Jan Nepomucký patří k národním svatým se světovým přesahem – u nás i jinde chrání mosty, mlynáře a „šífaře“ čili plavce. Ani na mučidlech prý neprozradil zpovědní tajemství a jeho mrtvolu nakonec roku 1393 shodili z Kamenného mostu do Vltavy. Reliéf upomínající na dávný mord je dotyky poutníků, slibujících si od toho štěstí a Plaváčkovu přímluvu v nebi, nablýskán do vysokého lesku, a jeho svatořečení připomínají svatojánské slavnosti vodní hudby – „Navalis“.
(2011) *** Když pomineme k svatosti nezbytné zázraky a legendy a budeme vnímat kanovníka Jana jako skutečnou historickou osobnost, představí se nám se všemi svými světly a stíny pozoruhodná osobnost žijící v tak zašmodrchané době, že uchovat si vnitřní integritu muselo být mimořádně těžké.
Co znamená slovo Navalis
Na tvrzení, že pětihvězdičkový Jan Nepomucký byl vyzdvižen na nebesa proto, aby z paměti lidí vytlačil jiného Jana, tedy Husa a jeho mučednickou smrt v Kostnici, sice něco bude, ale méně, než se říká, protože k jeho svatořečení došlo vlastně až po definitivním ukončení pobělohorské katolické „normalizace“. O skutečně všelidovou Johánkovu popularitu se přičinili Jezuité pořádáním barevných procesí a poutí, při nichž lidé také pouštěli s proudem vodních toků hořící světla a rozkvetlé věnce. Významnou součástí oslav byly i Navalis – hudební slavnosti na vodě. Ty ale měly původ v Benátkách. Právě tam měl Nepomukův kult docela silnou odezvu, protože Benátčané byli nejen kupci, ale především námořníci a veslaři: uprostřed Canale Grande stojí na pilíři právě tenhle český světec a do kasičky pod ním prý dávali gondoliéři každého dne první vydělané peníze. V Praze svatojánskou slavnost s lodní hudbou uspořádal právě po benátském vzoru řád křížovníků s červeným srdcem dne 15. května 1715 a víceméně pravidelně je pak opakoval až do svého zrušení za císaře Josefa II. K zajímavostem patří i fakt, že v roce 1868 byla slavnost spojena s položením základního kamene Národního divadla. A potomci benátských plavců se obnovených pražských lodních slavností Navalis pravidelně zúčastňují se svými typickými tradičními gondolami. Proč by ne, jsou tu jako doma – nejmenují se snad domy nad ramenem Čertovkou na Kampě pod Karlovým mostem Pražské Benátky? Současné Navalis mají všechno – duchovní i pouťový rozměr, mši i procesí i ohňostroj – ale hlavně barokní hudbu nesoucí se jako před staletími nad vltavskou hladinou.
A ještě jeden Jan
I ten je neoddělitelně spojen s vodou, totiž Jan Křtitel (v souvislosti s letním slunovratem o něm píšeme ZDE), který v řece Jordánu pokřtil Krista. Byl to podivuhodný prorok: mladý asketa nosil plášť z velbloudích kůží, živil se medem a kobylkami a jeho hlavu si vystavil král Herodes na stříbrné míse. V některých zemích je tradice pouštění věnců a nebo planoucích světel po vodě spojena spíš s ním, než s Janem Nepomuckým. Křtitelův červnový svátek měl zřejmě za církevní parádu schovat odvěkou tradici pohanských oslav letního slunovratu, nejdelšího dne a nejkratší noci plné sexu, hodů, zpěvu, tanců a veselí. Po oba svátky můžeme poslat s tajným přáním, jež se možná splní, svítící loďku po vodě, což nejvíc a snad bez výjimky těší děti a milence. Ale pozor! Svíčku v prázdné plechovce upevněné na prkénku nebo kříži z latěk vyšleme po vodě jen tam, kde nehrozí vznícení pobřežních porostů, k nimž by je z proudu mohl zahnat vítr. Na bezpečnost a ekologii bychom měli dbát vždycky, a proto všichni svatí nás chraňte před nápadem do plechovky nalít trochu nafty či něčeho podobného, jak se pohříchu také někde děje…
Svatojánský věnec
Věnec vhozený do říčního či potočního proudu by měl být z bylin sbíraných o divotvorné noci. Méně romantické, než plést věnec z voňavého lučního kvítí a poslat ho s vodou, je upéci si věnec z kynutého těsta. Vonět bude taky – leč jinak. A zvládne to opravdu každý, ať už na zadělání těsta použijeme domácí pekárnu a nebo jsme stoupenci „ručních prací“ s díží a vařečkou: rozdíl je jen v tom, že v pekárně vždy začínáme od tekutin (jako v následujícím předpisu) a při klasické přípravě naopak… Takže do pekárny dáme osminku litru mléka, tři žloutky a sto padesát gramů sádla (kdo mu nevěří, použije máslo nebo Heru, ale dobré sádlo umí v těstě chuťové divy). Následuje asi třicet gramů medu – i víc, podle chuti. Přidáme špetku soli, která bude brzdit příliš bouřlivé kynutí, půl kila přesáté polohrubé mouky a do důlku rozdrobíme asi dvě třetiny kostky droždí. Také kvůli vůni nezapomeneme na vanilkový cukr, nastrouhanou kůru z jednoho citronu, (ten, koho po něm nepálí žáha, přistrouhá muškátový oříšek) a dáme i nadrobno utlučený badyán a hřebíček.
Pochoutka, která ozdobí stůl
Pracovat budeme s tužším těstem. To proto, aby se nám věnec na plechu nerozlezl. Těsto necháme pekárnou zpracovat a vykynout a pak ho na vále rukou zpracujeme a rozdělíme na pět dílu. Ze tří upleteme cop a ten na plechu stočíme. Oba zbývající prameny svineme jako šňůru a tohle druhé patro věnce přimáčkneme na základ. Doporučujem konstrukci zpevnit špejlemi. Věnec natřeme žloutkem, ozdobíme půlkami mandlí a pečeme mezi sto osmdesáti a dvěma sty stupni nejméně půl hodiny. Zpevňující špejle se dají po upečení snadno vyjmout. Chuťově se náš věnec (a je jedno, zda ho vběnujeme Janovi Nepomuckému, Křtiteli, Zlatoústému a nebo Honzovi od sousedů – blíží letní vánočce bez rozinek a je v něm i něco z perníku… Ale proč tam vlastně rozinky nedat taky?