Někteří vynálezci jsou nejen vysmívaní, ale nezřídka i biti nejrůznějšími dogmatiky a lidmi malého ducha. Ne každý má takové štěstí, že ho pozdě, ale přece jen objeví lidé z jiné epochy tak, jak se stalo neoneorenesančnímu Járovi Cimrmannovi. Málo osobitých věrozvěstů pokroku snad skončilo v neoznačených hrobech nebo za vysokou ústavní zdí zašmodrchaných ve svěrací kazajce?
Když jsme v Našem hobby chválili pocit nesnesitelné lehkosti vzduchoplavby („Pojď stoupat jak dým“ – ZDE ) a vzpomněli vynálezců balonů na teplý vzduch bratří Montgolfiéru, zmínili jsme i jihočeskou legendu, penzionovaného hajného – poletuchu. Víc o něm píšeme v morytátu „O čapím hnízdě, prasečkáři a Vítu“ – ZDE . Dnes se k němu v našem okénku osobností vrátíme…, a nebude sám.
Létající mnich
Nejrůznějším divousům se v středoevropském prostoru kdysi nepochybně dobře dařilo. Krásnou ukázkou je otec Cyprián z Červeného Kláštora, kouzelného místa v soutěsce Dunajce. Než se stal mnichem, jmenoval se František Ignác Jaschke (1724 až 1775) a nárok na něj si dělají Slováci, Němci a Poláci, protože jeho otec byl vratislavským krejčím (a Wroclaw byla tenkrát zgruntu německá). Sám se měl narodit ve slezských Polkowicích. Vyznal se v medicíně, lékárenství, alchymii a botanice. Studoval v Brně i Čenstochové, řádový slib složil v Nitře. Také sbíral lidovou slovesnost. Když působil v Červeném klášteře, dal zde dohromady herbář vylisovaných tatranských květin s popisem v řečtině, latině, polštině a němčině.
Smaží se Cyprián v pekle?
Z vápencových útesů pieninských Tří korun se pokusil dobýt vzduch a chceme-li tomu věřit, byl i úspěšný. Na vlastnoručně sestaveném aparátu startoval k pokusům, během nichž prý doletěl až ke čtyřicet kilometrů vzdálenému tatranskému Mořskému oku. V listině pocházející z období kolem roku 1760 je zaznamenáno, že v Spišské Belé byl na příkaz nitranského arcibiskupa spálen létací „čertův vůz“, který postavil právě otec Cyprián. Člověku přece Bůh křídla nedal, tak co má létat? Mnich u toho nebyl, podle některých pramenů byl už za mřížemi, podle jiných činil pokání, některé zprávy dokonce naznačují, že ho poté, co rozruch kolem něj trochu utichl a zapomnělo se na něj, dala zabít Svatá inkvizice.
Vít Fučík řečený Kudlička
Zhruba v týchž letech měl s náboženskými autoritami potíže další koumák na jihu Čech: hajný a tesař, autor vyskakovacího multifunkčního nože podle kterého prý získal přízvisko (jiní ovšem tvrdí, že tom byl mrňavý krejčík, prostě „zagroškudla“) Vít Fučík alias Kudlička. Narodil se zřejmě roku 1719. Bydlel na samotě Klůs s právem chovat dva kusy hovězího dobytka, obhospodařovat panskou louku a část orné půdy a povinností dohlížet na schwarzenberský Strpský rybník. V letech 1760 až 1765 zde experimentoval s létajícím strojem z proutí, látky a husích brk. K nadlehčení používal měchuřinu naplněnou bahenním plynem a křídla měl uvádět do pohybu máváním rukou. Prý třikrát přeletěl pětikilometrovou štreku do Vodňan. Jedno tvrdé přistání na hrázi rybníka Černoháje mu však přinesla zranění, z nichž se úplně nikdy nevylízal.
Nařčen z obcování s nadpřirozenými silami
Svědek z druhé ruky Izák Arnštejn tvrdí, že v jednom šábesovém předvečeru přistál létající Fučík k velkému údivu zdejších pejzatých Židů na okně vodňanské synagogy. Na nejdelší let se prý vydal do Písku, ale nedoletěl – spadl asi po čtrnácti kilometrech u Selibova. V letech 1778 až 1780 pak experimentoval s novou konstrukcí připomínající netopýří křídla. Pokusy skončily jako když utne. Existuje ovšem záznam o jeho předvolání spolu s jistými Riedlem, Kozlíkem, Štikou a Krumpem k hrdelnímu soudu v Písku podepsaný královským hejtmanem Lorenzem von Gamsenbergem. Měl snad proces něco společného s především církevní vrchnost pobuřujícími pokusy? Nevíme.
Leží v Bílé Hůrce
K poslední sérii Fučíkových experimentů došlo až po deseti letech (1791 – 1795). Vulgo Kudlička který dosud spojoval princip letadla lehčího vzduchu (měchy s bahenním plynem) s ornitoptérou (mechanismus pohyblivých křídel) zkoušel pevné průběžné křídlo s lehkým potahem, jakéhosi předchůdce dnešního větroně. Ale moc se mu už nedařilo, byl starý, manželka Alžběta mu umřela, chalupu přepsal na dceru Annu a zetě Vavřince Straku. Samorostlý podivín zemřel jako kajícník na tuberu 29. října 1804 a pohřbili ho v Bílé Hůrce u Záblatí.
Bylo – nebylo
O Vítu Fučíkovi můžeme s jistotou říct jen to, že opravdu existoval, konkrétní data si však často protiřečí, ale proti námitkám, že jeho létání patří k báchorkám stojí skutečnost, že Kudlička nějaké znalosti z aerodynamiky mít musel. Nedochovala se například žádná informace o tom, že by se ze svých výletů také vzduchem vracel, což znamená, že využíval převažující západní protivítr. A příznačný je i zjištěný zájem o pozůstatky Kudličkových létajících mechanismů, které v roce 1860 někdo z půdy ukradl a odvezl do Prahy. Dokonce si potenciál koumákových nápadů chtěla ověřit i armáda mladého státu (možná to souviselo s heslem „Vzduch je naše moře“), když se na místo činu roku 1925 dostavila mimořádná ministerská vojenská komise pátrající zde spolu s Historickým ústavem vojenským. Mělo snad jít o vznik oddílů létajících cyklistů, jak Fučíkovi příznivci občas fantazírují ? Asi se to už nedozvíme. Mnichovu a tomu co následovalo jsme každopádně neuletěli…