Předchůdcem Karlova mostu byl most nesoucí jméno po manželce druhého českého krále Vladislava II. a od roku 1158 druhé české královně Juditě Durynské. Podle kronikáře to byla „paní znamenité krásy a ducha neobyčejného, mysli smělé a podnikavé“. Pokyn k výstavbě mostu přes Vltavu dala roku 1157. Ve střední Evropě to byl podle dostupných pramenů teprve třetí kamenný most. Se stavbou pilířů würzburgského mostu přes Mohan se začalo roku 1120 a mostu v Řezně přes Dunaj roku 1133. V podobné době vznikl i kamenný most přes Labe v Drážďanech. Pražský Juditin byl tedy starší, než slavný most ve francouzském Avignonu. Náš nejstarší dochovaný most v Písku je mladší o sto let.

Co víme, k výstavbě mostu pozvala královna Judita stavitele řezenského mostu. Most „římského typu“ z temně červeného pískovce měl dvacet pilířů a jedenadvacet nestejně širokých oblouků nad řekou a pět nad břehy. Při délce pět set čtrnáct a šířce téměř sedm metrů byl asi o pět metrů nižší, než Karlův. Iniciátorka stavby královna Judita, matka Přemysla Otakara I., je pohřbena v klášteře v Teplicích, který také založila.

Kolektivní dílo – Svatý Kříž čili Kalvarie

Třetí plastika na pravé straně mostu je kříž. Podle dávného zvyku bývaly mosty často opatřovány křížem k ochraně díla i jako místo odpočinku a modlitby poutníků. Tady stál kříž již za Karla IV., ovšem hned na počátku husitských bouří vzal za své. Jak se čas zklidnil, vrátil se i krucifix. Přísnou protestantku Alžbětu, choť Fridricha Falckého, prý pohled na „nahého lazebníka“ při projížďce mostem nesmírně pohoršoval, o čemž se hlasitě zmiňovala. Není proto divu, že bělohorská porážka a následný útěk Zimního krále právě kolem Kalvárie, byl lidmi chápán jako boží trest za rouhavé výroky jeho manželky. Císař Ferdinand II. dal v roce 1629 vyřezat řezbářem Arnoštem Heidelbergerem krucifix nový. Ten vydržel až do roku 1648, kdy byl sestřelen Švédy při obléhání Starého Města. Protože lidová obraznost je k tomuto místu velmi fixována, nemůžeme se divit, že podle pověsti ostrostřelce potkala smrt ještě téhož dne. Neuvěřitelné puzzle představuje současný stav, kde všechno, ač původu roztodivného, ladí a zapadá: roku 1657 zakoupili Pražané v drážďanské litecké dílně Hanse Hillgera bronzový korpus Ukřižovaného. Zhotovil ho Wolf E. Brohn roku 1628. Dva roky po koupi byl umístěn na dřevěný kříž. Roku 1681 po velkém moru obložili zábradlí. V témže roce bylo sousoší Karlem Adamem z Říčan doplněno i dvojicí věčných světel. Z roku 1696 je zlacený hebrejský nápis. Přenesli ho společně s Ukřižovaným roku 1707 na nový bronzový kříž, umístěný na skále. Tuto Golgotu plnou kamenných žab, ještěrek a jiné havěti má na svědomí drážďanský Jan Jiří Hermann, tvůrce monumentálního schodiště se svržením Titánů v zámku Troja. Boční sochy Bolestné P. Marie a sv. Jana Evangelisty ze 17. století nahradily roku 1861 postavy od Emanuela Maxe. I současnost je přítomna: na jen pár let starých deskách z boku najdete vysvětlení původu hebrejského nápisu nad Ježíšovou hlavou!

Prvomájový patron – svatý Josef

Čtvrtá socha zleva – původní sochu světce, která zde stála, známe pouze z rytin. Vytvořil ji Jan Brokof roku 1706, na náklady hraběnky Terezie Příchovské. Na jejím podstavci byla vytesána slova, jimiž za sedmileté neúrody patriarcha Jákob vyzývá syny k přímluvě u mocného bratra: „Jděte k Josefovi.“ Hebrejské Jóséph, které znamená přidávající, se vykládá jako „on (Bůh) rozhojní“. Původní Josef, vedoucí za ruku Ježíška, stál na vysokém podstavci, po bocích obsypaném andílky, nesoucími vinnou révu. Když byla za bojů na mostě roku 1848 socha silně poškozena, zaplatil pražský velkoobchodník Josef Bergmann v létě 1854 novu u Emanuela Maxe. Kristův nevlastní otec zřejmě nežil dlouho, protože od Ježíšova dvanáctého roku o něm už v Bibli žádnou zmínku nenajdeme. Nejprve byl uctíván v Egyptě. Na žádost krále Ferdinanda III. byl roku 1654 prohlášen zasedáním sněmu Království českého spolupatronem České země a ochráncem míru v zemi čili conservatore pacis. Ačkoliv Jóžina, Pepka či Bobše, abychom připomněli některé domácí formy tohoto tradičního jména, slavíme 19. března, je dobré si uvědomit, že od roku 1955 je v kalendářích zmiňován jako památka svatého Josefa Dělníka 1. máj. Není divu: biblický tesař je patronem řemeslníků, truhlářů, kolářů, dřevorubců a překvapivě i celníků, čemuž odpovídají i atributy, s nimiž bývá zobrazován: pila, sekera, úhelník, případně rozkvetlá hůl. Ten, který dnes zdobí most (ale i jeho předchůdce), má v ruce lilii.

Svatá Anna – a kdo je děvčátko s růžemi u jejich kolen?

Matěj Václav Jäckel přispěl do neobyčejné galerie na mostě třemi sochami. Zde jsou jeho data: Jäckel se narodil v Horní Lužici 11.9.1655 a schopnost dláty hovořit s kamenem získal od „jednoho slavného mistra sochařského, který více let v Římě pobýval“. Je skutečně průkopníkem tzv. římského pohybového baroka v Čechách. V Praze pracoval od roku 1684 a svými sochami pilně zdobil průčelí pražských kostelů i jejich oltáře – například svatého Josefa na Malé Straně, staroměstského svatého Jakuba nebo ve svatém Ignáci novoměstských jezuitů. Roku 1707 obdržel objednávku staroměstského hejtmana hraběte Rudolfa z Lisova na první ze tří sousoší pro Kamenný most. Jednalo se o sochu svaté Anny (hebrejsky slovo channáh znamená milost), matky Marie. Vznikla tak podivuhodná socha svaté babičky, nesoucí v náručí Ježíška, shlížejícího k mrňavé, nezvykle dětsky zpodobené Marii s růžemi. Logiku to nemá, ale je to nepopiratelně velmi půvabné… Sochař Jäckel zemřel 16.ledna 1738.

Prohlídka soch na Karlově mostu: díly: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12