Kde najít oslí můstek, po němž by bylo možné přejít z české kotliny do mazurského městečka na šíji mezi sedmi jezery? Můžeme to zkusit popisem hromadami vojáky navršených cihel, čili porovnáním tehdejší rakouské a pruské pevnostní architektury. Anebo si vzpomenout na zdejšího rodáka, nějakého Paula Davidsohna, který je dnes považován za jednoho z otců německého filmového průmyslu, protože mimo jiné založil filmové ateliéry v Babelsbergu u Postupimi. Jenže týž Babelsberg se původně jmenoval Nowawes a pruský král Bedřich II. místo věnoval tkalcům z Čech, českobratrským náboženským běžencům. Je to taková hra. Hledání společného jmenovatele odlehlých míst bývá krkolomné a výsledky často udivující.

(2014) *** Když se na plán města Gižycko – na starých mapách ho najdete pod jménem Lötzen, podíváme, zjistíme, že ho voda obklopuje prakticky ze všech stran. A není tedy divu, že v městském erbu jsou už od roku 1612 tři cejni. Sídlo, které vzniklo na Jantarové stezce, bylo v půli šestnáctého století povýšeno na město. Zbytky křižáckého hradu zde stojí dodnes i když hrad příliš nepřipomínají. Je v něm hotel. Roku 1657 město vypálili Tataři, o padesát let později vyhubil obyvatele mor. Pak tudy protáhla vojska Rusů i malého Francouze. Tam a zpátky a vždy tu tam něco pobořila. Devatenácté století a pak hlavně rozvoj železnice přinesly městu rozvoj. Na počátku dvacátého století se zde velmi rychle rozvinul rodící se turistický průmysl. Vším ale dokonale zamíchala druhá světová válka.

Jak město k svému současnému jménu přišlo

Poněmčení Mazurové, kteří se nechtěli ztotožnit s teorií o svém vlastně slovanském původu a nesouhlasili ani s popolštěním svých jmen a příjmení, byli po válce odsunuti za Odru. Nové mazurské obyvatelstvo vytvořili hlavně Poláci a Ukrajinci, kteří sem přišli pro změnu z oblastí přičleněných k Sovětskému svazu. Město dostalo jméno Lec, pak Loczany, posléze Luczany a nakonec Gižycko na památku mazurského buditele Gustava Hermanna Martina Gisevia. Ten, jen tak mimochodem, měl velmi čilé styky s našimi obrozenci (hle – a máme další oslí můstek). Potomci těch, kteří sem přišli,  jsou tady už  doma a  tak nemají potřebu otců přepisovat historii – jsou Poláky, i když se hlásí i k všudepřítomnému pruskému odkazu.

Na vodárně

Město si můžeme prohlédnout shora: na mírné vyvýšenině kdysi kus za městem, zhruba v místech morového a  starého židovského hřbitova, postavili v roce 1900 vodní věž z červených cihel. Bylo to ve stejném roce a ze stejných cihel, z nichž vybudovali v nedalekém Harszi Starou školu. O bydlení v domě s čapím hnízdem jsme psali ZDE). Pěkný novogotický vodojem nesl na koruně pocínovanou nádrž na dvě stě krychlových metrů vody a poctivě Gižycku sloužil bez čtyř roků celé století. Dnes ho navštěvují hlavně turisté jako osobitou rozhlednu. Místní sem chodí hlavně do cukrárny. Nebýt vstupného, nebylo by to špatné místo ani na romantické rande.  Na vrchol vede sto devětadvacet schodů, ale těch se netřeba obávat, protože výtah až nahoru k ochozu jede taky. Jednu cestu je nicméně dobré vykonat pěšky. V jednotlivých patrech totiž narazíte na zajímavé exponáty přibližující dávnou atmosféru u paty věže rozloženého městečka.

Malá srovnání

Po stránce architektonické není město zvlášť pozoruhodné, spíš nás ohromí jeho umístění uprostřed té spousty vod. A logicky i velký přístav plachetnic. Některé nové stavby moderními prostředky navazují na historii, je to sice lepší, než fádní sídlištní skoro kasárenské bloky, ale postmodernistické „vše je dovoleno“ může vyvolat smíšené pocity. Z výše vodárenské věže dohlédneme až k nejznamenitější místní památce – tvrzi Boyen.

Pevnostní lákadlo

Naši milovníci fortifikační architektury se zde na rozdíl od Josefova a Terezína založených roku 1780 a představujících konec éry bastionových opevnění setkají s mladším typickým zástupcem pruského vojenského stavitelství. A zatímco naše pevnosti v dějinách hrály spíš odstrašující úlohu, pevnost Boyen obranný úkol fakticky splnila. Konkrétně: Terezínskou Malou pevnost stavělo asi patnáct tisíc lidí při roční spotřebě kolem dvaceti milionů cihel. Délka pevnostního valu je 3770 metrů, podzemní chodby měří devětadvacet kilometrů. Válečnou posádku mělo tvořit jedenáct tisíc mužů. V Josefově (původně nazvaném pevnost Ples) se počítalo s dvanácti tisíci muži. A pevnostních cihel (jedna vážila kolem devíti a půl kilogramu) bylo v Josefově použito celkem okolo čtvrt miliardy do zdiva. Jeho váha bez kamenných prvků je odhadována na víc než dvě a čtvrt megatuny.

Cihlová hvězda na jezerní šíji

Mazurský Boyen má rozlohu kolem sto hektarů a ohraničuje ho cihlová hradba s kamennými nárožími, která lícuje mohutné dvaceti až třicet metrů vysoké valy dlouhé 2303 metrů. V Polsku patří k nejlépe dochovaným obranným stavbám z devatenáctého století. Srovnávat pruské pevnostní stavitelství si můžeme v NH s tím ruským, a to v textu o hraniční pevnosti Osowiec (ZDE).. Projekt tvrze Boyen počítal s posádkou tří tisíc mužů. O jeho stavbě generálové uvažovali již v závěru napoleonských válek, aby zajistili kontrolu strategického průlivu spojujícího jezera Niegocin a Kisajno. Příkaz k stavbě ale od krále Bedřicha Viléma IV. přišel až roku 1841. Základní kámen byl položen o tři roky později.

Jména po generálovi

Ve své době moderní pevnost byla dokončena po dalších jedenácti letech. Už v době stavba dostala jméno po polním maršálovi a pruském ministrovi obrany – „Feste Boyen“. Po něm se jmenuje i všech šest bastionů na hrotech hvězdy, která půdorys pevnosti tvoří.  Leopold, Ludwig a Hermann podle generálových křestních jmen, a Právo, Meč a Světlo podle Boyenova rodového hesla. Kromě valů vznikla kasárna, skladiště a prachárna. Do pevnosti vedly čtyři brány. Po přivedení železnice do Gižycka zasypali přístav u Vodní brány, jímž původně lodě se zásobami připlouvaly až na hlavní dvůr pevnosti, a položili sem koleje vlečky.

Když mlčely múzy…

Výzbroj pevnosti byl průběžně modernizován. V roce 1914 a o rok později posádka dvakrát odrazila ruský útok. V té době byla proti hlavní bráně armádní stanice holubí pošty, která spolehlivě zprávami z fronty zásobovala stanice v Královci, Štětíně a Vratislavi. V meziválečném období zde vznikl lazaret a roku 1939 se odsud kromě speciální divize a pěší divize vydala dobývat Polsko i desátá cyklobrigáda Wehrmachtu. Pod kryptonymem Emma vzniklo mezi baštami Ludwig a Leopold školící středisko Abhweru, v němž Gehlenovi rozvědčíci vybírali a připravovali důstojníky Vlasovců. Po atentátu na Hitlera v nedalekém Vlčím doupěti ( o zachovaných mazurských bunkrech armádního velení v Mamerkách jsme psali ZDE) pomáhal führera dávat dohromady i  laryngolog ze zdejší posádky. V pevnostní laboratoři navíc průběžně analyzovali potraviny pro Vlčí doupě.

Poválečný osud tvrze

Na sklonku druhé světové války fronta pevnost obešla a tak byl Boyen vyklizen bez boje. Než se stal gižyckou turistickou atrakcí, hostil nejdřív polskou armádu a od roku 1957 prostor zcivilněl – v kasárnách byly sklady, v kasematech dozrávaly sýry a mezi valy vznikla slepičárna. Není tohle docela zajímavá a sympatická (byť dočasná) metamorfóza válečného stroje na zabíjení? Gižycká pevnost rozhodně stojí za návštěvu.

Dovolená a ubytování na Mazurských jezerech poblíž Gižycka http://www.mazurskajezera.kvalitne.cz/