Některé druhy tykví jsme v Evropě znali dávno, ale zřejmě žádná u nás nebyla doma. Od Egypťanů poznali Řekové a Římané kalabas, čili africkou Lagenárii (bůhví proč u nás známou jako „indická okurka“) – mladé plody jedli a zdřevnatělé používali jako nádoby na vodu, bóje a nebo osobité hudební nástroje.  A kdo to uměl, do kalabasu i vyřezával. Ty pravé dýně (a tedy i dýňová polévka) ovšem pocházejí z Ameriky.

(2012) *** Velké dýně v Americe jako kulturní rostliny pěstovali domorodci již tři tisíce let před naším letopočtem. Nejspíš i z nich vařili polévku. K nám dýně přicestovaly s Kolumbem, jehož koráby nepřivážely z Nového světa jen ukradené zlato a papoušky. Předkové žasli nad dosud na našem kontinentu nevídanými plody. Přírodozpytci měli co nově pojmenovávat a zařazovat. Dýně dostaly ale stejné latinské jméno jako africké kalabasy, tedy Cucurbita. Tak začal v pojmenovávání tykví zmatek, jenž překvapivě trvá dosud.

Jak šla dýně do světa

Dýně se šířily především s lodní dopravou, pro námořníky totiž představovaly vcelku chutnou zeleninovou „konzervu“, protože trvalo dlouho, než se zkazily a nebo vyschly. Dýňová semena nacházejí archeologové nejen v Amsterodamu, ale též v hanzovních městech na Baltu. Nejvíc je ovšem šířili Benátčané, jímž při obchodování například s Maďary sloužila jako svérázné platidlo. A nad Dunajem se začalo dýním obdivuhodně dařit. Zřejmě právě odtamtud se dostaly s melouny a okurkami i k nám.

Zachráněni dýněmi

Mezitím se odehrála nejslavnější kapitola v historii dýní. Otcové Poutníci z lodi Mayflower, kteří se na podzim roku 1692 vylodili v Nové Anglii, přežili totiž svou první americkou zimu jen díky tomu, že jim domorodci přinesli jídlo – kukuřici, fazole a právě dýně. Hlady jich zemřela jen polovina. Kdo zbyl, na jaře vděčně začal vysévat dýně. Patří proto stejně jako krocan k oslavám Dne díkůvzdání. Populární je především dýňový koláč (recept na něj najdete ZDE). Semínkům těchto otužilých severoamerických dýní se dobře daří i u nás. Dýně dobyly svět.

Dýně ze Země vycházejícího slunce

Zajímavou dýni nabídli Japonci. Jmenuje se Hokkaido, je výrazně oranžová zvenčí i zevnitř a obsahuje spoustu betakarotenu. Dále je v ní vitamín C a B, z minerálů vápník, hořčík a železo, v semínkách spousta zinku. Ač to zní neuvěřitelně, není-li slupka poškozená, nemusí se loupat, při další kuchyňské úpravě změkne. Chuťově je hokkaido jemnější a hlavně – proti klasické dýni – se s ní vypořádáte rychle a nebude tedy týden okupovat lednici a vás představou dalšího dýňového menu strašit ve snu.

Dýňová polévka– oranžová a krémová

Dýňová polévka  je rychlá a překvapí. Dokonce i lidé vůči jakékoliv zelenině podezíraví se nechali zlákat její šílenou barvou. A ještě si přidali… Potřebovat budeme jednu menší dýni. Můžeme ji oloupat, ale nemusíme, zbavíme semínek – pecek k dalšímu použití (ZDE)  a nakrájíme na kousky asi jedenkrát jeden centimetr. Teď ji buď v troubě v rendlíku na 180 stupňů pečeme pokapanou olivovým olejem asi tři čtvrtě hodiny, nebo na plotně na zesklovatělé cibulce dusíme a podléváme. V prvním případě změklou hmotu přeložíme do hrnce, dolijeme vařící vodu, dochutíme solí a pepřem a rozmixujeme. V druhém rozdušenou dýni umixujeme, osolíme a zakapeme sojovkou, v obou pak na závěr podáváme na talíři ozdobenou šlehačkou nebo zakysanou smetanou a lístečkem máty na trávení. Kdo má, dá čerstvou bazalku a polévku doplní praženými dýňovými semínky nebo smaženou houstičkou.

Kam pro dýni

Sezonu dýní ze zahrádky, trhu a nebo z marketu můžeme snadno prodloužit. V suchu a chladu asi deseti stupňů, čili ve sklepě nebo dole v ledničce vydrží skoro do jara. Nebo na babský způsob dýni pořádně zabalíme do novin tak, jak to tetky úspěšně dělaly s hlávkovým zelím. Dýňová polévka může být na stole bezmála celý rok!