Mostů, které pamatují jak šly věky, je na světě víc, ale sochařská galerie na tom pražském je výjimečná. Po staletích, kdy byl jen Kamenným a nebo prostě pouze Mostem (ostatně jiný v městě nebyl), nese od roku 1870 jméno českého krále a římského císaře Karla – v pořadí IV. Budoucí vladař se narodil roku 1316 v domě poblíž staroměstského kostela svatého Jakuba. Novorozenec dostal nejdřív jméno Václav. Když byl v jedenatřiceti roku 1347 korunován (ještě jako Karel I.) na českého krále, musel jeho průvod překonat řeku po mostním provizoriu, protože předchozí Juditin most vzala roku 1342 voda a stavba toho současného začala až roku 1357.

V naší prohlídce kamenné parády budeme pokračovat cestou ze Starého Města u druhého sousoší vlevo.

Dvě mučednice z třetího století a bratislavská rodačka – Barbora, Markéta a Alžběta

Sedm let po počátku osmnáctého století vytvořil Jan Brokof nad druhým pilířem vlevo sousoší, které můžeme dodnes obdivovat dík opravě J. Maxe z roku 1852. Zaplatil ho těžce nemocný císařský rada Jan Václav Obytecký z Obytec. Snad proto si přál mít na sousoší Barboru, nejen příznivkyni horníků a kanonýrů, ale i patronku šťastné smrti. Její jméno je ženským rodem k řeckému slovu barbaros, tedy cizinec, původně brebta, brumla, tedy někdo, kdo neumí správně mluvit. Legendární světici otec pro víru zavrhl, vsadil do věže a nakonec vlastnoručně sťal. Lépe se nevedlo ani patronce manželky fundátora Markétě – domácky se jí v staročeštině říkalo Machna, jejíž původně staroindické jméno v latině znamená perla: z té její tatínek, který také nesouhlasil s její vírou, pro změnu udělal pasačku. Do pasačky se zbláznil vladař Olibirius a oženil by se s ní, jen kdyby se zřekla svého přesvědčení. Nezřekla a ve vězení, kde se pustila do vítězného křížku s Ďáblem v podobě draka, zemřela roku 260. Zatímco předchozí světice tonou v mlhách legend, svatou Alžbětu (jméno pochází z hebrejštiny, kde znamená můj Bůh je přísaha), najdeme v historických pramenech jako Elišku Durynskou. Na sousoší jí u nohou klečí žebrák. Narodila se u našich sousedů jako dcera uherského krále Ondřeje a od čtyř let byla zasnoubena se synem durynského lantkraběte Ludvíkem z Wartburgu. Vdala se ve čtrnácti, a ve dvaceti – když Ludvík cestou na křížovou výpravu v Itálii zemřel – musela Wartburg opustit. Ve velkém zakládala chudobince a nemocnice, v nichž dvakrát denně sama pomáhala, a tak se její zpovědník Konrád z Marburgu rozhodl, že z ní udělá svatou. Šel na to zvláštně: budoucí první velký inkvizitor Německa proslulý výrokem, že je lepší upálit sto nevinných, jen je-li mezi nimi jediný hříšník, zbavil Alžbětu svéprávnosti a bil ji, když to se svou dobročinností přeháněla. Zemřela po krátké nemoci 17. listopadu 1231 ve čtyřiadvaceti letech. Jaká ironie – za svou patronku si ji zvolil rytířský Německé řád, jehož velmistrem se stal lantkrabě Konrád Durynský, jeden z těch, kteří ji po manželově smrti z Wartburgu vyhnali…

Výš, až k nebi – Madona, svatý Dominik a Tomáš Akvinský

Monumentální roztančené sousoší na protější straně objednal pro Kamenný most – jak jinak – dominikánský klášter svatého Jiljí na Starém Městě pražském. Čas se na něm podepsal a tak máme co do činění s čtyřicet let starou kopií od V. Bartůňka a S. Hanzla. Dominikáni – psi Páně, jak se sami nazvali – jím vzdali hold zakladateli svého řádu Dominikovi, žijícímu v letech 1170 -1221, a jeho přednímu členu a vynikajícímu filozofovi Tomáši Akvinskému (1225-1274). Že barokní sochaři si věděli rady s iluzí a kouzly perspektivy, si uvědomíme dík soše Marie. Matěj Václav Jäckel ji roku 1708 vytvořil oproti sochám světců nepoměrně malou, opticky nám ji vzdálil, takže skutečně budí dojem, že nejen na oba své věrné služebníky, ale i na mumraj na mostě shlíží z nebe. Po její pravici klečí španělský zakladatel řádu, horlivý kazatel a bijce kacířů Dominik, zleva pak nejslavnější učenec středověku, italský svatý Tomáš Akvinský (jméno Tomáš má základ v syrském tómá čili dvojče). Bohorodička sama trůní na zeměkouli. Pes – symbol řádu pod ní – nese v tlamě pochodeň, aby nám, dnes jen zřídka sběhlým v symbolice barokních soch připomenul sen, který se Dominikově matce zdál před jeho narozením: byl prý totiž o zrození světla, které ozáří celý svět. Madona se sklání k Dominikovi s růžencem. Pod ním je heslo dominikánů, znějící podivně: „Hlásáme Krista ukřižovaného, pohoršení zajisté Židům“. Zleva se obrací k Ježíškovi na Mariině klíně filosof Tomáš Akvinský, který má v ruce knihu. Na ní čteme: „Dobře jsi psal!“ A proč zdvihá buclatý andílek k Tomášovi úl? Je zde zpodoben jako symbol učencovy neutuchající píle.

Na místě Božích muk – Pieta

Oba protilehlé výklenky nad třetím pilířem byly zřejmě již od dob vzniku mostu ozdobeny. Vlevo, jak tvrdí znalci, stála malá kaplička: a protože o nesmrtelnost prostřednictvím objednávek pro most se neucházeli jenom představitelé řádů, známí šlechtici nebo slovutné instituce, ale i „sponzoři“ z řad měšťanů, víme, že na jejím místě vztyčil sochař Jan Brokof roku 1695 svou Pietu mezi dvěma anděly, postavenou za peníze z odkazu staroměstského písaře M. G. Matheidese. A do třetice: Wündischgratzovou kanonádou poškozené sousoší nahradil roku 1859 Emanuel Max dílem hrazeným z veřejné sbírky. Andělé z něj zmizeli: pod velkým bronzovým křížem klečí Marie, podepírající bezvládné Kristovo tělo, proti ní Máří Magdalenu, apoštol Jan truchlí uprostřed. Dojímá vás? I uměnovědci, lomící rukama nad sochami z devatenáctého století, které nahradily zničená díla, nemohou Pietě upřít monumentálnost, chladnou a strohou vznešenost…

Prohlídka soch na Karlově mostu: díly: 1, 2, 3, 4, 5, 6, 7, 8, 9, 10, 11, 12