Některé druhy tykví jsme v Evropě znali dávno, ale zřejmě žádná u nás nebyla doma. Od Egypťanů poznali Řekové a Římané kalabas, čili africkou Lagenárii (bůhví proč u nás známou jako „indická okurka“) – mladé plody jedli a zdřevnatělé používali jako nádoby na vodu, bóje a nebo osobité hudební nástroje. A kdo to uměl, do kalabasu i vyřezával. Ty pravé dýně (a tedy i dýňová polévka) ovšem pocházejí z Ameriky.
Zhubnout! Toť příkaz doby. Neboť všichni rádi bychom byli za hvězdy. Jak ale dokazují esovitě prohnuté Panenky Marie, gotika s četnými hladomory upřednostňovala vyzáblé figury a v rozežraném baroku zas i andělíčci byli prdelatí, muži tuční pupkáči a dámy prsaté a samý fald. Ideál krásy se prostě neustále měnil a mění. Reálné důvody nadváhy, kdy špekatost představovalo energetickou rezervu pro zlé časy, pominuly. Diktát módních policistů z Beverly Hills by neměl být rozhodující, leč prokazatelné zdravotní hledisko. To je až příliš jasné – kila navíc krátí trhací kalendář našich dnů.
Carving znamená ozdobné vyřezávání květinových motivů a trojrozměrných obrazců z nejrůznějších surovin, nejčastěji z ovoce a zeleniny. Toto umění vzniklo v sedmém století v Číně a rozvinulo se v Japonsku a dalších asijských zemích. V současné době prožívá v celém světě nebývalý rozkvět a zároveň je i vyhledávaným oborem v gastronomii. Carvingové květy se mohou stát neotřelou dekorací slavnostní tabule, například svatební či novoroční. Není to snadné. Když ale techniku dostanete „do ruky“, výsledky jsou překvapivé. Continue reading
Prý se u nás začaly cukety pěstovat proto, že se tak rozšířila plíseň okurková, že ve Znojmě neměli co nakládat, takže se jako ke spáse obrátili k cuketám. Je zelená? Je. Je podlouhlá? Je. A konec konců je s okurkou i prokazatelně spřízněna. Coby náhražka sice dopadla bídně, ale jako samostatná zelenina se u nás zabydlela jako variabilní součást kuchyně použitelná k neuvěřitelnému množství úprav. Pěstovat tuto další příbuznou z široké rodiny dýní je přitom relativně snadné.
Pamatujete se na neidentifikovatelnou potravinu červené barvy, kterou nabízely některé školní jídelny v rámci především bezmasých čtvrtků? Byla to řepa a to neblahé setkání náš vztah k této zelenině často předurčilo dlouhodobě. Také zemědělcům někteří s nosem nahoru říkají řepouni a snad ve vzpomínce na „tu věc“ na talíři nemyslí to chvályhodně. Čím ale byl pravděpodobně jejich dědeček, aha? Zbavme se vzpomínek na školní jídelnu, protože červená řepa je zdravá a chutná. A zanechme občasného přezírání selského stavu. V mnoha ohledech mu vděčíme za to, že jsme. Jen málo kterému Čechovi a Moravanovi nečouhá ve vzdálenější perspektivě z bot sláma. Takže pro příště jasně a stručně: Řepu na talíř ano a… Řepoun – to zní hrdě!
Brokolici bychom mohli použít jako poněkud absurdní květinu do vázy, protože to, co jíme, je vlastně nevyvinuté květenství. Brokolice opravdu vypadá divně. Ale na talíři je dekorativní a když ji umíte připravit (což není nic těžkého), je také chutná. A i ten, komu nebude šmakovat hned a bude se jí přesto ládovat pro její nepopiratelné zdravotní přednosti, rychle si na osobitou chuť zvykne. Chorobná závislost na brokolici však prokázána nebyla! Ne všichni ovšem její chválu sdílí. Poté, co Homera Simpsona málem zabila, vyslovila kapacita na slovo vzatá, totiž doktor Dlaha, známá slova: “Brokolice je nejnebezpečnější zelenina na světě. Přitom se nás snaží varovat svou odpornou chutí…“
Že družice Země, jíž básníci říkají Luna a my obyčejnější Měsíc, zdvíhá svou přitažlivostí moře do přílivu a z některých lidí dělá blázny, je všeobecně známé. A houbaři by přísahali, že když Měsíc dorůstá, má to vliv i na růst hub. A tak jsou divně nervózní, drbou si brady, brousí nůž a bručí to svoje „Měsíc jde nahoru“. Ostatně na vliv této naší přirozené družice věří i rybáři. A aspekt bezpečnostní? Když ještě lumpové kradli a loupili podle nějakých pravidel, o novoluní, kdy Měsíc nesvítí, nechodili poutníci přes les a lidé na řetěz zamykali domy, stodoly i kurníky.
Uvařme dnes omáčku, polévku a připravme zálivku jakož i koprové zelí. Koprovka patří v receptech mezi rodinné stříbro naší kuchyně. Někomu ale tuhle omáčku zprotivili ve školní jídelně, jinému vadí její méně přitažlivý zjev (jemně řečeno, ale je to věc názoru). Ale jsou i tací, kdo by se kvůli koprovce i prali a pro další je úhelným kamenem jistoty domova, protože takovou přece dělala babička…
Kde se vzal mezi symboly Velikonoc zajíc? Je podle všeho dalším zástupcem pohanských časů v křesťanské tradici. Germánská bohyně jara Eostre má zaječí hlavu a jejím názvem se v Anglii označují Velikonoce. Pod upraveným jménem Ostara ji ctí i novopohanští čarodějové během jejich jarního sabatu. I některá keltská božstva nesou v ruce zajíce. Eostre prý proměnila ve vánici zmrzlého ptáčka v zajíce a on jí pak vždy zjara vděčně snášel vajíčka. Je to divné, ale proč ne – na druhém konci světa takové věci konec konců klidně dělá ptakopysk.
Arabská mytologie říká, že první česnek vzešel z otisku nohy ďábla, vyhnaného z ráje. Proto proti všem zlým duchům stačí sníst kousek česneku. Obecně chrání proti neštěstí, nehodám na cestě, odhání zloděje i báby, co by vás chtěly uřknout. Přidán do jídla, je prý dobrý i proti drbnám a vůbec klevetilkám. O tom, co je v česneku užitečné z hlediska medicínského i léčitelského jakož i o jeho pěstování jsme psali již celkem obsáhle již ZDE. Continue reading
Režisér se celkem spolehlivě dočká hlasitého smíchu nebo alespoň diváckého pobavení pokud nechá svého hrdinu šlapat po pás v sudu – ve francouzských filmech víno a v těch našich zelí. Ačkoliv hrozna se už od starověku lisují rozhodně sofistikovanějším způsobem a jedená se o nadsázku, se šlapáním nakrouhaných hlávek se můžeme setkat při výrobě suroviny pro vepřo-knedlo-zelo dodnes. Bosá chodidla nahradily gumáky, což ovšem tradicionalisté vnímají záporně, protože jedině lidská noha prý dá zelí tu správnou sílu.
Až se někdy vypravíte kouknout do Žehušic u Kutné Hory na zdejší proslulé bílé jeleny, můžete to vzít i přes vesnici Brambory. Tak se skutečně jmenuje a je s podivem, že stejně pojmenovaných sídel nemáme víc, protože tahle okopanina je zcela neopominutelnou součástí našeho jídelníčku. Dříve byly jejich pěstováním proslulé celé oblasti a třeba slovní spojení brambory z Vysočiny prostě znamenalo kvalitu.