Jaro, Velikonoce a přílet čápů (Ciconia ciconia nebo Ciconia alba) patří k sobě, protože první potvrzuje druhé a podmiňuje třetí. Pravidelnost cestovního řádu našich čápů napříč dvěma kontinenty je udivující stejně jako fakt, jak nebezpečnou cestu a kolik času musejí zvládnout pro to, aby zde a nikde jinde obnovili svůj rod. Tak nějak to bere u srdce, když si člověk uvědomí, že se trmácejí vzdušnými proudy a napříč povětrnostních front, i když jinde a blíž jejich zimovišti mají víc žab, přátelštější počasí i lepší vládu… a tak.

(2012) *** Zpravidla se k hnízdům první vrací samec a jeho paní až s odstupem pár dnů. Je třeba najít staré hnízdo, obsadit jiné a nebo nové začít budovat. Někdy se to neobejde bez výhružného klapání zobákem a bez rudé krve na bílém peří. Pokud se do sporu dostanou celé rodiny, je gentlemanské, že samice bojují výhradně se samicemi a samci mezi sebou. Jakmile se vyjasní vlastnické spory, opravují a rozestavují hnízda. Líp je jim v takovém případě nezačínat z ničeho a o tom si povíme mezi divnými příběhy, v nichž se lidé, čápi a jejich hnízda podivně proplétají.

Morytát první: O Magdě, blesku a čápovi

Útlocitná žena správce pivovaru v Chlumu Magda přiměla manžela sejmout ze střechy sladovny hromosvod, o který si kroužící čáp přerazil křídlo. Klapzobákovi dali dlahu, byl nevrlý, protože věděl, že on letos neodletí. Na všechny syčel jako husa, křivě pajdal po sladovních humnech a u Lužnice chytal hraboše. Ostatní obyvatelé hnízda na pivovarské střeše v podletí skutečně zmizeli. Blesk zimní bouře pak zapálil staré čapí hnízdo a od něj chytly krovy. Přesto, že místní sbor požární stráže v duchu hesla, jež vytýčil velitel Titus Krška, totiž Bohu ke cti a bližnímu ku prospěchu bojoval statečně, moc toho k hašení pro posily od Třeboně i z Gmündu nezůstalo. Na nevrlého čápa, který v tom byl celkem nevině, vzali chlumští vidle, protože k němu odvedl správce s máslem na hlavě jejich vztek nad skutečností, že přišli o pivovar. Smrt čápa, rozhodně nikoliv bezbolestnou, nepřenesla přes srce paní Magda, a byl to i konec vztahu. Spakovala své krabice na klobouky a odejela k mamince. Nebo byl za rozchodem těch dvou jiný pták?

Dlouhá cesta domů

Sledovat cestu kudy k nám čápi přilétají založit další generaci i na mapě vyvolává snění: z jižní Afriky probíhá let kolem velkých jezer a Kilimandžára, přes Habeš, po proudu Nilu a na Sinaj. Pokračuje přes Izrael a Irák, kde se napojí větev čápů zimujících v Indii. Pak hejna letí napříč Tureckem a do jihovýchodního Maďarska, odkud se rozlétnou k hnízdištím a kde se na podzim zase shromáždí z celé střední Evropy před odletem na jih. Pro pořádek doplníme, že proud čápů ze západní Evropy kontinent opouští přes Gibraltar a dvě slabší větve jdou Itálií do Tuniska a z Řecka a Kréty na Tobruk. Musí to být impozantní pohled na dvou tisícihlavé čapí hejno překonávající ve výši sto padesáti metrů poušť, a nebo letící nad mořem pět až patnáct metrů nad mořskými vlnami…

Neveselá statistika

Mezi texty Naších hobby o ptačích krmítkách, nejrůznějších budkách a hnízdech určitě patří i zpráva o podpůrných konstrukcích – podložkách pod čapí hnízda. Proti tomu, co si lidé myslí, je pravděpodobnost, že do hnízda, které opustil koncem léta se vrátí stejný čáp, celkem nevelká (z pozorovaných 60 jedinců, se jich napřesrok vrátilo 37, ve třetím 26, pak 24, 11, 8 a v sedmém roce ani jediný). Při tomto výzkumu se ani jednou na stejné místo nevrátil celý původní pár – a to průměrné čapí manželství trvá sedm let. Ztráty během tahu jsou prostě strašné, a ani v hnízdišti nejsou ptáci mimo nebezpečí, které představují klimatické anomálie, bouře, dráty vysokého napětí a… lidé. Čáp je chráněný a týká se to samozřejmě i jeho hnízd.

Morytát o čapím hnízdě, prasečkáři a Vítu

Nějaký řezník Perk z Vodňan dostal se při svých obchodních cestách k rybníku Černoháj. Nejsa znalcem místních poměrů skoro zemřel hrůzou, když na hrázi mezi vodami na něj z nebe spadl hajný Vít Fučík řečený Kudlička. Ten ráno vylezl na střechu samoty Klůs u stejnojmenného lesa, a vikýřem vytáhl divný postroj, do něhož se upnul. Seděl pak za komínem poblíž opuštěného čapího hnízda a čekal na vhodný vítr. Byl to třetí stroj, který ptačí muž Vít postavil. Už se zkusil opásat zvířecími měchýři plněnými bahenním plynem a předběhl s nimi bratry Montgolfiery, když prý doletěl až skoro do Vodňan. Následovala netopýří křídla a tentokrát měl naplnit podnět z kroužení čápů. Start kluzáku se silozpytci podařil, přeletěl Strpský rybník, ale nad hrází Černoháje se něco stalo a Vít spadl na prasečkáře. Potloukl si škaredě žebra, ale Perk, byl řezník bez fantazie, a dočista se z té události pomátl. Nikdo se moc nedivil, když zakrátko podřízl tovaryše. Sťal by ho za to v Písku kat Nymburský, ale monarchie mezi tím zrušila hrdelní trest. Perk skončil v blázinci a létající Kudlička, který zemřel při dobrém zdraví v pětaosmdesáti, leží v Bílé Hůrce.

Jak pomoci zdatným stavitelům

Tedy hlavně se jim moc neplést do práce, a v době hnízdění jim poskytnout klid. Ale když odletí, přijde čas na důkladnou revizi jejich bydlení… Čapí hnízdo může v průběhu let klidně dosáhnout hmotnost tuny. Aby se nezřítilo, a aby nepoškodilo budovu na níž je umístěno, uděláme dobře, když mu ulehčíme. Můžeme to udělat i v předjaří, ale víte, jaké to bývá s počasím, a pak – sněhová čepice průběžně roztávající a zase mrznoucí váhu hnízda v zimě ještě zvýší a zjara už nemusíme mít co snižovat – a komín taky může být v háji. Hnízdo při úpravě snížíme asi o dvě třetiny, a tahle výšková práce (pozor na dobré zajištění) to určitě nebude moc příjemná, protože čápi při každoročním přistavováním neužívají jen klacky a drny, ale do konstrukce často zabudovávají i nalezené hadry a nebo plasty ze skládky.

Hnízdní podložka

Místo starého či zničeného hnízda nabídneme náhradu – jako základnu podložky je nejlepší solidní kovová konstrukce s roštem a mírně zvýšeným okrajem, na níž vznikne plošina s průměrem nejméně sto dvacet centimetrů. Už na některých středověkých obrazech vidíme, že Evropané blízkost čápů u svých sídel vždy podporovali. Nad četnými krovy nacházíme namalované na plocho upevněné vozové kolo – podložku pod čapí hnízdo. Dnes je o stará kola nouze, v chalupářských oblastech to vypadá, že všechna už slouží přibitá na stěnách jako osobitá dekorace. Podložka by měla být upevněna na budově, sloupu, nebo v rozsoše stromu ve výši asi osmi metrů. Přirozeně ne tam, kde čáp jak je léto dlouhé nebe nepřeměří či v oblastech s mizernou potravní nabídkou, protože čáp spořádá.

Morytát třetí: O umírající hvězdě a krátce šťastném pokrývači

V městě nad rybníkem Vajgarem s hradem proslulém černou kuchyní a Bílou paní došlo stejně jako v celé zemi k velkému čištění. To už dávno od Bermanů nezněl klavír a od Wintrnitzů necinkaly sklo a porcelán. Necelá dvoustovka tvorů se žlutým znamením a jmény často znějícími docela česky nebo i obstojně německy museli nastoupit do transportu, který je od Nežárky téměř bez výjimky odvezl navždy. To se stalo 25. května 1941. Ještě před tím navzdory tomu, že Mojžíš prohlásil čápa za zvíře nečisté, jeden nedospělec vylezl k jejich starému toho roku neobydlenému hnízdu na domě u hřbitova nad Nežárkou a ukryl v něm spoustu lesklých a kulatých věcí, jak ho pověřili rodiče, kteří zrovna nepatřili k sloupům staré víry. Po roce, – to už bylo hnízdo opět osídlené – bylo na domě třeba opravit střechu. Najatý pokrývač vybojoval nelehký souboj s ptáky, a když rozebíral hnízdo, našel poklad. Prokazatelně židovský majetek nenahlásil a nález neodevzdal. Zastřelili ho. Lidé říkali, že to byl trest za to, že zničil hnízdo.

Koukání lepší než biograf

K nám se čápi vrací od poloviny března: asi dvacet dnů opravují hnízdo, do něhož pak samice snese dvě až šest vajec. Na násadě se rodiče střídají, čápíci se líhnou po dalších dvaatřiceti dnech. Výchova dorostu trvá sedmdesát dní. Taková šestičlenná rodina spotřebuje denně čtyři kila žab, hrabošů ještěrek, krtků, ryb, ale třeba i neopatrného králíka. Rok od roku je však hnízdících párů míň. Většinou žijí roztroušeně. Velkou čapí kolonii jsme měli možnost pozorovat u Mazurských jezer v malé vsi Harsz, kde lze aktuálně napočítat šestnáct obsazených  hnízd. Jsou tady čápi nepochybně příbuzní těm našim, protože na své cestě do Afriky procházejí stejnou „maďarskou branou“. Na penzion  Starou szkolu přilétají každoročně kolem 24. března a setrvají zde (s asi desetidenní tolerancí na obě strany) zpravidla do poslední srpnové dekády. Takže máte čas si letní putování za polskými čápy naplánovat.