Další polské putování po temných stezkách dvacátého století v Mazurském pojezeří (ZDE) nás může zavést i do pohraničního města Goldap. Cestu je dobré podniknout autem, protože z penzionu STARA SZKOLA v Harszi (píšeme o něm ZDE)  je to sem na kole přece jen trochu z ruky. Navíc po cestě se lze zastavit v zubří oboře u Boreckého pralesa a u záhadné PYRAMIDY – hrobky rodiny Fahrenheitů (ZDE), která je cílem výprav psychotroniků, záhadologů a luštitelů původu řady s ní spojených stále matoucích jevů.

(2013) *** Staropruské jméno Goldap znamená Říční údolí. Místu na historickém území zvaném Malá Litva, tam, kde ležel ovčín Šilajty, ho dala knížata Albrecht Hohenzollern a Fridrich Albert v letech 1565 a 1570, když zde u stejnojmenného jezera založili město.

Klimatické lázně Goldap

Po druhé světové válce se Goldap stal součástí Polska. Bezprostřední sousedství rozlehlého lesního celku Puszczy Romickej a absence významnějšího průmyslu zaručuje čistý vzduch. Podzemní prameny zase zdravou minerálku a místní slatiny dostatek léčivého bahna. Městečko má i status lyžařského střediska.  V jen mírně zvlněné krajině si místní své Pěkné hory s jejími 272 metry nadmořské výšky náležitě váží. Vede na ni lanovka a je zde několik osvětlených sjezdovek s lyžařskými výtahy i sáňkařskou dráhou. Víc ale o zimní návštěvě krajiny Mazurských jezer píšeme ZDE. My tentokrát půjdeme stopami válečného zločince maršála Hermanna Göringa. Tedy leteckého esa z první světové války a šéfa německých vzdušných sil v té druhé.

Co zbylo z velitelství

Zdroj: goldap.org.pl

Po velitelství Luftwaffe s krycím názvem Robinson moc nezůstalo.  Žádné monumentální ruiny betonových bunkrů jako v Mamerkách či ve Vlčím doupěti.  Jen některé budovy a jídelna současného sanatoria „Wital“ v lese na západním břehu goldapského jezera. Původně zde stály protiletecký kryt, dva štábní bunkry (jeden sloužil jako kasino), šest cihlových objektů a tři protipožární nádrže. Nedaleko byla experimentální zkušebna raketových motorů pro Zbraň odvety – střelu V2 Wehrnera von Brauna. Protože toho najdeme málo, zajímavé jsou spíš souvislosti umístění velitelství.  Původně bylo v Breitenheide (Szeroki Bór). Ale nedaleko Goldapu v Romintách (dnes Krasnolesí na území Ruska, jen několik kilometrů od polské hranice) měl vlastní  honitbu a jedno ze svých sídel Nejvyšší říšský lovčí Hermann Göring. Protože byl zároveň maršálem a velitelem letectva, nechal štáb přeložit co nejblíž k svému zámku z mohutných kmenů. Oficiálně ho pojmenoval Říšský lovecký dvůr a soukromě po  druhé manželce Emmahall.

Lesní zámek

Zdroj: goldap.org.pl

Vlastní stavba, která měla podle architekta Friedricha Hetzelta představovat staronordický knížecí palác, byla původně prosta jakýchkoliv obraných zařízení.  Až během války k ní přistavěli protiletecký kryt. To, že komplex byl srouben z mohutných kmenů a kryt rákosem neznamenalo, že by se zde tlustý maršál zřekl marnivosti a vyhlášené lásky k přepychu. Jen to všechno mělo jakousi rustikální příchuť. Bezohledné bombardování měst ani leteckou podporu front a další vzdušné operace v celé Evropě v letech 1941 až 1944  z okázalých prostor zdobených uměleckými díly a loveckými trofejemi Göring neřídil. Tomu sloužily obrněné vlaky pojmenované Asien a stejně jako velitelství – Robinson (od roku 1943 Pommern I a II) pendlující mezi Romintami a Goldapem.

Z hnědé a rudé historie

Zdroj: Bundesarchiv Bild 146-1979-138-33, foto O.Ang

Před válkou na svém lesním sídle Göring hostil bulharského cara, spoustu velvyslanců a během podivného míru mezi Sovětským svazem a Třetí říší v roce 1940 se v Romintách setkali Göring s šéfem NKVD Beriou. Někteří historici se domnívají, že tématem rozhovorů mohla být chystaná likvidace polských válečných zajatců z táborů v Kozelsku, Starobělsku a Ostaškově v Katynském lese. V Goldapu u jezera je podle vlastního přání pohřben náčelník štábu Luftwaffe Hans Jeschonnek. V obrněném vlaku se po jednom z Hitlerových záchvatů vzteku nad podle něj ne zrovna oslnivými výkony letectva zastřelil.  (oficiálně ovšem zemřel na krvácení do žaludku). Ani poválečná historie toho, co z velitelství Robinson zbylo, nepostrádá zajímavost: jako rekreační objekt sloužilo polskému rádiu a televizi a po vyhlášení vojenského stavu 13. prosince 1981 zde režim generála Jaruzelského internoval 456 aktivistek Nezávislého odborového svazu Solidarita.

Záhadný konec maršálovy myslivny

zdroj: Bundesarchiv, Bild 146-1979-144-15A / CC-BY-SA

Z Göringova lesního sídla v Romintách – Reichsjägerhof Rominten –  ležícího dnes v ruském pohraničním pásmu nezbylo prakticky nic. Přesvědčit se o tom vzhledem k hranici ruské enklávy obtížné. Zajímavé ovšem jsou dvě verze konce Emmahallu. Rozkaz k jeho zničení a s ním i nedaleko stojícího dávného císařského loveckého zámečku Jagschloss a  velitelství Luftwaffe Robinson v Goldapu v případě přiblížení fronty byl vydán v srpnu 1944. A teď pozor – podle německých údajů se to skutečně stalo během operace s kryptonymem Svatojánský oheň v noci z 19. na 20. října. Ves Rominty v zápětí obsadila sovětská diversně výzvědná skupina Maxim a o dva dny později oddíl 18. gardové střelecké divize Rudé armády Třetího běloruského frontu. Ale je tu záhada: kdy vlastně hořelo? Koncem téhož měsíce totiž napsala orgán sovětského ministerstva obrany Krasnaja Zvezda, že rezidence byla obsazena jako nepoškozená. Fronta se stabilizovala asi o pět kilometrů západněji. Z 2. listopadu existuje zpráva, že „nejcennější věci byly vyvezeny, vypnuty telefony a střežení zrušeno“. Ale ještě do konce roku za frontou působila, než ji zlikvidovali vojáci 86. pohraničního pluku NKVD a kontrarozvědky Šmierš, devítičlenná německá diverzní skupina spadající pod bývalé velitelství Jäger-Sonderkommanda Bialowies.

Romintský prales

Říšský lovčí Göring chtěl v této oblasti spojením Romintského, Boreckého a Bělověžského pralesa vytvořit Pangermánský říšský lovecký revír, k čemuž získal Vůdcovo požehnání. Města na jeho území (například dnes tři sta tisícový Bialystok) měla být vysídlena, zbořena a celá plocha zalesněna. Šílený úkol dostal  roku 1936 romintský nadlesní Walter Frevert. Spravoval už pro maršála rozsáhlý lesní komplex rozkládající se dnes v Polsku, Rusku a částečně na Litvě.  Dávné pohanské slovansko-pruské pomezí kolonizované Řádem německých rytířů bylo bohaté na zvěř. Revír byl vyhrazenou honitbou pruských králů a později císařů. Vedle zubra zde věnovali pozornost především jelení zvěři s typickým parožím s dlouhými výsadami a pohárovitou korunou.

Bronzový jelen

V revíru se lesníci snažili zpětným křížením o vzkříšení vyhynulého tura, jehož stádo dosáhlo počtu dvaadvaceti kusů. Spojnicí s Českem je fakt, že Frevert zde jelení zvěř choval cíleně podle zásad stanovených během pokusů v okolí Děčínského Sněžníku. Jeleni nedosahující požadované parametry byli eliminováni a ostatní, i v době citelného nedostatku na konci války, přikrmováni. Zajímavé je, že dodnes zůstal genofond zdejší jelení zvěře zachován. A bronzový romintský jelen od Johanna Darsowa s bodově vysoce hodnoceným trofejním parožím zdobí berlínskou ZOO pro děti. Jmenoval se Raufbold a Göring ho střelil ho roku 1936. Socha zdobila jeho berlínské sídlo pojmenovaný po první manželce Carinhall. V roce 1942 zabil i legendárního jelena Matadora.  Ten nosil největší parohy v Německé říši.

Divný pan nadlesní

Bundesarchiv Bild 146-1979-136-20A, Friedrich Fromm, Hermann Göring, Walter v. Keudell

I Frevertova osobnost stojí za zmínku: byl to totiž skutečně myslivecký odborník. Zabýval se nejen jeleny, ale také policejními psy (hanoverským barvářem). Pěstoval lovecké tradice, navrhl klasifikaci jelena a pro firmu Puma populární lovecký nůž. Na sklonku života psal paměti a se  svými mysliveckými historkami se stal  celebritou rozhlasových a televizních pořadů. Po jeho smrti ale vyšlo najevo, že členovi NSDAP majoru Frevertovi byl podřízen 322. policejní batalion (a také zmíněné diverzní Jäger-Sonderkommando Bialowies). Dal při přípravě Göringova megalomanského projektu Říšského revíru spálit 34 vesnice a vysídlit 6000 obyvatel Bělověžského pralesa. S nějakým stěhováním zdejších četných Židů se přitom samozřejmě neobtěžoval. Konečné řešení se provádělo na místě. Rozporuplný Walter Frevert zemřel, jak žil – v roce 1962 při neštěstí na lovu. Byla to ale opravdu jen náhoda?