Jednou družina pruské kněžny Gustebaldy pouštěla tam, kde dnes leží městečko Węgorzewo, po vodě věnce. V jezeře žil Rybí král – to byl skutečný vládce Mazur. Nad hladinu s věnci se náhle vymrštila jeho dcera Zlatá rybka. Honila ji štika. Gustebalda hodila do otevřené zubaté štičí tlamy věneček a tak rybku zachránila. Rybí král ji za to slíbil splnit přání. Kněžna chtěla rozumět řečí zvířat, rostlin a větru. Vládce Mazur ji ale varoval: umění naslouchat je zatíženo kletbou, takže jestli o tom, co se tímto způsobem dozví, někdy promluví, na místě zkamení. Utíkaly roky. Gustebalda s rostoucí hrůzou naslouchala sílícím zprávám, které šeptal vítr v borovicích a tažní ptáci: do Prus v plamenech s obnaženými meči táhli křižáci a země sténala. Nakonec tíhu té zvěsti neunesla a rozhodla se svůj lid varovat. Křižáci stejně Prusko dobyli a strašná kletba se naplnila a proměnila kněžnu v kámen.

(2014) *** Podobných stél se stylizovanou lidskou podobou bylo zatím objeveno dvaadvacet. Říká se jim Pruské baby. Jazykozpytci  se ovšem nediví, že  často mají vousy a zbraně a všechny do jediné jsou nezpochybnitelně mužského pohlaví. V jazycích dávných obyvatel znamená baba totéž co vládce rodu.

Byl to cvičný cíl?

Tak popravdě nikdo pořádně neví, k čemu Pruské baby sloužily. Vytesané jsou z pískovce, který přivlekly ledovce. Jsou to náhrobky? Hlavy postav přecházejí rovnou do ramen. Mají výšku kolem půldruhého metru a víc, naznačené oči, nos a někdy ústa s bradou, v pravé ruce roh na pití, v levé tesák nebo meč (znalci tvrdí že je skandinávského typu a podle něj datují baby do devátého století. Jiné stély mají ruce na prsou složené křížem. Nepochybně představují pruské bojovníky. Byly baby symboly mrtvých hrdinů či snad bozi? Další teorie spekuluje o tom, že baby jsou až z křižáckého období a hráli roli v řádových turnajových hrách. Při nich rytíři dobývali pahorek a na něm figuru, kopec nazývali Jeruzalém. Takové opevněné „Jerusalembergy“ byly zadokumentovány poblíž většiny křižáckých hradů. Tradice těchto pruských bab se i dnes ukazuje, jak ještě uvidíme, velmi životná.

Z pruského Pantheonu

Pohanští Prusové v dobách, kdy rozsekali na kousky našeho biskupa Vojtěcha, a před tím, než je křižácký meč přivedl ke křesťanství, uctívali v posvátných hájích, kamenech a u pramenů podivuhodný soubor bohů. Na jejich čele stál hromovládný Perkunis, který rozťal Měsíc a jehož jméno má kořen v indoevropském slovu perk – dub. Kolem něj stáli další. Kovář Korgs, bůh železa, Slunce a hvězd. Hadu podobný Patrimps vládnoucí vodami a čáry. S kohoutem bůh ničení a větru s dvěma tvářemi Patolus.  Kurko – bohyně úrody a patronka dožínek se svým divočákem a další. Opodál stáli lokální a rodoví bůžci. Těm Prusové obětovali o svátcích spojených se zemědělským rokem nebo památkou předků polní plodiny, zvířata a občas lidi – nejčastěji zajatce, někdy děti.

Co na Mazurech straší

Dávní obyvatelé podpalovali hranice s těly mrtvých, aby je odevzdal i Raganě – Vědoucí, průvodkyni smrtí a zmrtvýchvstáním jezdící na ropuše. Mezi lety 1255 až 1260 vznikl latinský traktát Descriptio Terrarum, v němž člen řádu, mnich původem prý dost možná z Čech, tyto pohřební obřady popisuje: „…zemřelé Prusové pálili spolu s koni a zbrojí a v nádherných rouchách. Věřili totiž, že to a ono co s nimi shoří, budou moct užívat v dalším životě…” V posvátných hájích obětovali koně. Kus patřil bohům, kus při obřadu snědli, popili kobylí mléko a koňskou lebku nabodli na kůl. Podobné koňské oběti jsou známé i ze Skandinávie a z Altaje. Mrtví došli klidu na odvrácené straně planoucího slunce zapadajícího do jezera. Ale s těmi, kteří do záhrobí tak spořádaně nedošli, se prý můžeme i dnes setkat v podobě stínů a ranní mlhy nad jezery.

Hrad, městečko a unikátní mazurské kanály

V ústí Uhoří řeky (Węgorapy) do jezera Mamry dal vybudovat křižácký velmistr Dietrich Dusemer z Arfbergu roku 1335 dřevěný hrad Angerburg – prusky Wegobork. Z něj vyrazil roku 1379 na udivující „inspekční“ cestu jeho nástupce, pravděpodobně nejznamenitější řádový velmistr devětašedesátiletý  Winrich von Kniprode. Z Węgorzewa pokračoval napříč jezery k řádovým hradům v Rynu a Piszi (Johannsberg), dále říčními přítoky do Visly, a přes Toruň do sídla řádu na Malborku. Kde nebyla jezera propojena, přetahovaly prý jeho loď přes souš volská spřežení. Cesta měřila 720 kilometrů.

Průplavy

Ve stopě výpravy vznikl později unikátní systém vodních cest – mazurské kanály, které spoustu zdejších jezer propojují. Původně na nich stály šest dřevěných plavebních komor a deset mostů. Soustava zanikla za Napoleonských válek. Obnovena byla velkolepým způsobem prakticky do dnešní podoby bez zdymadel v rámci veřejných prací ve východopruském státu po roce 1854 – a již roku 1856 ji jako první proplul parník Masovia. Tuto síť plavebních kanálů měl završit Mazurský plavební kanál, o němž píšeme ZDE.

Město

Węgorzewský původně dřevěný hrad byl později vypálen, nahrazen jiným a kolem něj vznikla osada Gieratowa Wola (Gerothwohl) a později Nowa Wola, což se dá přeložit jako Nová Lhota. Sídel s tímto jménem je v Polsku nepočítaně, protože Wola byla podobně jako naše Lhoty osvobozena na nějaký čas od daní. Následnická Nová Ves už získala městská práva. Poté, co město vyvrátili spojenci Poláků Tataři, došlo k živelné polské kolonizaci a kolem roku 1710 zase město vylidnila morová epidemie. Nový obyvatelé přišli z Německa a následující germanizace celého prostoru byla téměř stoprocentní. Obě světové války město hodně poničily. Po té druhé připadla část  Východního Pruska Polsku. Kdysi zde byl i významný železniční uzel, kde se křižovalo pět tratí. Dnes už odtud občas odjíždí jen turistcký vláček do komplexu Hitlerových bunkrů Vlčí doupě.

Pojďme na výlet do historie

Současné Węgorzewo je jedním z center Mazur – oblasti Velkých jezer, přírodního zázraku o němž jsme psali ZDE. Mimo sezonu je to klidné místo, ale když se zaplní turisty, jachtaři a sportovními rybáři začnou se i ve zdejších supermarketech dělat fronty. (Kdo nepotřebuje k dovolené hlučné diskotéky a chce si opravdu odpočinout, bude spíš hledat rodinnější zázemí menších penzionů, jakým je například historická Stará škola v nedalekém Harszu). Protože ve městě samém najdeme z památek jen obnovený nepříliš zajímavý trojkřídlý zámek a pozdně gotický kostel Petra a Pavla, určitě nás zaujme zdejší skanzen, umístěný překvapivě bezmála v centru města. Pří ústí říčky Węgorapy do jezera Mamry nás nečekaně zaskočí seskupení starých dřevěných chalup a usedlostí s chlévy a stodolami. Kolem se pasou ovce. To je právě mazurský skansen – místní Etnografický park a Muzeum lidové kultury. Rozhodně stojí za návštěvu, i když nemá dlouhou historii – vznikl v roce 1994, protože na počátku devadesátých let se změnou ekonomicko-politických poměrů začaly na Mazurech, podobně jako u nás, znepokojivě rychle četné památky lidové architektury mizet.

Staré a nové pruské baby

První sem byla přenesena srubová hasičská zbrojnice a hrázděná kovárna z konce devatenáctého století, následovaly typické mazurské dřevěnice. Zařízené jsou buď v dobovém stylu, nebo přinášejí zajímavé expozice mimo jiné hrnčířské, košíkářské, kovářské a tkalcovské. V jiných domcích pracují dílny mazurských řemesel, které si zde mohou v kurzech osvojit všichni, kdo mají o lidovou kulturu zájem a dávají ji nový život – v tradiční podobě i často překvapivých variacích. To se ostatně týká i pruských bab, kterým zde v stálém hledání vlastní totožnosti nových Mazurů (anebo nových Prusů, chcete-li), dali současní výtvarníci vlastní tvář – a některé baby jsou v jejich podání už opravdové „baby“, že by se kněžna Gustebalda divila…