report ještě nabít zjitřenými emocemi, rozhodně pomohly i poznání slovenské sportovní terminologie v Česku. Dalším úžasným Slovákem byl Jožo Golonka, který za společný stát hrál sto čtyřiatřicetkrát a soupeřům nasázel dvaaosmdesát gólů: tomu říkali fanouškové i spoluhráči Žiletka – proč asi?

Continue reading

Bosenský hrnec z jihu a Bigos ze severu

Ačkoliv lidé povrchní na straně jedné a estéti na straně druhé nemají pro obsah slova „eintopf“ víc než pohrdání, s kulinárními hodnotami takto připraveného jídla se míjejí dokonale. Eintopf znamená jídlo z jednoho hrnce. Přirozeně záleží na tom, co jsme do toho hrnce dali a jak s ním zacházeli posléze. Ač se nejedná o krmi vznikající z filosofické potřeby a bůhví jak rafinovaně, výsledek může být skvostný. Z nádobí potřebujeme především právě řečený hrnec a ostrý nůž, víc nic. I čas aktivní přípravy je krátký, protože pokud nemusíme přikládat do ohně, jídlo se vaří anebo peče vlastně samo.  My připravíme tak zvaný Bosenský hrnec a známý Bigos. Obě tato jídla chutnají nejlépe až dobře odleželá. Nepředstavují tak nic, nad čím by plesali lékaři a urobyrokraté, kteří se již nesmlouvavými předpisy pokusili zavraždit náš hospodský guláš.

Continue reading

Chléb náš vezdejší (10): český pivní, vlašská ciabatta a jeden rychlý kvásek

Nepochybně se jedná o velmi různorodou nabídku a také kvásek, který použijeme, bude rozličný. Protože Italové si potrpí spíš na pečivo bílé (pro pořádek nicméně zmiňme také žluťoučké, ale pro nás chuťově poněkud nezvyklé výrobky z kukuřičné mouky), na naši variantu jejich ciabatty si připravíme pšeničný kvásek. Pokud jsme si dobře osvojili přípravu toho žitného, nebude to pro nás pranic složité, spíš jen otrava pro netrpělivé, že to tak dlouho trvá, nicméně i tady Naše hobby nabízí trik, jak čas ošulit.

Continue reading