Svatí z kalendáře podle našich předků kompetenčně zasahovali i do počasí, jak o tom svědčí řada pranostik. Slovo pranostika vzniklo zkomolením slova prognostika, v daném smyslu tedy znamená předvídání počasí na základě dlouholetých opakovaných pozorování a zkušeností. Drni ohnutí nad brázdami neměli čas počasí zkoumat – museli ho respektovat, protože na něm byli životně závislí. A nápověda toho, jak se nejspíš bude vyvíjet, pro ně byla velmi důležitá.
Na správném rozvržení hospodářských prací do značné míry záleželo, jak se na statku povede. Sedláci brzy pochopili, že některé jevy se pravidelně opakují. Pro dobré zapamatování je přiřadili k jménu světce, protože církevní kalendář určoval rytmus roku, svátků a trhů. Tato lidová meteorologie se odborně nazývá etnometeorologie.
Dá se tomu věřit?
Trochu ano, trochu ne. Úplně nejstarší pranostiky se totiž vztahují k dobám počítaným podle juliánského kalendáře, který se od současného gregoriánského lišil stejně, jako ruský pravoslavný od našeho. Ty pozdější mohla ovlivnit malá doba ledová, kterou náš kontinent procházel ve středověku. A nejaktuálněji zde jako „chybový faktor“ máme prokazatelné globální změny klimatu jichž jsme sami svědky. Berme to tedy tak, že všechna data jsou jen přibližná.
Začneme Medardem
Ten mí svátek 8. června a když prší, mělo by být mokro čtyřicet dnů. Proč zrovna čtyřicet? Nejspíš proto, že také biblická potopa trvala stejně dlouho. V praxi kolem tohoto data dochází ke změně počasí vyvolané dlouhotrvajícím přílivem mořského polárního vzduchu z Atlantiku do evropského vnitrozemí. Takže prší a je zima. Ta trápila i ovce po jarní střiži a proto má pomedardské období i další jméno – ovčí chladna. Studený mořský vzduch k nám proniká prý až v sedmi vlnách a srážky vrcholí svatojánskými dešti. Ty přibližně k datu 24. června vyvolává přesun tlakové níže ze severního Středomoří na severovýchod. Nějaká forma medardovského ochlazení opravdu podle odborníků nastává v osmdesáti procentech případů a trvá v průměru čtrnáct dnů.
Když se řekne Psí dny
Oproti zimě „že by psa nevyhnal“ trvají Psí dny zhruba od 6. července do půli srpna, čili to jsou caniculares (canis – pes), prázdniny neboli v ruštině dodnes kanikuly. Jméno souvisí s nejjasnější hvězdou noční oblohy Síriem nacházejícím se v souhvězdí Velkého psa blikajícím před východem Slunce těsně nad obzorem. Psí dny jsou časem největších veder jež mohla mít na úrodu neblahý vliv. Když se léto co už ztratilo sílu příjemně protáhlo do podzimu, dostalo jméno babí nebo indiánské a u nás svatováclavské léto. Způsobuje ho relativně stálá tlaková výše (odborně stacionární anticyklona) nad střední a jižní Evropou. Teplotní rozdíl mezi dnem a nocí by byl značný, ale mlžný opar sluneční záření tlumí, stejně jako noční vyzařování prohřáté země zůstává pod jeho příkrovem. U nás vrcholí kolem svatého Václava (28. září), ale i v Anglii až kolem svátku svatého Lukáše (18.10.). Když se babí léto protáhne do listopadu, říkáme mu Léto Všech svatých.
Když ještě v zimě bývala zima čili Kde že ty sněhy jsou?
Léto Všech svatých se ovšem dostavit nemusí a podzim se v takovém případě ohlásí hřbitovním počasím zvaném dušičkové. Je sychravo, mrholí a v noci čerstvé kytky na hrobech mrznou, takže smuteční věnce jsou lepší z chvojí a šišek. A dny se krátí, slunce je méně a zima se prohlubuje… V následujícím adventním čase pak určitou teplotní anomálii představoval svátek svaté Barbory (4.12) s většinou krátkodobým, ale citelným oteplením. Ladovské zimy se už ovšem většinou nekonají a bílé Vánoce se stávají legendou. Podle našich předků svátky ovšem zima nevrcholila, teprve po novém roce, přesněji po 6. lednu přišla s nástupem souvislých mrazů tzv. tříkrálová zima, vrcholící kolem 20. ledna Fabiánskou zimou: a že nebylo o co stát dokumentuje dochovaná pranostika „Fabiánské zimy se i Cigán bojí“. Po mírné oblevě kolem Hromnic (2. února) následovala Hromniční zima provázená silným větrem. Přívaly sněhu decimující už pořádně unavené silničáře kterým došla sůl přináší atmosférická fronta známá jako Valentýnská zima (14. února).
A zase je tu jaro
Velikonoce se zvláštnostmi a vrtochy počasí spojovat dost dobře nelze, protože jejich termín je pohyblivý. O tom, jak se dny předvelikonočního postu počítají a jednotlivé neděle jmenují jsme psali ZDE. Takže žádné typické velikonoční počasí neznáme, ale zato aprílové počasí nutící nás brát deštník i za zcela slunečného dne a v kapse mít i rukavice v ochraně před teplotními skoky ano. Je podmíněno nepravidelnými vpády arktického mořského vzduchu. Nejen na procházkách, ale i zahrádce je třeba být zkrátka ostražitý. Což platí i pro období v půli května (12. – 14. května) se svými zmrzlými patrony – Pankrácem, Servácem a Bonifácem. Princip předběžné opatrnosti velí být na ně připraven, byť ledoví muži přicházejí s pravidelností asi padesátiprocentní. Vzduch bývá velmi čistý, protože obsahuje málo páry a je také vysoká viditelnost, za což může razantní vpád polárního vzduchu od severu či severozápadu po boku azorské tlakové výše. Na závěr krátkého pochodu těchto tří světců má přijít pořádný příval životodárné jarní vláhy a proto 15. květen naši předci poněkud neuctivě nazývali svátkem počůrané Žofie.