Silný mořský proud omývající jižní baltské pobřeží za nejsevernějším mysem Rozewie trpělivě zrnko po zrnku ukládal po tisíciletí písek, až se dno stalo souší. Nejdřív jako řetěz ostrůvků, a nakonec jako polootrov, písečná Helská  kosa dlouhá pětatřicet kilometrů a v nejužším místě mezi mořem a novou zátokou široká pouhých 200 metrů. V pěti vsích mezi borovicemi žili Kašubové, kteří se o živobytí rvali s mořem. Dnes by se zdejší rybáři dali spočítat. Pořád tu suší sítě, ale většinu stálých obyvatel živí turistika.

(2018) *** Duny jsou vysoké kolem dvaceti metrů a vedle pěkných borovic s podivně deformovanými kmeny a nesymetrickými korunami písek stabilizují slanomilné rostliny. Především to jsou různé trávy, břízy, písečné vrby, vřesy a jalovce. Mimo sezonu, kdy zde nehlučí lufťáci, oživují Hel tažní ptáci. Kromě výletníků si poloostrov oblíbili i vojáci.

Přístav Hel

Poloostrovu dalo jméno město a přístav Hel, které založili ve stejné době jako nedaleký Gdaňsk křižáci. Pro vojáky má ostatně stále něco do sebe – ještě měsíc po napadení země nacistickým Německem na počátku války se zde Poláci bránili, a naopak Němci se na Helu vzdali až dva dny poté, co Německo podepsalo úplnou kapitulaci. Zdejší přes čtyřicet metrů vysoký maják vede pronikavými záblesky lodě z Baltu ke Gdaňsku. Ten původní z roku 1826 fungoval na řepkový olej a do mlhy jeho osazenstvo střílelo každé dvě minuty z děla. V roce 1926 v něm začali používat petrolej a roku 1938 ho zelektrifikovali. Hned na začátku války bílo-červeně proužkovaný maják Poláci rozebrali, aby znesnadnili zastřelování nepřítele na svá zdejší vojenská postavení. Nicméně už v roku 1942 asi deset metrů od základů toho původního postavili Němci nový, cihlový a štíhlejší, který slouží dodnes. Protože vedle vojáků v přístavu Hel žili hlavně rybáři, má město samozřejmě rybářské muzeum. Atrakcí je Fokárium, tedy přírodovědecká stanice zabývající se výzkumem tří druhů baltských tuleňů, což těší nejen vědce, ale především děti.

Další sídla

Dalšími stále obydlenými místy na poloostrově jsou Jastarnia (Kašubsky se jmenovala Stračí hnízdo) a pod ní spadající Kužnica a Jurata. Protože je u Kužnicy poloostrov nejužší, koleje železniční trati, kterou Polsko postavilo mezi válkami, zde vedou jen osmadvacet metrů od hrany pláže. Jurata vznikla v meziválečném období jako letovisko polské finanční, intelektuální a umělecké smetánky. Takový zdejší Barrandov… Jméno má po dceři boha Gorka. Tomu se nelíbil její milostný vztah s obyčejným rybářem, a proto v otcovské zlobě roztřískal její jantarový palác. Skutečně tady lze při troše štěstí na plážích zvlášť po bouřce z něj najít ještě nějaké ty kousky…

Wladyslawowo a Kašubové

Tam, kde písečná kosa přechází do pevniny, najdeme Wladyslawowo (německy Grossendorf), pod které patří i Chalupy, místo, kde jsou prý ze strany zátoky v Polsku nejlepší podmínky pro windsurfing. Wladyslawowo je otevřené k volnému moři. Když se Balt vzteká, je jeho souboj s kamenným vlnolamem chránícím vjezd do přístavu nezapomenutelná mokrá podívaná. Na Helu možná někoho překvapí dvojjazyčné cedule, kde vedle polštiny figuruje kašubština, rodný jazyk domorodých obyvatel. Tito Slované byli během staletí částečně germanizováni. Předválečná polská vláda je proto po prohlášení Helu vojenským pásmem jako nespolehlivé vysídlila. Protože se jednalo o rybáře, našli nový domov na Rujaně. Po začátku války se však na Hel vrátili. Po válce odolali pro změnu polonizačním snahám. Kašubské barvy jsou černá a žlutá. Kašubové ale nejsou turistická atrakce, ale malý houževnatý slovanský národ, který se prostě neztratil.

Polští kanonýři na Helu

Poloostrov odděluje od vod Baltského moře velkou zátoku s přístavními městy Gdaňsk a Puck, k nimž ve dvacátém století přibyla Gdyně. K ochraně vodní cesty právě do posledního jmenovaného přístavu zřídili na helském mysu pobřežní dělostřeleckou baterii. Měla číslo 31 a jméno dostala po Heliodorovi Laskowském. Ten měl velké zásluhy o kvalitu polských obranných investic. Roku 1933 při nákupech výzbroje pro minonosky třídy Gryf prosadil proti panující vojenské doktríně preferující Francii pro pobřežní baterie švédská děla. Šlo o vzor 30 kalibru 152,4 mm firmy Bofors. Čtyři kusy usazené v odkrytých železobetonových hnízdech byla v borovém lese maskována sítěmi. Pod každým palebným stanovištěm byl sklad munice. Na svou dobu se jednalo o moderní téměř automatické zbraně s dostřelem 47 kg těžkých střel do vzdálenosti až 26 kilometrů. Granáty byly schopné probít 78 mm silné pancéřování na 15 kilometrů. Po napadení Polska Německem 1. září 1939 se baterie podílela na hrdinné obraně poloostrova. Westerplatte (více ZDE) se vzdalo 7., Varšava 28. září, a vojáci bránící Hel vyjednali kapitulaci až 2. října. Pozůstatky baterie jsou dnes součástí Muzea obrany pobřeží.

S německou důkladností

Může se jevit vůči polským obráncům poloostrova nespravedlivé, když největší pozornost náš text věnuje německé pobřežní baterii Schleswig-Holstein, která navíc do bojů druhé světové války vůbec nezasáhla. Čím jsou temné děje druhé války vzdálenější, tím válečné památky lákají stále větší okruh zájemců. (ZDE například píšeme o takových místech v jinak víc než půvabné krajině polských velkých mazurských jezer.) To jsou ty paradoxy! Němečtí kanonýři z Helů se sice nemohli vykázat bojovými úspěchy, ovšem v momentu vzniku byla tato baterie vyzbrojena třemi největšími funkčními kanóny na světě!

I kanóny mají rodokmen

Jméno baterie sdílela s obrněncem, jehož výstřely proti polské posádce na nedalekém Westerplatte zahájily v září 1939 druhou světovou válku. Rozkazem z 19. října následujícího roku německé armádní velení začalo baterii stavět. První cvičné střelby se uskutečnily 6.6. 1941. Dobře nedopadly, protože patrony nejtěžších vystřelených granátů se v hlavni vzpříčily. Vojáci sice brzy mouchy vychytali, ale rychlý postup německých sil po napadení SSSR účelnost tak mohutné palebné síly na Helu zpochybnil. Sovětské loďstvo bylo totiž zablokováno v Leningradském přístavu a případný pokus Britů proniknout dobře chráněnými dánskými úžinami do Baltu byl vysoce nepravděpodobný. Helská děla byla původně určena pro bitevní lodě třídy H (jejich projekt vycházel z hrozivého bitevníku Bismark), když ale dostaly přednost ponorky a tato chystaná třída obrněnců byla zrušena, chtěli je nejdřív proměnit na železniční děla. Pak ale padla volba na užití v pobřežních bateriích. U Kruppa bylo vyrobeno celkem jedenáct kusů, deset bylo postupně zabudováno do evropských opevnění – první tři právě na Helu – a jedno utopili při přepravě.

Krátká sláva tří Adolfů

Jednalo se o mohutné zbraně familiárně přezdívaná „Adolf“ s jedenadvacet metrů dlouhou hlavní těžkou téměř 16 tun. Schopné byly pálit podle úhlu výstřelu jednou až sedmkrát za minutu do vzdálenosti 56 kilometrů. Dvoumetrové granáty ráže 406 milimetrů vážily víc než tunu. Rychlost projektilu u ústí hlavně byla 820 metrů za sekundu. Hlaveň měla vydržet 250 až 300 výstřelů. Baterie Schleswig-Holstein měla částečně zahloubená stanoviště s hnízdy na tři děla – správně se jmenovala Anton, Bruno a Caesar. Němečtí inženýři nesdíleli obavy Poláků, že by podloží váhu obřích děl neudrželo. Jednotlivá postavení z vynikajícího dvoumetrového betonu (dodnes je prakticky bez chyb) měla rozměry 64×39 metrů, váha jednotlivých stanovišť umístěných v mírném oblouku asi tři sta metrů od sebe byla i s 159 tunovým dělem 400 tun. Zbraně kryl pěticentimetrový pancíř. Mezi sebou a s muničním skladem a s bunkry je spojovala úzkokolejná železnice. Nechyběly dodnes zachované jeřábové dráhy pro montáž a výměnu hlavní. Posádku každého děla tvořilo osmaosmdesát mužů, z toho tři důstojníci a třináct poddůstojníků. K přímé obsluze děla bylo určeno 55 vojáků, zbytek dopravoval náboje z příslušného muničního skladu.

Něco málo o baterii Lindemann

Z počátku měly palbu řídit dvě pozorovatelny – v Sztutowu (Stutthof – místo koncentračního tábora) východně od Gdaňska a na Oksywiu (mys Oxhöft) v Gdyni (za války Gotenhafen), ale průběžně vznikala i devítipatrová skoro třicet metrů vysoká betonová věž jako přímá součást pobřežní dělostřelecké pevnosti. V souvislosti s vývojem situace přišel ale v roce 1941 rozkaz přemístit baterii na západní frontu a tak byla demontována a převezena asi deset kilometrů západně od Calais. Baterie Schleswick-Hosltein se tak stala součástí  Atlantického valu. Už jako baterie Lindemann v listopadu 1942 přes lamanšský průliv ostřelovala britské pobřeží. Nové jméno získala po veliteli potopené bitevní lodi Bismarck. Smrtonosná děla z Helu byla tentokrát umístěna do mohutných betonových bunkrů. Zničena byla po vylodění spojenců ve Francii v rámci operace Overlord a její poslední zbytky zasypány rubaninou ze stavby eurotunelu mezi Evropou a Velkou Británií.

Není lepší si hrát?

Pro milovníky kanonů máme ovšem přece jen tři dobré zprávy:

* Ta první praví, že monumentální zbytky baterie lze na Helu navštívit,

* druhá že Norsko, kde Říše také umístila dvojici baterií svých největších děl, by se jednoho bylo ochotno bezúplatně ve prospěch Helů vzdát. (Projekt ovšem jako obvykle naráží na náklady s přepravou a montáží i na polské rozpaky z instalace „německé památky“.)

* Třetí dobrá zpráva je pro „hračičky“, a to ta, že k radosti modelářů vyšla v Polsku dost dobrá vystřihovánka v poměru 1:400, a to jak baterie Schleswig-Holstein, tak Lindemann!