Tak naléhavě zve píseň (v originále Don´t bogart me), a člověk by chtěl opravdu létat. Co na tom, že původně to vlastně bylo o kouření trávy, pocitově se hodí i k opojení z výšek, které prožívají balonisté. Takže ještě jednou: „Pojď stoupat jak dým, až tam, kam jen ptáci mohou,/ plout po nebi jen,/ výškou být opojen/ jen své sny si můžeš vzít,/ tam kde vládne mír a klid…“

O tom, jak se zbavit zemské tíže, přemýšlel už Řek Daidalos a tak voskem slepil pro sebe a syna Ikara perutě. Jak to dopadlo, dozvídáme se poeticky z řecké mytologie, ale také z lapidární řeči jednoročáka Marka ke Švejkovi: „Pýcha předchází pád. Všechna sláva polní tráva. Ikarus si spálil křídla. Člověk by chtěl být gigantem, a je hovno, kamaráde.“ Navzdory antické zkušenosti to lidé zkoušeli tak dlouho, až konečně tu proklatou tíži odhodili.

Legendy a mýty

Aby nám dobrodružství vědy přiblížili, přinášejí její popularizátoři barvité příběhy s pravdou občas na štíru. Opravdu na zemskou přitažlivost přišel pod stromem odpočívající Newton poté, co mu spadlo na hlavu jablko? Pravda to není, leč zábavně se to čte, a pamatují si to i děti, které jinak ve škole spí. U zrodu teplovzdušného balonu není ve skutečnosti zmoklá sukně (v jiné verzi živůtek) paní Montgolfierové, sušící se a vzdouvající na šňůře u krbu, ale desetiletý výzkum jejího manžela a švagra, bratrů Jacquese-Etienna a Josepha-Michela. Ti si tak dlouho na dvoře rodinné manufaktury na papír hráli s malými létajícími modely, až koule plněné horkým vzduchem přeletěly zeď a vzbudily pozornost vesničanů, kteří neváhali svá podezření hned donést církevním autoritám v okresním městě Annonay, protože, co by kdyby a vůbec – nejsou v tom dění v manufaktuře  spolky s čertem?

Že by chtěla církev zjistit, jestli tam někdo je?

Shodou okolností na Blatech uprostřed Evropy to nějaký Vít Fučík kolem roku 1756 zkusil s křídly pošitými prasečí měchuřinou naplněnou bahenním plynem. O tom, že byl zřejmě nějakým způsobem úspěšný, svědčí to, že i jeho někdo prásknul božím služebníkům. Byl předvolán do Písku a musel slíbit, že toho nechá. To ve Francii byla církev přece jen méně úzkostlivá a místní biskup vzal pokusy všetečných silozpytců možná za příležitost zjistit, jak se opravdu věci mají (a taky za báječný způsob vlastního zviditelnění). Rozhodl, že dá bratrům Montgolfiérům možnost povětřní mašinu předvést pozvaným hostům, nastojte – až z Paříže a na náklady města. Papírníci tedy připravili kouli o rozměrech převedených z tehdejších stop, liber a krychlových střevíců na našich 150 kilogramů, s objemem asi 600 krychlových metrů a o obvodu třicet a výškou asi deset metrů.

Když to přežila zvířata, zkuste to s lidmi

První veřejný start balonu se tak konal 5. června 1783. Pytel z taftu se kouřem z hořící slámy nafoukl (bratři tvrdili, že spalováním vznikl elektrický plyn) a balon odstartoval. Uletěl asi dva kilometry. Druhý pokus měli bratři předvést ve Versailles u Paříže pro královský dvůr – tento aerostat odstartoval 19. září 1783 s beranem, kohoutem a kachnou na ochozu. Otázka zněla: co bude pohrdnutí zákonem zemské přitažlivosti znamenat pro živé bytosti? Přes panující obavy zvířata nezemřela ani nezešílela, jen při tvrdším přistání se beran lekl, pokopal kohouta a zlomil mu křídlo. Takže člověk mohl začít létat.

Je létat snadné?

Podivínský hajný Fučík od Vodňan dost možná byl první, ale nevalná dokumentace (autentická je prý jen písemná reakce na udání, tedy předvolání k soudu) mu v případném souboji s dokonalým PR bratrů Montgolfierů šanci nedává. Sláva holt zůstává ve Francii. Ale tamní vzduchoplavci si ji vlastně zaslouží, neměli to vůbec lehké. Jejich létající objekty na jedné straně budily nadšení a na druhé musel být vydán dvorský befel, vysvětlující sedlákům s vidlemi přirozený původ balonů. Králova řeč v něm zněla jasně: „… aeronautické koule nejsou žádná divoká zvířata, ale užitečné věci, jejichž nález je nutno hlásit a je chránit, dokud se nedostaví příslušná komise…“.

Neporučíme větru, dešti…

Šťasten, kdo dokáže svého koníčka proměnit v povolání. Tak to mají ti, kteří v době vesmírných stanic splnili pilotní zkoušky a teď nás mohou za úplatu vzít do teplovzdušného balonu jako cestující. I když let trvá zpravidla hodinu, počítat musíme asi se čtyřmi, protože do vzdušného dobrodružství se nepřichází s rukama v kapsách: cestující se podílejí na přípravě balonu ke startu a po přistání na jeho zabalení. Také by neměli být překvapeni, že je z plánovaného  místa odletu odveze auto někam úplně jinam, protože není správný vítr, či že jim ráno balonář zavolá, že to vypadá na déšť a nebo je mlha – a to se nelétá, takže až příště. „Stoupat jak dým a plout po nebi“ je droga, zážitek, který je vždycky poprvé. A zatímco pilot sliní prst, vrtá se v hořácích a kouká, kam vás to odnese a jestli to při přistání moc nedrncne, můžete si v tom tichu užívat pocit, že jste tak nějak lepší, než si připadáte na zemi, což je podivný stav mysli, který tam nahoře zpravidla napadne i puncovaného hříšníka.