Otázky by mohly znít: proč vyřezáváme dušičkové dýně a kdo je a kde se vzal Jack-o‘-lantern? Tak pěkně seďte, milé děti, dlabejte dýni a poslouchejte halloweenskou pohádku, ve které figuruje Flamendr Jéňa, Dušičky a tuřín. Začíná mezi Kelty na Zeleném ostrově čili v daleké irské zemi a některé její prvky jsou starší, než dva tisíce let.
Continue reading
Úroda dní byla nezměrná. A taky po halloweenské dýňománii s vyřezáváním pitvorných strašidélek a záhrobních svítilen mohl nastat úporně se opakující problém. Totiž co s tou vydlabanou dužinou, co se semínky? Je to všechno k něčemu a nebo to bude lepší vyhodit? Skoro nic netřeba vyhodit! Našli jsme totiž recept na vdolky. Nebo na sirup a džem z dýně. Tak hurá do dýní!
Dýně neboli tykev patří k nejstarším užitkovým a kulturním rostlinám lidstva. Znali ji již v antice a dnes prožívá nečekanou renesanci jako chutná zelenina i jako materiál k podzimním dekoracím. Dobře vypadají samotné dýně seskupené u vchodu do domu nebo na schodech. A chceme-li zvýšit jejich dekorativní účinek, můžeme některé z nich proměnit na strašidla tak, že je vyřežeme a dovnitř vložíme svíčku. Vzniknou halloweenské dýně.
Původní planě rostoucí druhy tykví vypadaly jako asi pěticentimetrové hrušky s tvrdou, zelenožlutě pruhovanou slupkou. Protože byly hořké, sběrači z nich jedli jen výživná semena. Za pár tisíc let šlechtění se z malých dřevnatých a hořkých planých druhů povedlo vyšlechtit mnohostranně využitelnou zeleninu – jen z tykve obecné více než osm set druhů. Jíst se dokonce v mládí dá i většina dekorativních tykviček. A dýňová semínka? Jsou báječná!
Nejstarší generace kroutí hlavou, protože v našich zeměpisných šířkách se dýněmi nanejvýš krmila prasata. Dnes se dýně na trhu objevují již v létě a k mání jsou prakticky celoročně. Největší slávě se těší na podzim. To nám při dlabání dýní z nichž připravujeme strašidelné halloweenské lucerny zůstává spousta dřeně, kterou využijeme v kuchyni. Dýně obsahuje, jako ostatně všechny tykve, fůru užitečných látek a protože ji lze i překvapivě chutně zpracovat na mnoho způsobů – nechť jsou tedy následující tipy našim příspěvkem k racionálnímu využití dýňové dužiny.
Divná věc je, když se něco jmenuje máslo a přitom to je – pokud chceme respektovat pravidlo, že marmeláda pochází výlučně z citrusů – skoro normální džem. Termín kaše ostatně také správně znamená pokrm z drcených či mletých obilnin, zatím co ta z brambor by měla být pyré, jakož i méně obvyklá pochoutka z dýně. Následující recepty názorně dokazují, že díky příjemné chuťové nevyhraněnosti nabízejí dýně v kuchyni širokou škálu možného použití.
Některé druhy tykví jsme v Evropě znali dávno, ale zřejmě žádná u nás nebyla doma. Od Egypťanů poznali Řekové a Římané kalabas, čili africkou Lagenárii (bůhví proč u nás známou jako „indická okurka“) – mladé plody jedli a zdřevnatělé používali jako nádoby na vodu, bóje a nebo osobité hudební nástroje. A kdo to uměl, do kalabasu i vyřezával. Ty pravé dýně (a tedy i dýňová polévka) ovšem pocházejí z Ameriky.
Nosit sovy do Athén a dříví do lesa je prý stejné, tedy zbytečné, protože obého je tam spousta. Podobný pocit může vyvolávat iniciativa velvyslanectví USA mající za cíl naučit nás zahrádkařit. Když se to napíše takhle, je to opravdu divné. Věc má ovšem racionální jádro a tak tenhle americký dýňový koláč ochutnejme. Byli jsme pozváni, bezpečnostně proklepnuti a uvedeni do zahrady na svahu Petřína, kde jsme shlédli vzorový velvyslanecký zeleninový záhon.
Špagetová dýně (Vegetable Spaghetti) patří k původním druhům, které pocházejí z amerického kontinentu. Její zvláštností je, že se po tepelném zpracování rozpadá na jemná vlákna, které vypadají jako špagety. Tento druh se obecně považuje za jednu z nejchutnějších dýní. Po dozrání je žlutá, nebo žlutozeleně žíhaná. Obvykle je podlouhlá a měří okolo 30 cm. Dobře uskladněná vydrží více než půl roku, a některé zdroje uvádějí dokonce rok. Tak dlouho nám nevydržela.
Režisér se celkem spolehlivě dočká hlasitého smíchu nebo alespoň diváckého pobavení pokud nechá svého hrdinu šlapat po pás v sudu – ve francouzských filmech víno a v těch našich zelí. Ačkoliv hrozna se už od starověku lisují rozhodně sofistikovanějším způsobem a jedená se o nadsázku, se šlapáním nakrouhaných hlávek se můžeme setkat při výrobě suroviny pro vepřo-knedlo-zelo dodnes. Bosá chodidla nahradily gumáky, což ovšem tradicionalisté vnímají záporně, protože jedině lidská noha prý dá zelí tu správnou sílu.