To se kdysi v Česku sežralo hus! Jen si to vemte: svatováclavská husa, michalská husa a než se člověk oklepal, husa svatomartinská. Ti, kterým nezbylo než olizovat kosti, si Martina raději spojili se světcem, symbolizujícím svým bílým koněm sníh, mráz a blížící se konec rozvernosti a hodokvasů. Kdo neměl na husu, zadělal těsto a svatomartinské podkovy byly na světě. Je třeba si ještě užít! Přísný adventní půst už byl na dohled.

(2012) *** Kdo dnes ví, že stavění máje nebylo svázané pouze s májem, ale prostě patřilo k hodům, jejichž čas (jak ovšem kde) nastával několikrát v roce. V období od oslav úspěšné sklizně do ztišení před církevním koncem roku byl čas i na některé zvyky, které nejen nám dnes, ale i národopiscům dávno mrtvým, připadaly divné a barbarské. Dokonce tak, že je vydávali za cizáckou tradici nebo dědictví pohanů. Bylo jimi stínání kohoutka a jinde mlácení kačera či shazování kozla.

O co šlo?

Vesnická chasa považovala za velmi zábavné uvázat kohouta ke kůlu, vynést nad ním rozsudek a pak nechat postupně mládence se zavázanýma očima mávat kolem sebe šavlí, dokud kokrháč nevypustil duši. Podobně probíhalo mlácení kačera, popravčím nástrojem byl v tomto případě cep. Svázaný kozel byl po rozsudku vynesen na kostelní věž a odsud svržen. Bylo-li to nutné, na zemi ho dorazili, naporcovali a snědli. Pro útlocitné diváky televizního pořadu „Chcete mě?“ je taková pravda o našich předcích (naposled byl zvyk popsán relativně nedávno – na počátku dvacátého století) nepochybně dost drsné čtení.

Na svatého Martina, kouřívá se z komína

Toto přísloví není překvapivě pranostikou související s příjezdem světce na bílém koni, mrazem a chumelenicí. Popisuje skutečnost radostnější, protože v tomto období se peklo a vařilo na statku i v každé chalupě. Martinský svátek totiž tvořil jeden z vrcholů podzimních hodů – posvícení (snad od slova „posvěcení“ ve smyslu oslavy úrody a konce hospodářského roku). Světec sám byl podle všeho původem Maďar, sloužící v římské posádce v dnešní Francii. To se mělo stát ve čtvrtém století našeho letopočtu. Poté co přijal křest, dal se na Martin na poustevnictví. Když z něj chtěli místní udělat biskupa, ukryl se prý před nimi neúspěšně v hejnu hus, leč zlovolní ptáci ho rozčíleným kejháním prozradili. Pečené husy si proto s jeho svátkem nejen u nás spojujeme. Patřily k němu dřív také výroční trhy a poutě a dnes v mnoha zemích i martinské pochodňové a lampionové průvody.

Sypání

Legrační je, že světce slavíme pohanským způsobem, neboť se prokazatelně jedná o starodávný rituál utracení a snědení zvířete jako oběti s poděkováním za úrodu i s prosbou o mírnou zimu a dobrý nadcházející rok. K tomuto dni se končila služba, děvečky, podruzi i tovaryši buď dohadovali nové smlouvy, nebo odcházeli na zimu domů. Na Martina byli také vyplácení obecní zřízenci – pastýři, učitelský a také ponocný. Říkalo se tomu „martinské sypání“, protože původně byla odměna naturální, totiž v obilí. Sypáním pak byla přeneseně nazývána i hostina, kterou pastýř, jenž se přes rok staral o obecního býka, byl povinen vystrojit. Ovšem skládali se na ní všichni, hospodyně hlavně koláči (to slovo původně pro někoho překvapivě označovalo nikoliv pečivo, ale plat, odměnu), pití – tedy pivo, medovina, a kde bylo i první mladé víno, pořizovala obec.

Tradiční martinské pečivo

Na sladké svatomartinské podkovy si připravíme kynuté těsto z dvou set mililitrů mléka, jednoho vejce, padesáti gramů másla nebo Hery, čtvrt kila polohrubé mouky, asi třiceti gramů cukru a špetky soli, aby droždí moc nebláznilo. Přistrouháme trochu citronové kůry a kdo má rád, přidá špetku muškátového oříšku. S půlkou kostky droždí necháme v domácí pekárně umíchat a vykynout těsto nebo ho zpracujeme vařečkou a necháme kynout na teplém místě. Mezitím si připravíme makovou náplň z dalších dvou set mililitrů mléka, sto gramů máku, padesáti gramů cukru, oříšku másla a lžíce medu. Část cukru můžeme nahradit vanilinovým a dobrá je trocha skořice. Všechno to na mírném ohni svaříme, ale za stálého míchání, maková náplň se v hrnci snadno chytá ke dnu.

Makové podkovy

Základní podoba pro svatomartinské podkovy bývá zpravidla dvojí – buď jako plněných rohlíků, připravovaných z rozváleného těsta nařezaného na trojúhelníky a stáčených od širší strany ke špičce, nebo plněných obdélníků po svinutí a ohnutí do charakteristického tvaru naříznutých na oblé části jako hřeben. Necháme nakynout a povrch natřeme vajíčkem nebo mlékem. Na sto osmdesát stupňů pečeme martinskou pochoutku asi pětadvacet minut a po vychladnutí na mřížce sypeme moučkovým cukrem. Dobrou chuť! (Půst už je za dveřmi…)