Ačkoliv Libeňský ostrov na mapě Prahy je, sama mapa ukáže, že z čistě geografického hlediska se o žádný ostrov nejedná. Území je to ovšem úžasné. Osídlené bylo zjevně už v pravěku, odehrál se tu jeden pozoruhodný pedagogický experiment, tvořil zde zajímavý sochař a místo samo se otisklo i do české literatury. Osobité společenství přírodní a lidské znovu povstalo po ničivé potopě roku 2002. Ubrání se ovšem tento zvláštní kout chystané potopě urbanizace?
(2015) *** Za vznik i zánik ostrova u kdysi samostatné obce, pak městečka a nakonec městské části Prahy může řeka. Libeň chránila, živila a občas zaplavovala. Vltava protékající původně dnešním Karlínem u ústí potoka Rokytky narazila na skálu a stočila se k protějšímu břehu. V zákrutu ukládala nánosy a vytvářela ostrovy. Ty se průběžně spojovaly, za povodní zanikaly a koryto se zvolna posouvalo.
Konec ostrova
Ještě za monarchie se Komise pro kanalisování Vltavy a Labe v Čechách rozhodla mělčiny holešovického meandru překážející paroplavbě odstranit, ale až po roce 1920 se podařilo vyhloubit přes čtyři kilometry dlouhé nové řečiště blíž k levobřežním Holešovicím. Původní koryto až na úsek nazvaný Stará plavba zasypali a tak vznikly Libeňský a protější Holešovický přístav. 
Nad slepým ramenem vyrostla i svého času ve světě dobře známá libeňská loděnice. Ostrov přestal být ostrovem a až na jeho špičku natáhli dvoukilometrovou železniční vlečku. Vycházela z později zbořeného těšnovského Denisova nádraží. Právě zde založil svou Dětskou farmu Eduard Štorch, jehož si určitě více než s jeho zajímavými pedagogickými experimenty spojujeme s dobrodružnými knížkami o Minehavě, bronzovém pokladu, osadě Havranů či lovcích mamutů.
Méně známá tvář otce hrdiny Nika
Eduard Štorch (Ostroměř 1878 – Praha 1956) byl učitel, archeolog a spisovatel. Prosazoval školní reformy s nimiž ve dvacátých letech neuspěl, ale které se v řadě věcí jeví stále živé. Za vlastní peníze na Libeňském ostrově pronajal pozemek a založil zde na skautském základě Dětskou farmu, kde žáky z měšťanské školy v Jindřišské ulici vyučoval v přírodě tři dny v týdnu (to se ještě učilo i v sobotu). Aby tento projekt uskutečnil a udržel při životě celých osm let, musel prodat svou milovanou archeologickou sbírku. S dětmi zde vybudoval hřiště, říční koupaliště a kůlnu na nářadí. Hlavní budova měla kancelář, komoru, půdu a hlavně velkou otevřenou verandou, kde probíhala výuka pokud počasí nedovolovalo učit venku. Stavba byla dokončena v dubnu 1926.
Byl tady i prezident
Právě na Dětské farmě začal Štorch v praxi zkoušet model internátního školního programu probíhajícího pod širým nebem nebo v maximálně otevřených prostorách. Šlo o osobitou českou obdobu Lesní školy otevřené roku 1907 u Berlína nebo Open air school nedaleko Londýna. Jak už to bývá, Dětská farma skončila kvůli tahanicím o její pozemek. Z dnešního pohledu i další Štorchova idea nízkých pavilónových škol maximálně pro sto padesát dětí s maximálně pětadvaceti žáky ve třídě předběhla dobu. Obětavý Štorch také ve dvacátých letech jako první pořádal lyžařské kursy pro pražskou mládež. Organizoval rekreační rodinné pobyty u moře v královské Jugoslávii, propagoval nekuřáctví, abstinenci, vegetariánskou stravu a extrémní otužování. O ohlasu jeho reformních snah svědčí i fakt, že Dětskou farmu navštívil i prezident Masaryk. V místech farmy byl až do povodně vodácký oddíl Městské stanice mladých turistů a dnes zde stojí populární opičí dráha Lanového centra.
Sochy v trávě
Na Libeňském ostrově měl ateliér i originální sochař Zdeněk Němeček (Luže 1931 – Praha 1989), na Akademii výtvarných umění žák profesorů Laudy a Makovského. Po Laudovi prý zdědil i zdejší ateliér (dnes zde sídlí designové studio Olgoj Chorchoj). Jako hokejový národ si jistě vybavíme sochu jásajícího hokejisty jejíž miniatura je každoroční cenou v anketě Zlatá hokejka pro našeho nejlepšího hráče. Němeček výborně dokázal zachytit soustředění i pohyb sportovců v stylizované zkratce. Kunsthistorici si s ním tak úplně nevědí rady. Nálepka rudého režimního neumělce na něj nepasuje. Lidé se s jeho plastikami ve veřejném prostoru sžili. A nejen u nás: svědčí o tom díla před sportovními halami v Tallinnu, Mnichově, Sarajevu či před 
Aztéckým fotbalovým stadionem v Mexiku. U nás si připomeňme jeho Kouzelníka s míčem v Hradci Králové nebo v Praze Štafetu na Strahově. Plastika Soustředění dlouho stála před halou na pražské Folimance, podobně jako Gymnasta ve Františkánské zahradě. Překvapivé setkání s některými patinovanými polystyrenovými (asi proto je ještě nikdo neukradl) modely Němečkových plastik v pampeliškách za ateliérem působí krásně, ač poněkud neskutečně.
Nejen sochy, ale i film a literatura
Osobitá libeňská enkláva našla odraz i v literatuře. Zkušenosti z vykopávek jež zde vedl se promítly v románech Eduarda Štorcha z pravěku. A jistě se nám vybaví Bohumil Hrabal, jenž žil a psal v nedaleké ulici Na hrázi. Do Libně patří i Vojtěch Rakous – Adalbert Östereicher, autor mimo jiné i kdysi populárních židovských humoristických drobnokreseb „Mödche a Rézi“. Měl na hlavní třídě krám a v nedalekých Ďáblicích je pochovaný. A melancholické básně „Mstivé kantilény“ originálního tvůrce české dekadence a libeňského rodáka Karla Hlaváčka jakoby se zrodily u dýmajícího ohníčku na břehu Ostrova. Kulisa zdejší zahrádkářské kolonie „Na staré plavbě“ z doby před povodní posloužila Hřebejkově komedii „U mě dobrý“. Nejnověji se Libni věnuje i román Miloše Urbana „Praga Picolla“.
Zmizelá kniha
Na neexistující ostrov a do jeho okolí vás zavede také balada Jiřího Medka „Ostrov, který není“. – Co říct: Spojil jsem v ní tři literární artefakty, které původně vyšly samostatně, ač místem děje i postavami vlastně patří k sobě. Jsou to povídky Pro violoncello a hoboj ze sbírky Ústa plná oblázků (nakladatelství Práce), novely Čirikloro (chystal Československý spisovatel pod názvem Ostrov, který není) a novely Paví pláč (vydal almanach autorů „A“). Formálně jsem je sjednotil a prostřednictvím „knihožroutských“ stránek „e-bookeater“ nabídl zadarmo do čteček ke stažení. Tam se konvolut pár let ohřál a nakonec zmizel (jako celý projekt) kdesi ve virtuální propasti a „stránky nejde nalézt“. V antikvariátech lze narazit na knižní vydání prostřední části svazku. Novela ČIRIKLORO vyšla zkraje devadesátých let v nakladatelství Favia. V bouři měnícího se času řekl bych ne právem zanikla, ale soud je na vás… Pokud se k ní dostanete, zkuste se nechat unášet zašmodrchaným příběhem o lidech na okraji společnosti, nerovné lásce, cikánské krvi, životě na hausbótu, kriminálním činu a poněkud divných jevech hraničících s magií.
A to na ostrově, který přestal být ostrovem na pražské periferii, jež už ale také není předměstím.