Pokud vás zajímá morbidní důvod, proč byl vysazován na hřbitovech od nepaměti tis, vězte, že k tomu naše předky vedla vynikající schopnost jeho hustých větví dobře zachycovat hnilobný dech zemřelých, který z hrobů stoupá po západu slunce. (Nejspíš jste si doposud mysleli, že je to mlha. Omyl.) Tis ale není jen a pouze hřbitovní dřevina. Nelze mu upřít vznešenost. Vždyť sídlo severských bohů Asgard je hned za duhovým mostem také obklopené tisovým lesem. Ale pozor – kdo pod tisem usne, zemře. Strom často s více kmeny a uvnitř vykotlaný tak, že nelze podle letokruhů dobře spočítat jeho věk, si pro jeho plody oblíbili traviči, kteří jimi odpravili keltského krále Catibula, a také vojáci, protože v jeho šťávě máčeli ostří mečů a hroty šípů.
(2012) *** Naši předkové byli všímaví a dobře věděli, co nám příroda naděluje i bere. Ponurá pověst tisu nikoho nenechala na pochybách, že na hřbitovy patří. Konec konců – slabší jedince padesát gramů jehličí spolehlivě odpraví za dvě hodiny. Přitom je na tisu jedovaté prakticky všechno. Jen drobné červené plody ne. Opravdu? Hodně lákají malé děti, jenže ouha: jedlá dužina uvnitř potměšile skrývá jedovaté semínko. Botanicus Matthioli byl ve svém herbáři užitečných rostlin s tisem hotov rychle. Tvrdí, že „hovada, kteráž by listí tisové jedla, otekou po nich a potom zemřou. V lékařství z něj žádného užitku není, jen kdo by jím kouřil, tu myši po něm mrou“. Nebylo by tedy zřejmě od věci uvít ten správný a stylový dušičkový věnec právě z tisu.
Má chvojí alternativu?
Důvodů, proč to neudělat, je víc a nejen strach z případné otravy. Především mějme na paměti vzácnost původních porostů a z ní plynoucí ochranu tisů. Tato neobyčejná dřevina (více se o ní zmiňujeme i v Keltském stromoskopu pro každého ZDE) patří k nejvěkovitějším stromům na planetě. Vždyť známe možná i dva tisíce let staré úctyhodné jedince! Klasické tisy červené (Taxus baccata), které jsou příbuzní borovic, i na hřbitovech nahradily modernější botanické kultivary a především všudypřítomné rychle rostoucí zeravy čili túje z rodu cypřišovitých, jakož i jalovce. A právě větvičky těchto keřů s úspěchem použijeme na dušičkový věnec, který se nám bude vcelku dobře dělat, dlouho vydrží a určitě nebude tak okoukaný, jako tradiční hřbitovní věnce z chvojí.
Víc než povinnost
Při vázání vlastního dušičkového věnce najdeme jistě čas věnovat vzpomínku tomu, komu je určen. Ta chvíle má proto větší cenu, než nákup „něčeho na hrob“ v kioscích funerálních podnikatelů obklopujících velké hřbitovy. Materiálová i koloristická přehlídka jejich kýčů v řadě případů nás tak trochu přenese na pouťovou střelnici. Umělé hmoty ovšem mají popravdě taky něco do sebe – i v nelítostném počasí vydrží do jara (ale nerozloží se ani další desítky let na hřbitovní skládce). Přesto bychom neměli plastovým šiškám omotaným polyetylénovými stuhami podlehnout. Buďme šikovní!
Co budeme potřebovat
Jako základ můžeme v květinářství koupit již hotový korpus. Bývá z polystyrenu nebo slaměný. Také ho ovšem můžeme vyrobit ze silnějších šlahounů třeba vinné révy nebo jiného pnoucího se keře (u šípků pozor na ostny), přímo z větví zeravu, nebo ze silnějšího drátu. Obavy, že kovová „industriální“ konstrukce bude působit nepatřičně, není na místě, protože ji celou zakryjeme zeravem. Vděčné jsou především druhy, které mají větvičky ploché, a proto se s nimi snáz pracuje. Dále využijeme vázací drát, tenký provázek (lepší je ovšem sedlářská nit), nůž a kleště štípačky. Velmi nám práci zjednoduší tavná lepicí pistole. Jinak použijeme materiál, o němž jsme psali již při přípravě dekorativních adventních věnců, s těmi dušičkovými často s úspěchem zaměnitelných – ZDE.
Čím věnec ozdobíme
Dušičkový věnec bude muset nějaký čas vzdorovat psímu počasí. Neměl by se rozmočit, zplihnout ani vadnout. Proto poskytují jehličnany k jeho trvanlivosti dobrý předpoklad, ale pokud se nám z nějakého důvodu příčí, použijeme buxus nebo velmi dekorativní mahonii s pevnými lesklými listy. Nejlepší je na základ věnce připevňovat větvičky nikoliv jednotlivě, ale v předem připravených svazcích. A i u těchto polotovarů práci velmi usnadní tavné lepidlo. Připravíme si i snopky z podzimních plodů, například z trnek, šípků, jeřabin (ty už jsou většinou pryč), z modřínových šišek a různých malvic. Využít můžeme i slaměnky. Zajímavé jsou věnce pokryté barevnými listy nebo výrobky z nich. Překvapivě pěkné jsou růžičky z podzimního listí, které se vyrábějí podle popisu uveřejněného ZDE.
Určitě se vám povede
Přehnaná pestrost je na škodu, konec konců – věnec je určen na hřbitov. To platí i pro použití stuh a kokardek. Jednodruhová výzdoba nebo pojetí tón v tónu je podle nás překvapivě působivá a důstojná…, ale to už záleží na každého vkusu. Na kostru vážeme nebo lepíme jednotlivé svazky vzájemně se překrývajícím způsobem tak, jako bychom kladli šindele na střechu. S hotovým výrobkem opatrně klepneme, aby odpadlo, co nedrží. Příliš se to nedodržuje, ale poznávacím znakem správného dušičkového věnce by měla být tzv. „hlava“. Tedy výzdoba soustředěná na jednom místě – může být i jenom z přečnívajících větviček. Pokud s naším výrobkem se na hřbitov nevydáme hned, necháme ho do rána na balkoně nebo alespoň pod vlhkým hadrem v koupelně nebo předsíni. Na hrobě bude přece jen vystaven přirozenějším zimám, než mu můžeme poskytnout v paneláku. Krásný vydrží nejméně do Vánoc.