Vůni skořice si asi nikdo s jinou nesplete a její barva je příjemná, měkká, trochu podzimní, ale teplá. Prakticky všichni autoři skořici považují za mírné afrodisiakum. A neobejdeme se bez ní ani v kuchyni – a to nejen o Vánocích.

Že se skořicí může být i poněkud drsněji veselo ukazuje popularita tak řečené „skořicové zkoušky“, z nichž málokdo vyjde s nepozvracenými boty. Na svět tahle bláznovina přišla kolem roku dva tisíce jedna, snad jako znak narození hodně trhlého tisíciletí. což by asi bylo na pováženou: jde v ní o to během minuty polknout plnou polévkovou lžíci mleté skořice, což se ukazuje překvapivě obtížné a nemůžeme to doporučit. Jen málokdo dokáže vytvořit dost slin na to, aby tuhle zdánlivě nevýznamnou skořicovou porcičku dokázal spolknout. Takže se účastníci „skořicové výzvy“ dusí, kašlou a kýchají – a občas dojde i na ty boty.

Něco málo z historie

Co ale o skořici víme? První zmínky o skořicovníku pocházejí z doby asi čtyři tisíce let před našim letopočtem z Číny. Podle Synů nebe skořice posiluje mužský princip jang, a tak ji používali i k léčbě impotence. Podobné úctě se těšila v Japonsku, kde skořicí zvyšovali v těle proudění životní energie čchi. Egypťané s ní vykuřovali a sloužila jim i při balzamování. V Řecku byla kořením boha vína a plodnosti Dionýsa: věřilo se, že z dalekých východních krajů si ji přinášejí divocí obří ptáci do svých hnízd, odkud ji kradou Arabové a obchodují s ní. Skořici zmiňuje Starý zákon jako koření, voňavku i obchodní artikl Babyloňanů. Většího významu se jí v Evropě dostalo až poté, co Vasco da Gama objevil námořní cestu kolem Afriky a Portugalci kolonizovali Cejlon (než je z výhodného kšeftu se skořicí vyštípali čilí Holanďané). V českých zemích je skořice známa od patnáctého století.

Vonný příbuzný vavřínu

Ačkoliv skořicovník pochází z Asie, nyní se pěstuje na plantážích též v Indonesii, na Seychelských ostrovech, na Madagaskaru a v Brazílii. Plantáže skořicovníků tam zakládají poblíž řek, protože jsou to rostliny hodně žíznivé. Skořicovník ceylonský (Cinnamomum zeylanicum) pochází ze Srí Lanky. Je to stálezelený strom, který pokud žije volně, dorůstá až patnácti metrů. Jeho mezi prsty rozemnuté vejčité poměrně dlouhé listy voní po karafiátech. První úroda se sklízí dva až tři roky po vysazení. Cejlonská skořice z kůry osmiletých keřů je považována za tu nejkvalitnější. Skořicovník čínský (Cinnamomum cassia) ve volné přírodě dorůstá do deseti metrů, má rozpukanou popelavou kůru a listy užší a delší, než jeho cejlonský příbuzný. Na plantážích se řeže na zhruba dva metry vysoké keře. Skořicovník tamala (Cinnamomum tamala – nepálsky se jmenuje tejpat), je středně velký neopadavý strom rostoucí v himalájských údolích do výše 1500 metrů. Z jeho listí a kůry se již ve starověku destiloval zlatožlutý olej s pikantní skořicovou a kafrovou vůní, který se podle lámaistických receptů dodnes užívá v tradiční čínské medicíně.

Jak se skořice sklízí

V druhém ale častěji třetím roce po vysazení se asi třímetrové pruty keře seříznou u země a oloupou. Starší keře se prořežou na šest vzpřímeně rostoucích prutů, které se co rok sklízejí ve dvou termínech. Sloupaná kůra se nechá den fermentovat a pak se svázaná do otýpek suší, čímž vznikají charakteristické tenké svitky. Pokud se okraje svinují dovnitř a výsledkem jsou jakési dvojruličky, jedná se o skořici cejlonskou, pokud tvoří červenější žlábkovité trubky nebo pruhy, jde o kůru ze skořicovníku čínského. Čím je kůra světlejší, tenčí a aromatičtější, tím je dražší. Odpad se mele na skořicovou moučku, kterou poznáváme už jako malí na krupicové kaši.

Nejen to, co si sypeme na talíř

Vnitřní část kůry je bohatá na silice.  Z listů, větví i květů se získává skořicový olej. V potravinářství u nás dominuje ve sladkých pekařských a cukrárenských výrobcích. Ve španělské, ale hlavně arabské, asijské a latinskoamerické kuchyni působí i v mase. Četné recepty se skořicí znají likérníci a lékárníci – třeba na výrobu žaludečních a bylinných pitíček a aby přehlušili hnusnou chuť některých léků. A skořicovou vůni užívají samozřejmě parfémisté a kosmetici.

Kúra se skořicovou kůrou

Ta obsahuje silici s aldehydem kyseliny skořicové, phellandrinem a eugenikem a dále třísloviny, pryskyřice a bezdusíkaté extraktivní látky a slizy. Má silný desinfekční účinek. Zlepšuje trávení, odstraňuje nadýmání a působí proti průjmu. Snižuje krevní tlak, zmírňuje krvácení z nosu a silné menstruace. Štěpí tuky, zlepšuje jejich metabolismus a snižuje cukry v krvi, zahřívá a stimuluje zažívací trakt, uklidňuje koliky. Zevně se používá proti revmatismu, má také antibiotické účinky, ničí bakterie a používá se jako prostředek proti nachlazení, kašli a chřipce. Leč pozor – někteří jedinci se mohou ukázat být na skořici alergičtí!

I jako lék na otylost?

Skořicová  Tinctura chinae composita prý patří k nejuniverzálnějším lékům s širokým spektrem účinků. A olej se skořicovou tinkturou je blahoslavený revmatiky, kteří si s ním masírují svaly a klouby. Užívá se i při mořské nemoci, děložním krvácení, bolesti zubů a zápachu při rakovině, průjmech a plynatosti. Skořice jak již řečeno i výborné afrodisiakum. Kyselina hřebíčková (eugenol) a již zmíněný skořicový aldehyd (cinnamaldehyd) zklidňují organismus a tlumí bolest. Zajímavé je, že vykazuje také některé protinádorové vlastnosti a podle výzkumu může pomáhat i při snižování tloušťky našeho tělesného tuku. Můžete to také zkusit, a to každý den půl hodinky před snídaní a večer před spaním: prostě vypijte šálek teplé vody s rozmíchanou lžící medu a lžičkou mleté skořice. Pravidelné užívání prý brání usazování tuku a v některých případech může dokonce tělesnou hmotnost snižovat.

Tři divné neověřené medovo-skořicové recepty

Jak patrno, se skořicí lze dělat i užitečnější věci, než v úvodu popsané módní ptákoviny. Zvlášť kombinace skořice s medem je blahodárná. Třeba na infekce močového měchýře rozpusťte dvě lžíce medu s lžičkou skořice ve sklenici vlažné vody a vypijte. Prý to pomůže. Dvě polévkové lžíce a tři kávové lžičky smíchané s dvěma deci horké vody prý dokázaly snížit do dvou hodin hladinu cholesterolu o deset procent. A vnější užití zastupuje pasta ze tří lžic medu a lžičky skořice aplikovaná pravidelně před spaním na pupínky a vimrlata, jež prý zmizí do týdne.

Po nemoci a v klimaticky náročnějších obdobích

Náš imunitní systém od podzimu do jara trpí nedostatky vitamínů, nemíváme správný pohyb a ještě na nás zesíleně útočí spousta neviditelných organismů. Vědci tvrdí, že med a skořice mohou pomoci bílým krvinkám, které průniku nepřátel do už tak oslabeného těla brání. Když už stejně nachladnete nebo upadnete do chronického kašle zkuste tři dny třikrát denně sníst lžíci vlažného medu (tedy ne rovnou z ledničky) s rozmíchanou čtvrt lžičkou skořice. Proti chronické únavě je prý dobrá lžíce medu smíchaná s lžičkou skořice v šálku teplé vody a ucucávaná kolem třetí hodiny odpoledne, kdy tělesná aktivita klesá (…a pokud to nepomůže, rozhodně to neublíží).