Kouzlu stovek plachetnic pomalu připlouvajících a odplouvajících z přístavu, stejně jako lenivému životnímu tempu korza se spoustou krámků, kavárniček a restaurací, člověk snadno propadne. Stane se prostě lenivou součástí jezerní krajiny věčně zrcadlící v mihotavém zrcadle jen míjení mraků. Čas mu plyne zvolna – pokud ovšem není zrovna jachtařem a nečeká na dobrý vítr do plachet.
(2014) *** Ačkoliv v současnosti mají Mikolajki necelé čtyři tisíce stálých obyvatel, díky podobně strategickému položení na vodní cestě mezi největšími mazurskými jezery jako má Gižycko (o něm píšeme víc ZDE), se toto množství starousedlíků v sezoně rozrůstá o turisty a jachtaře až několikanásobně.
Z velmistrovy vůle
První zmínku o Mikolajkách nacházíme roku 1444, kdy křižácký velmistr Konrád von Erlichshausen známý jako Konrád VI. předal pozemky dávné staropruské vsi kolem kaple na mlýnském návrší jistému Vavřinci Prusovi. Samozřejmě s odpovídajícími hospodářskými povinnostmi vůči Řádu. Erlichshausen to měl jistě dobře spočítané, protože léta vedl uvnitř Řádu německých rytířů opozici. Byl nějaký čas řádovým velkokomturem (něco jako premiér mnišského státu a člen Velké rady) a také řádovým maršálem (zástupcem velmistra s pravomocemi ministra obrany). Později jako velmistr (1441-1449) se snažil o reformu Řádu. Kaple a později kostel byly zasvěceny svatému Mikulášovi a po něm dostala osada (městská práva získala až roku 1726 od pruského krále Bedřicha Viléma) i jméno. To se během staletí příliš neměnilo. Bylo to postupně St. Nicolas, Nicolaus, Nicelsdorf, Niclausdorf, Nikolaiken a po druhé světové válce Mikolajki. Ale víc než přítel dětí jemuž my dáváme za okno punčochu zde světec funguje jako patron lodníků a rybářů.
V síti jezer a průplavů
Podle map byl původně průliv mezi jezery Mikolajským a jezerem Talty, na jejichž břehu Mikolajky stojí, vcelku nevýznamnou strouhou. To se změnilo poté, co se zvedla hladina mazurských jezer na současnou úroveň. Kolem roku 1855 pak byl dokončen unikátní systémem kanálů. Z Pisze (Johannisburg) na jihu, přes Mikolajki (Nikolaiken) a Gižycko (Lötzen) do Wengorzewa (Angerburg) na severu jezerní soustavy bylo možné projet celá mazurská jezera parníkem. Pro jachtaře a vodáky dnes oblast představuje úžasný s ničím v evropském měřítku nesrovnatelný svět. Ovšem nejedná se jen o svět přátelský – v srpnu roku 2007 se nad Mazury přehnala mimořádná bouře. Prudce poklesla teplota o deset stupňů, hladina jezer se zpěnila do běla a právě v Mikolajkách naměřili vítr přes 128 kilometrů za hodinu. To překračuje devátý stupeň z dvanácti na Beafortově stupnici, kterou používají námořníci. Pro událost se mediálně ne zcela správně ujal název Bialy szwal podle populárního amerického dobrodružného filmu z devadesátých let minulého století. Utopilo se tenkrát během pár okamžiků dvanáct jachtařů.
Příběh Rybího krále
V městském znaku mají Mikolajki rybu s korunkou a řetěz. Je to sielawa (Coregonus albula) čili síh malý. Jako uzená lahůdka je pro Mikolajky typická. Vysvětlení té královské korunky najdeme v legendě ze šestnáctého století. Vypráví o době, kdy Rybí král bránil před osadníky svůj podvodní národ a klid jezer tím, že převracel rybářské loďky a trhat lovcům sítě. V tomto úsilí byl natolik důsledný, že na rybáře přišel hlad. Nepomáhaly mše, procesí pokřtěných Prusů kolem kostela na návrší, ani přímluvné modlitby velebníčka vyslaného z křižáckého hradu v Rynu. Až se jedna moudrá žena rozhodla o pomoc poprosit zavržené pruské bohy. Obětovala jim o úplňku v černém lese mezi jezery. Když ustala děsivá bouře, mraky se rozestoupily a na prastarém obětním kameni se v měsíčním paprsku objevil malý železný kroužek. Ten žena odnesla manželovi, který podle jeho vzoru vykoval články na pevnou kovovou síť. Se syny se pak vydal na jezero, do železné sítě ulovil Krále a připoutal ho k pilíři mostu nad průlivem mezi jezery. Dostatek se tak už navždy vrátil do rybářských chatrčí.
Nebo to bylo jinak?
Pověst o rybím králi má více podob. Všechny se ovšem odkazují k legendám původních obyvatel této neuvěřitelné krajiny – pohanských Prusů. Jinou verzi jsme vám již ostatně nabídli ZDE. Reálný na podobných bájích je zřejmě onen řetěz, na němž měla být královská ryba k mikolajskému mostu připoutána. Používat se totiž skutečně mohl k přehrazení vodní hladiny, aby bylo možné za proplutí pod mostem vybírat poplatek. Analogii bychom našli v Praze v křížovnickém kostele Panny Marie Pod řetězem u Kamenného, nyní Karlova mostu. Sám mikolajský most na obou koncích již od patnáctého století měl dvě hospody, kde se pro křižáckou komturii v nepříliš vzdáleném Rynu vybíralo mýto.
Památek moc nenajdete
Městečko vzniklo ze tří osad (Rynek, Kniec a za vodou Kozlowo), má tři mosty (silniční, železniční a pěší lávku) a dva kostely. Až do počátků turistiky a jachtaření byl význam městečka spíš lokální. Proto je památkou třeba i židovský hřbitov. Je to jediný pozůstatek komunity, která se v Mikolajkách usadila po roku 1820. Byli to obchodníci s rybami, kupci, tkalci a krejčí. Po první světové válce, kdy všechnu vinu za poválečnou bídu shodil místní poštmistr ve funkci velitele buňky SA na židovské hlavy, se ti předvídaví rozhodli odejít z Mikolajek, Pruska a Německa vůbec. Často to nebylo nic platné. Například zdejší rodák, nějaký Moritz Rosenthal, se vystěhoval do Holandska, odsud pak byl během války transportován do našeho Terezína a cestu skončil v Osvětimi.
Z chmurných časů
Za druhé světové války, kdy si na východopruských Mazurech zřídil Hitler hlavní stan, se do této oblasti přesunulo celé vojenské, stranické a správní vedení Třetí říše (přehled najdete v příspěvku Na temné stopě ZDE). V Mikolajkách na západní břehu bylo středisko Canarisova Abwehru (Walli II) připravující plán Barbarossa – přepadení SSSR a soustřeďující a vyhodnocující vojenské informace. Později byl na poloostrově mezi Mikolajským jezerem a největším polským jezerem Śniardwy zřízen zvláštní tábor Dybowo (Dummelhof). Měl německo-ruskou posádku. Ta vytěžovala zajatce, kteří mohli něco vědět o sovětských hospodářských možnostech se zvláštním zřetelem na obranný průmysl. Šlo především o novinky artilerie a raketové techniky. Velitelem zde byl sonderführer Gille. A ještě něco z těch mizerných dob: Prozíravou se ukázala evakuace městského archivu z hlavního města východního Pruska Königsbergu do tohoto nenápadného městečka u mazurských jezer. Zatímco pyšný Královec proměnily bombardéry a artilerie v hromadu trosek, Mikolajek se válka prakticky nedotkla.
Jak se tam dostat
Když už tu dálku na Mazury dojedete, je dál už všude relativně blízko. Z příjemného a osobitého hotelu Stara szkola (ZDE) v Harszi mezi Wegorzewem a Gižyckem je to do Mikolajek čtyřicet kilometrů. A využít lze i Mazurské plavby, která spojuje Mikolajki a Gižycko přes jezera a plavební kanály pravidelnou lodní linkou.