Kurník jsme postavili a zajistili si pravidelnou snůšku. V podstatě šlo o to mít čerstvá vejce a neplatit vražedné peníze obchodníkům, kteří jsou především před Velikonocemi bezostyšní. Kdo si ale se slepicemi začal, asi neodolá pokušení mít i vlastní kuřátka. Není to asi úplně nejlepší nápad, vyřazené nosnice z velkochovů jsou za pár babek a při individuální péči mohou funkci dodavatele domácích vajec plnit spolehlivě. Hodně lidí ale tahle pípající vidina zláká.
Když v systému plánovaného hospodářství najednou nebyl k mání hajzlpapír, mohli za to „Rusáci“, vzpomínáte? A když v ekonomické formaci preferující tržní vztahy podraží vejce, může za to zase Evropská unie. Ať už naši iniciativní blbci spáchají cokoliv, co nedopadne dobře, může za to vždycky někdo jiný. „Odkloní“, jak se módně říká, naši vcelku oprávněnou zlobu pokud možno daleko. Kurnik šopa! Vždycky spoléhají na to, že až se vyzuříme, nějak už se z maléru sami vyhrabeme.
Jarní svátky – především rovnodennost a Velikonoce – přinášejí spoustu původem velmi starobylých zvyků. Jestliže se dnes stalo časté přijímání „dobré“ energie z objímání rašících stromů vězte, že dřív tomu bylo i naopak. V předjaří se naši předkové tulili k osikám, aby nově se rozproudivší míza odebrala z jejich těl všechno „zlé“ co se v nich během dlouhé zimy nastřádalo. Velikonoční kouzla jsou zde! A zvyk zřejmě míchá pohanské vzývání stromů v posvátných hájích s ranou křesťanskou tradicí. Jak jinak vysvětlit, že se zrádný Kristův učedník zrzavý Jidáš se oběsil na osice?
Půst je záležitost dobrovolná, tedy nikoliv vynucená okolnostmi. Když vám kručí v břiše a polykáte naprázdno, až se vám hýbou uši, dumáte nad tím, co byste si dali a myslíte žaludkem, správný půst to tedy rozhodně není. Hladovění byste neměli vnímat – dokonce si ho máte užívat! Tvrdí to nejen vyznavači řady religií, jejichž je půst součástí: i když se vzájemně často „nemusí“, křesťani všech směrů, židé, muslimové i buddhisté v názor na užitečnost dobrovolného hladovění jsou zajedno. Dietologové až tak ve vyznáních o půstu unisono nezní, ale o důležitosti nějaké formy střídmosti pro naše zdraví nepochybují.
Měli bychom jim z vděčnosti (a samozřejmě i z vypočítavosti) věšet ptačí budky na každém stromě. Ti roztomilí zpěváčci, co se vejdou do dlaně, jsou totiž neuvěřitelní žrouti: prťavý brhlík sežere denně skoro polovinu toho, co sám váží, a králíček dokonce sedmdesát procent své tělesné hmotnosti. Tak si běžte stoupnout na váhu a spočítejte si, kolik byste toho museli spořádat. Na ptáky jsme prostě malý páky, je to tak… Jídelníček těch, o nichž budeme povídat, navíc tvoří hlavně, či dokonce výlučně, hmyz. Brrr…
Je pozoruhodné, že ačkoliv jsme coby národ považováni bezmála za pohany, boží milosti jsou nám blízké. Jen si pod tím pojmem každý představuje něco jiného. I ti, kdo jsou na hony vzdáleni duchovním sférám a spíš, jak se říká, myslí jen na ten žvanec, mají na boží milosti recept přinejmenším trojí a nejméně dvojí na jejich finální přípravu.
Většina karnevalových jídel je sladká a také šneky lze připravit z různých druhů těst nejčastěji jako skořicové, oříškové nebo čokoládové. Ne každý ovšem masopustní porci cukru chce a může, tak vedle zelňáků (ZDE) doporučujeme upéct i šneky sice bez cukru, ale zato vynikající k pivu a vínu nebo i jen tak. Budou se o fašanku hodit. A vlastně nejen o něm.
Pokrmy z jižních a jihozápadních Čech vynikají jednoduchostí přípravy i použitých surovin. Odpovídá to nekomplikovanému selskému životu, v němž toho hospodyním ve špajzce moc nepřebývalo a vařilo se z toho, co bylo, krup, luštěnin, mouky a brambor. Skvostné zelí si sedlák do bečky našlapal sám. Většina masných vylepšení lze přičíst na vrub nedělních nebo svátečních verzí dennodenního pokrmu, případně klonům od městských kuchařů, kteří v rozvíjení jednoduchého lidového základu nalezli zalíbení. Kočičí svatba zní podivně a Bác je jako z rozpočítadla. Povědomí o nich pak vyrostlo předáváním babiččiných receptů a nebo po rozšíření zprávy o tom, že například kočičina prý byla nejoblíbenějším jídlem spisovatele Jaroslava Haška.
Než koblihy potkala pochybná sláva sladkého platidla v korupčním boji o voliče (a tedy politického symbolu), cpali jsme se šiškami, až se nám hýbaly uši bez ohledu na pravou či levou víru mlsouna. A to nejen od tučného čtvrtku do konce tradičního masopustu, jehož je kobliha poznávacím znakem. Skutečnou slovenskou sestřenicí koblihy je maková šiška.
Bez strašidelných historek, například o vyřazení předzpěváka Rybovy vánoční mše kapří kostí zabodnutou v jeho jícnu, by snad ani české Vánoce nebyly: moritáty, v nichž je účasten kapr k svátkům prostě patří. Četné internetové stránky uvádějí, že první recept na smaženého kapra uvedla u nás v kuchařce pramáti všech současných pohlreichů, babiců, sajlerů a slaninů v akci, totiž naše paní Magdalena Dobromila Rettigová (1785 až 1845), na přelomu 19. a 20. století (nebo dokonce v roce 1924, tedy o sto let později, než ve skutečnosti). Zřejmě ho podle notorických opisovačů s ručením omezeným šeptala vydavatelům ze záhrobí. V opravdu staročeské kuchyni hrál kapr ale všemi barvami: jedli ho namodro spařeného bílým vínem nebo octem, či načerno v omáčce ze sušených švestek a perníku.
Sedm potoků vtéká do Vizovic, zvaných Brána Valašska. Tím osmým je zdejší proslavená slivovice. Pokud ale k ní budete chtít něco typicky místního i zakousnout, zlomíte si nejspíš zub. Vizovické pečivo vypadá báječně, ale má čistě dekorativní funkci. Proto se z vizovického těsta dělají všelijací velikonoční ptáčci, vánoční ozdoby, svícny a dokonce adventní věnce. To původní vizovické pečivo se vyvinulo z jedlých hraček.
„Zrcadlo, zrcadlo odpověz mi, je někde čistěji v této zemi?“ Aby odpověď na změněnou pohádkovou otázku vyslovenou starostlivou hospodyňkou nebyla všude stejná, totiž odraz její uštvané tváře s polopřítomným pohledem a kruhy pod očima, máme radu: prostě se přestaňte ptát. Úklid? Jistě. Ale nehoňte se, bavte se. Svátky mají přinášet radost a byt má být domov, ne donucovací pracovna.
Sousedi mají vztek a pěkně po česku nás pomlouvají, že kašleme na tradice a na rodinu. A jiní nám (taky hezky česky) závidí, jak jsme „free“. Nic sice není úžasné, tak jak se zdá, ale pravda je, že adventně vytřeštěný výraz štvanců a na potkání šířené slabomyslné bláboly o tom, jak nestíháme, nějak nemusíme a ani neumíme. Děláme jen to, co je opravdu potřeba, a ještě jsme si práce rozdělili. Náš úklid postupuje po logických etapách a mezi nimi si necháváme dost času na jiné myšlenky anebo prostě zábavnější věci.
Velký úklid úklidu vychází z běhu dávného hospodářského kalendáře české vsi – z velkých pořádků, na něž byl konečně čas po sklizni a práci venku, a na smýčení v domě před tím, než se jeho obyvatelé vydali opět mimo domácí zdi: na pole, do sadu a k zahradám.
Jaro, Velikonoce a přílet čápů (Ciconia ciconia nebo Ciconia alba) patří k sobě, protože první potvrzuje druhé a podmiňuje třetí. Pravidelnost cestovního řádu našich čápů napříč dvěma kontinenty je udivující stejně jako fakt, jak nebezpečnou cestu a kolik času musejí zvládnout pro to, aby zde a nikde jinde obnovili svůj rod. Tak nějak to bere u srdce, když si člověk uvědomí, že se trmácejí vzdušnými proudy a napříč povětrnostních front, i když jinde a blíž jejich zimovišti mají víc žab, přátelštější počasí i lepší vládu… a tak.
K naší škodě si na drobnou řeřichu setou (Lepidium sativum) vzpomeneme tak jednou do roka, a to zpravidla před Velikonocemi, když zjistíme, že nemáme na stůl „nic zeleného“, protože jsme si zapomněli dát včas naklíčit osení. Zachrání nás skromná řeřicha, která bude vypadat dobře od vysetí už ani ne za týden. Natolik máme řeřichu svázánu s jarními svátky, že si ji zpravidla umíme představit jen v souvislosti s vejci: malovanými i nemalovanými. Což je škoda. Je totiž nejen dekorativní, ale hlavně zdravá a dobrá.
Včera přišlo jaro na Mazury, protože do vesnice Harsz přiletěli čápi. Mají zřejmě daný letový řád a kašlou na počasí.
Kde se vzal mezi symboly Velikonoc zajíc? Je podle všeho dalším zástupcem pohanských časů v křesťanské tradici. Germánská bohyně jara Eostre má zaječí hlavu a jejím názvem se v Anglii označují Velikonoce. Pod upraveným jménem Ostara ji ctí i novopohanští čarodějové během jejich jarního sabatu. I některá keltská božstva nesou v ruce zajíce. Eostre prý proměnila ve vánici zmrzlého ptáčka v zajíce a on jí pak vždy zjara vděčně snášel vajíčka. Je to divné, ale proč ne – na druhém konci světa takové věci konec konců klidně dělá ptakopysk.
Svatí z kalendáře podle našich předků kompetenčně zasahovali i do počasí, jak o tom svědčí řada pranostik. Slovo pranostika vzniklo zkomolením slova prognostika, v daném smyslu tedy znamená předvídání počasí na základě dlouholetých opakovaných pozorování a zkušeností. Drni ohnutí nad brázdami neměli čas počasí zkoumat – museli ho respektovat, protože na něm byli životně závislí. A nápověda toho, jak se nejspíš bude vyvíjet, pro ně byla velmi důležitá.
O tom, že předsváteční čas, ať už se jedná o Vánoce či Velikonoce, provází zvýšená uklízecí aktivita, ví každý. Někde to kromě hysterie přerůstající v agresivitu vůči okolí vede i k patologickým stavům, kdy postižený(-ná) opakovaně z nábytku utírá prach, který tam není…, a tak podobně. Stejně ovšem podle všeho před svátky blbly babičky a babičky babiček, jenom k úklidu používaly méně rafinovaných prostředků. Osvěžme si některé jejich rady.