Mys Rozewie je často označován jako nejsevernější výběžek Polska do Baltského moře, i když přísně geograficky vzato takové místo leží asi kilometr východněji pod Jestřábí Horou. Zato jsou na Rozewiu dokonce majáky dva. Tyto stavby spolehlivě probouzejí romantické představy suchozemců. Mořeplavcům pomáhají neztratit se a neztroskotat.
Mys má i německé jméno, které se od starogermánského Resenhaust přes Riesenhaupt (čili „Obří hlavu“) ustálilo na Rixhöftu. Dávné kašubské území kolonizované Němci připadlo roku 1920 znovuzrozenému Polsku. Versaillská smlouva Polákům zaručovala svobodný přístup k moří. Polský koridor sahal od dnešní Gdyně na východě (o zrození prvního polského přístavu více ZDE) až k ústí říčky Piaśnice od rozewského mysu západně.
Něco o nejstarších majácích
První maják prý stál na ostrově Pharos u Alexandrie. Nejvyšší stavba starověku (vědci ji odhadují na 110 metrů a ve své době patřila mezi sedm divů světa) odpovídala dnešním čtyřicetipatrovým mrakodrapům. Oheň z hranice zapalované na plošině věže bylo prý vidět ze vzdálenosti čtyřiceti kilometrů. Maják začali stavět po roce 299 př.n.l. Starý přístav zanesl písek a stavbu zničilo zemětřesení roku 1326. Takže nejstarší dochovaný maják je La Coruna ve Španělsku. Postavili ho Římané v prvním století po Kristu, původně se jmenoval Farum Brigantinum a dnes se mu říká „Herkulova věž“. Je pětapadesát metrů vysoký a stojí na skoro šedesátimetrové skále.
Nejen neopominutelné ozdoby pobřeží
Na nebezpečných místech v současnosti slouží skoro čtvrt milionu majáků. Původně v nich hořely otevřené ohně, později smolné pochodně, koše s hořícím uhlím, svíčky, knotové a petrolejové lampy, plynové hořáky a nakonec elektřina. Proud světla usměrňovala parabolická zrcadla či otočné optické soustavy se skleněnými čočkami. Do vodorovných paprsků soustřeďují světlo xenonových výbojek optické hranoly a otočná nástavba s čočkami je přerušuje nebo systémem otáčí. Každý maják svítí nebo bliká po svém. Barvy se používají čtyři (bílá, červená, zelená a žlutá). Vše je uvedeno v námořních mapách, takže mýlka je prakticky nemožná.
Majáky dnes
Takže ještě dva rekordy: světlo bretaňského majáku na ostrově Quessant je viditelné ze vzdálenosti šedesáti kilometrů a nejvyšší ocelový maják mají v japonské Jokohamě – světlo vysílá z výšky sto šesti metrů. Dnes satelitní navigace a radary na lodích plní většinu úkolů majáků operativněji. Mimořádně užitečné navigační zařízení majáků varujících před útesy nebo mělčinou nahradily sofistikovanější systémy, a jejich tragicky osamělé fousaté strážce automatika.
Pěkná holka co ráda zpívala
Správný maják si zaslouží příběh a má ho i ten na Rozewiu. Pověst začíná v nedalekém přístavním městě Puck. Je to ospalé hnízdo, které zhoubné průmyslové a turistické bujení nepostihlo, takže si celkem zachovalo klid a příjemnou maloměstskou atmosféru (doporučuji!). ***Zdejší úspěšný kupec se jmenoval Frank a byl vdovec. Obchody se mu dařily, měl i vlastní bachratou kogu a většinou i sám kormidloval. Dcera Kristýna šla do let, kdy se děvčatům zapalují lýtka a tak ji na dlouhé obchodní cesty Frank raději vozil sebou. Rostla z ní opravdu krasavice s hlasem jako skřivánek. Zpěvem posádce krátila plavbu a vdovec ji měl na očích. Navíc nabyl přesvědčení, že mu přináší štěstí. Jednou v přístavu oslyšel varování, že se může počasí nad Baltem náhle změnit. Co se mu konec konců mohlo se zpívající dívkou na palubě stát? Zdvihl kotvu, kolem cípu poloostrova Hel vyplul na otevřené moře a zamířil do Darlowa (Rügenwalde)a pak dál k ostrovu Borholm. Tam ho zastihl štorm. Mořská bouře zpěnila moře, setmělo se a vítr hnal Frankovu kogu k pobřeží. Otec požádal dceru o to, aby živly přemohla sladkým zpěvem. Myslel si, že Kristýna uhladí vlny a ztiší vítr? V souboji běsnícího moře a krásy dívčího hlasu nemohl člověk vyhrát. Ztroskotání bylo neodvratné.
Mys Rozewie a Liščí žleb
Místo pod současnými majáky vypadalo dřív jinak, ale to neměříme čas délkou lidských životů, ale geologických epoch. Horotvorné procesy v těchto místech zdvihly podloží, čela ledovců sem dopravily balvany skandinávské žuly a vítr navál mohutné vrstvy asijské spraše. Déšť pak povrch zvrásnil stržemi a moře pobřeží ukusovalo a jinde zase nanášelo písek. Od moře do nitra kopce a k jeho oblému hřbetu vede Liščí žleb (Lisi Jar). Hluboká jizva v krajině byla prý původně několik kilometrů dlouhá. Dnes měří skoro čtyři sta metrů a její stěny jsou ještě pořád místy padesát metrů vysoké. Nezdá se to, protože dojem změkčuje letitá bučina, ale je to tak.
Ztroskotání
***Marný je zpěv proti hromům. Koga nabírala vodu, mužstvo se přivazovalo, k čemu to šlo, padající ráhno zasáhlo Franka do hlavy. Ztratil vědomí a pustil kormidelní kolo. Neovladatelný obchodní koráb najel na žulový bludný balvan. Ztroskotání dovršila bouře. Kristýnu, kterou z paluby spláchla vlna, vyhodilo moře na břeh. Padla noc a štorm částečně ustal. Když se Kristýna probrala, horečně klopýtala po příbojové čáře a snažila se najít další trosečníky. Kdyby tak měla oheň! Jeho plameny by lodníkům ukázaly cestu. Shromáždila vyplavené dřevo, ale pak se bezmocně rozplakala. A jak už to v pověstech bývá, v té chvíli se objevil mladý, chudý, ale čistý rybář. Samozřejmě krásný. Bydlel v chýši nedaleko Liščího žlebu, jmenoval se Fabián a kapse kazajky měl křesadlo.
Štormy a pohybující se břehy
Nejen vytrvalé mořské proudy, ústí vodních toků, ale také prudké bouře s krátkými až desetimetrovými vlnami mění neustále baltské pobřeží. Tak se ztrácejí a zas jinde se rodí ostrovy. Tak byla stvořena písečná kosa poloostrova Hel (více ZDE). Tak od Rozewia západně položené město Leba po silném štormu v 16. století prostě beze stop zmizelo. Místo něj je pobřežní jezero. V Lebě se na proměnách krajiny podepsal i písek ženoucí vítr. Proto zde dnes můžeme obdivovat hrůzostrašnou krásu pohyblivých dun. Zvolna požírají les a neúprosně se blíží k nové Lebě. Ale co naše pohádka? Co Fabiánovo křesadlo? ***K posbíraným troskám kogy a lodního nákladu nanosili Kristýna a Fabián z lesa klestí a zapálili vatru. Živého ale moře nevydalo kupce ani nikoho z posádky. Nad kariérou úspěšného obchodníka Franka se zavřela voda. Mrtvoly ve vodě sežraly ryby a ty vyvržené na břeh lišky z bukové rokle. Kristýna zdědila v Pucku dům, ale mladí lidé, jež tragické dobrodružství sblížilo, už zůstali spolu. Něco do začátku měli, v rozewském lese si postavili chalupu, vymýtili les, sedlačili a nad srázem každý večer zapalovali oheň, aby už žádná loď na bludných balvanech pod mysem neztroskotala.
Synové synů strážce plamene
Kristýna a Fabiána měli spoustu dětí. Nejstarší syn vždy pečoval o světlo na kopci. Z dobrovolné služby se časem stalo zaměstnání. Poslední strážce plamene, kterého vzal pucký fojt pod přísahu, se jmenoval Vít. Zasnoubený byl s Anežkou, dcerou rychtáře ze vsi pod Husí loukou na rozewském hřbetu. Co spolu ti dva dělali přes den, se ani neptejte, ale každou noc trávil Vítek ve službě. Přísežní strážci nesměli v noci místo opustit. Ostatně do nedávna prý bývali i po smrti u paty majáku pohřbíváni. Mladí lidé měli podle pověsti těsně před svatbou, když u ústí Liščího žlebu zakotvila válečná flotila. Mělo se to stát v době, kdy se polský král Zikmund III. Vasa se svým švédským bratrancem Gustavem II. Adolfem Vasou přetahovali o to, kdo bude na jakém trůnu sedět. (Nebyl to ale jediný případ, kdy se příslušníci jedné dynastie prostřednictvím krve svých podaných i najatých žoldnéřů prali o korunu.)
Kouřové znamení
Vítkovi bylo jasné, že se jedná o nepřátelské fregaty. Jak ale varovat snoubenku, když podle přísahy složené na cihlovém hradě v Pucku nesměl místo opustit? Zapálil alespoň veliký oheň a vytvořil mimořádný sloup kouře. Nechtěl dnes pomáhat lodím na moři, ale zachránit obyvatele vnitrozemí. Pochopí Kašubové signál? Pochopili a rozutekli se do lesů. Vzteklí Švédové ovšem Vítka zabili. Jeho tělo se zhroutilo do ohně, který statečně bránil. Maják na Rozewiu nadlouho zhasl. Anežka našla už jen milencovu kouřící mrtvolu. Šílená bolestí sestoupila Liščím žlebem k moři a tam švédské nájezdníky proklela. Otrlí žoldnéři vzápětí pocítili, že už se nikdy domů nedostanou. Nohy se jim proměnily v kořeny a celý švédský pluk se proměnil v bukový les… Právě ten je prý základem současné rezervace. Nejstarší kmeny bučiny porůstající svahy Liščího žlebu jsou staré dvě stě let a jejich obvod překračuje i tři metry. Při ústí žlebu stojí obelisk s koulí a ptákem z roku 1932. Ten nepřipomíná Gustavovu nepodařenou invazi do Polska, ale ztroskotání Zikmundovy galeony při návratu z podobně nepodařené válečné výpravy pro změnu do Švédska.
Jak to bylo s majáky doopravdy
Na Rozewiu jsou majáky dva. Lidé si je pletou, protože tomu novému říkají Starý a starému Nový. Podle švédské mapy Pucké zátoky z roku 1696 zde nějaký maják už tehdy skutečně stál. A roku 1822 vznikla současná zděná stavba. Dnes se jmenuje Rozewie I. případně Starý nebo také Východní maják. Z výšky jedenadvaceti metrů svítil na řepkový olej. Problém ovšem spočíval v tom, že námořníci si zdejší maják pletli s tím na Helu a v noci občas skončili na písečných lavicích nebo pobřeží helské kosy.
Dvojčata
Proto roku 1875 vznikl maják Rozewie II. čili Nový. Světla obou majáků byla umístěna v naprosto stejné výšce, takže na nočním horizontu představovala již nezaměnitelné dvojhvězdu. Tak to bylo do roku 1910, kdy Starý maják, který mezitím přerostly koruny stromů, zvýšili o pět metrů a Nový vyřadili ze služby. V roce 1978 Starý maják zvýšili ocelovou nástavbou o dalších osm metrů a roku 2011 modernizovali halogenovými reflektory. Vysílá každé tři sekundy záblesk bílého světla. Ještě jednu zvláštnost milovník majáků na Rozewiu najde – nautofon z roku 1877. Pokud nevíte co to je, bučí to do mlhy jako obrovská kráva. Tohle zařízení je už od devadesátých let dvacátého století mimo provoz.
Pocta spisovateli
Maják se jmenuje po spisovateli Stefanu Žeromském (1864-1925). Mezi válkami psal hodně o získaném pobřeží. Český čtenář si ho spíš spojí s knihami Rozklovou nás krkavci a vrány, nebo filmy Popely (Wajda) či Historie hříchu (zfilmováno dokonce třikrát). Status kulturní památky mají oba majáky i se zajímavým muzeem od roku 1972.
…a ještě o Jestřábí Hoře
Pobřežní hřbet pod rozewským mysem (který je vpravdě mysem spíš jen podle jména) byl osídlený už v mezolitu. Později neobydleným pastvinám Kašubové říkali Pilëce. Shromažďovaly se na nich totiž před tahem přes moře divoké husy a husa se kašubsky řekne pila. Území získalo po první světové válce obrozené Polsko a pod zdejšími majáky začalo vznikat módní letovisko. Dostalo v duchu polského romantismu vznešenější jméno než Husinec – totiž Jestřábí Hora. (A vznešeně se jmenoval i první zdejší výletní dům Hvězda Severu.) Za druhé války Němci oblast obsadili, a název prostě přeložili – Habichtsberg. Když se pak po válce vrátili zpět Poláci, zůstalo tak, a na kašubské husy si už nikdy nikdo nevzpomněl. Populární rekreační letovisko Jestřábí Hora však nemá statut mořských lázní.